Od ledna r. 2014 probíhalo u Městského soudu v Praze hlavní líčení v trestní věci proti bývalému 1. náměstkovi ministryně obrany Vlasty Parkanové, později ministrovi obrany a náměstkovi ministra financí Martinu Bartákovi a zbrojaři Michalu Smržovi, na tomto serveru komentované již od r.2010. Závěrečná část byla zahájena v pondělí 12. května 2014 slyšením dvou svědků a čtením listinných důkazů. V úterý 13. dopoledne proběhlo uzavřené projednání tajných důkazů a po něm byla jako poslední svědkyně slyšena bývalá Bartákova nadřízená, exministryně obrany Vlasta Parkanová. Její vystoupení bylo stylovým zakončením dokazování: svědkyně připustila, že mezi nominanty koaličních stran bylo určité napětí, které se promítlo také do vzájemných vztahů mezi ní a Martinem Bartákem. Přesto vyzvedla jeho vynikající osobnostní vlastnosti včetně citlivého vztahu ke strádajícím lidem. Ve vyjádření k věci vyloučila jeho zasahování do vývoje armádní zakázky na dodávku vozidel Tatra a upozornila na nesoulad mezi jejím průběhem a obsahem obvinění: podle ní by žádost o úplatek snad měla smysl o tři čtvrti roku dříve, nikoli v době setkání amerických představitelů Tatry s českými vládními činiteli v Centreville.
Pak již došlo na závěrečné řeči, které pokračovaly ještě ve středu dopoledne. Není bez zajímavosti, že v nich a v celém řízení se utkali lidé, kteří kdysi stávali na jedné straně pomyslné barikády ochrany socialistické (ne)zákonnosti. Obhájce Josefa Monsporta, zastupujícího oba obžalované, a žalobce Dušana Táborského spojuje minulost: oba jsou bývalí členové KSČ a prokurátoři protiprávního režimu.
Měl jsem příležitost vyslechnout desítky závěrečných řečí státních zástupců u různých soudů, hodnotit jejich obsah a pozorovat mimiku a gestikulaci žalobců při jejich přednesu. Nic podobného, jako bylo úterní vystoupení Dušana Táborského, jsem ale dosud nezažil. Pojednal je jako herecké vystoupení, v němž místy přehrával až do polohy divadelní role typu "komický starý": rozmáchle rozkládal rukama, různě komíhal tělem a přecházel z hlasité řeči do dramatického šepotu. Nakonec i obhájce, který seděl proti němu, si stěžoval, že mu nerozumí.
Neobvyklá byla jeho řeč i obsahem. Mluvil přibližně hodinu a čtvrt. Od zvyklostí se odchýlil tím, že zhruba dvacet pět minut věnoval obhajobě procesního uspořádání kauzy a průběhu přípravného řízení. Neopomněl odůvodnit opodstatněnost hrubého zásahu do soukromí obžalovaných a jejich rodinných příslušníků zkoumáním jejich finančních poměrů. K věci samé se vyjádřil zhruba shodně s obžalobou: v případě Martina Bartáka setrval na paranoidní konstrukci skutku, pro jehož úspěch si měl obžalovaný dlouhodobým lstivým jednáním připravovat půdu. U Michala Smrže trval na jednoznačnosti výkladu zvukového záznamu jeho rozhovoru s Ronaldem Adamsem jako žádosti o úplatek.
Pouze pod vlivem dokazování provedeného při hlavním líčení v několika podrobnostech mírně upravil popis skutku Martina Bartáka: vycouval ze zjevných lží o jeho verbálním nátlaku na ředitele sekce vyzbrojování generála Jiřího Martínka a o snaze o ovlivňování zkušební komise vysláním do ní svého pozorovatele bez hlasovacího práva. Záznam o této změně podal v písemné formě pouze předsedovi senátu, což popudilo obhájce. Práva obhajoby ošetřil předseda senátu, který nechal z Táborského písemnosti pořídit kopie.
Posléze Dušan Táborský zaperlil reakcí na Topolánkův výrok, že "bychom měli hájit národní zájmy": prohlásil, že "my (zjevně myslel exprokurátory, pohrobky normalizace) nehájíme národní zájmy, hájíme spravedlnost", jako by byly navzájem neslučitelné. Poukázal na zásadní nesoulad mezi svědectvím bývalého předsedy vlády Mirka Topolánka a hlavního svědka obžaloby Williama Cabanisse a upozornil soud, že bude muset porovnat důvěryhodnost obou svědků. Posléze rozesmál i senát výrokem, že ostatně obžalovaný Martin Barták byl v době působení na ministerstvu obrany obklopen bývalými rozvědčíky.
