Rozhodnutí pražského arcibiskupství neprodloužit populárnímu Marku Orko Váchovi čtvrtinový úvazek vyvolalo zejména v médiích a na sociálních sítích vlnu silného rozhořčení. Objevují se názory, že se jedná o nepřijatelný zásah, o cenzuru, dokonce o nespravedlivý trest za jeho údajně příliš otevřený (liberální) přístup k víře. Ale je tomu skutečně tak? A je vůbec na místě, aby se do této záležitosti vměšovala ateistická veřejnost, včetně vševědných politiků a různých aktivistů a aktivistek?

Dobrovolná příslušnost k instituci

Nalijme si čistého vína, katolická církev nebyla a není demokratickou institucí. Nestojí (a nikdy od svého vzniku nestála) na principech neomezené svobody projevu ani individualistické interpretace pravidel.

Jde o společenství postavené na tradici, jasně dané hierarchii, závazných pravidlech a posvátné liturgii. Každý, kdo se rozhodne být její součástí – a tím spíše knězem – činí tak dobrovolně. Není k tomu nucen, nikdo ho v církvi nedrží proti jeho vůli. A stejně jako v každé jiné instituci, pokud chce být jejím členem, musí respektovat její řád. Marek Orko Vácha se sám rozhodl být katolickým knězem, což s sebou nese nejen požitky, ale i určité závazky.

Nemůže si tedy stěžovat, že je povinen dodržovat pravidla, jejichž dodržování katolická církev vyžaduje po všech duchovních bez výjimky po staletí. Pokud se někdo rozhodne stát se například lékařem, také nemůže ignorovat mj. lékařskou etiku nebo si upravovat stavovské předpisy podle vlastního vkusu a aktuálních potřeb.

To samé platí i v případě kněží – katolická církev má svá jasně daná pravidla, která nejsou k diskusi.

Sporná bohoslužba

Jedním z hlavních momentů, které Váchovo postavení zpochybnily, byla ekumenická bohoslužba, která se nakonec proměnila ve skutečnou katolickou mši. Z liturgického hlediska to bylo problematické a z katolického pohledu dokonce nevhodné. Tato událost vzbudila pohoršení mezi věřícími, kteří mši svatou chápou jako posvátný úkon, jehož slavení musí probíhat podle zavedených pravidel.

Je pochopitelné, že lidé stojící mimo církev nemusí tento aspekt chápat. Pro mnoho z nich je bohoslužba jen shromážděním, které je lhostejné k místu, formě či sloužícím osobám. Jenže pro katolíky má každá mše svůj hluboký význam a nemůže být konána jen tak „kdekoli a jakkoli“.

Právě to je důvod, proč na tuto situaci bylo reagováno – nikoliv z důvodu osobního útoku na Marka Orko Váchu, ale z důvodu ochrany posvátnosti liturgie.

Církev není věc veřejná

V médiích zaznívají výtky, že církev se musí zpovídat veřejnosti, politikům nebo dokonce samotnému Marku Orko Váchovi. Jenže katolická církev není veřejná instituce. Nepatří státu