Nakonec navrhl Martinu Bartákovi trest v rozmezí šesti až osmi let odnětí svobody, k němu navíc peněžitý trest a desetiletý zákaz činnosti ve státní správě, pro Michala Smrže žádal pět až šest let odnětí svobody a peněžitý trest.
Pro úplnost obrazu tohoto normalizačního zombie musím uvést, že se přímo koupal v pozornosti novinářů, kteří jej obklopovali o přestávkách i po jednání, kladli mu otázky a lačně hltali jeho slova. Při rozhovorech s nimi nešetřil projevy pohrdání svědky obhajoby: všichni byli nevěrohodní. Povýšeně dával najevo, že jejich svědectví obžalovaným beztak nepomohou. Nevzal na milost ani bývalého předsedu vlády Mirka Topolánka, ani bývalou ministryni obrany Vlastu Parkanovou. Nenechal nikoho na pochybách, že jeho působení v kauze je zárukou, že obžalovaní neuniknou spravedlnosti.
Snad ještě jedna drobnost: spolek Šalamoun podal nedávno návrh na kárné stíhání státního zástupce Dušana Táborského kvůli uplatnění lži jako nástroje zhoršení obrazu obžalovaných. Táborského nadřízená a oprávněná kárná žalobkyně, krajská státní zástupkyně Zlatuše Andělová, ale neshledala v jeho jednání porušení etiky státního zástupce. Její stanovisko potvrdil i nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Máme tedy potvrzeno: státním zástupcům je povoleno lhát ke škodě obviněných.
Josef Monsport podal závěrečnou řeč v písemné formě. Ústním podáním ji doplnil zejména uvedením dříve nepoužitých poznatků z projednání utajených důkazů, dále komentářem k některým výrokům žalobce a shrnutím pohledu na výsledky dokazování. Obešel se bez gestikulace a jiných divadelních projevů, nezabýval se procesními věcmi. Obsáhlou Táborského obhajobu procesní stránky řízení komentoval upozorněním na finanční náročnost a zátěž pro převážnou část svědků, kteří museli jezdit k přípravnému řízení do Ostravy. Pod jeho přísně logickým rozborem výsledků dokazování se pak paranoidní konstrukce obžaloby rozsypala jako domeček z karet.
Ve vztahu k pýše žalobce se mi při prvních větách rozsudku vybavilo přísloví o pýše, která předchází pád. Soud zprostil oba obžalované viny. Odůvodnění bylo zdrcující. Ze spousty svědeckých výpovědí a listinných důkazů zůstaly jen čtyři, jež byly použitelné pro posouzení, zda se žalované skutky vůbec staly, a zda mohly mít povahu trestného jednání. Nic z jejich vytěžení nevedlo k závěru, že se obžalovaní provinili. Většina důkazů směřovala k objasnění okolností, za kterých se obžalovaní měli dopouštět nezákonností, a z větší části přímo s předmětem obžaloby nesouvisela. Hora prokurátorského neumětelství porodila myš.
Nepoučitelný žalobce se ovšem proti rozsudku odvolal. Obtěžování účastníků řízení a soudů bude tedy pokračovat. Bezbranným daňovým poplatníkům nezbude než zaplatit za poskytnutí prostoru k pochybné seberealizaci zřejmě nekompetentního bývalého prokurátora.
Výsledek odvolacího řízení nechci předjímat. Ať již bude jakýkoli, zůstane skutečností, že přípravné řízení mělo všechny nectnosti, které si lze představit. Bylo vedeno s podjatou účelovostí podle zásady, že "účel světí prostředky". Hromadily se důkazy pro důkazy bez ohledu na jejich skutečnou potřebnost a použitelnost. Byla porušena pravidla místní příslušnosti dle trestního řádu, patrně proto, že zadavatelé podlého útoku na Martina Bartáka předpokládali, že se lze spolehnout na ochotu Krajského státního zastupitelství v Ostravě uplatnit potřebnou dávku křiváctví. Pod záminkou hospodárnosti a rychlosti řízení byla většina svědků a svědkyň obtěžována nutností jezdit k výslechům z Prahy do Ostravy.
Díky neumětelství a podjatosti dozorového státního zástupce došlo k dlouhodobé devastaci osobního života nevinných lidí. Z jeho selhání určitě nebudou vyvozeny pro něj žádné důsledky, takže je naděje, že podobné nepřístojnosti bude v budoucnu opakovat. Totéž ale platí o státních zástupcích obecně: z pohledu jejich nadřízených nikdy nechybují a vždy se přísně drží zákona, i když ve skutečnosti často chybují a zákony občas obcházejí nebo přímo porušují.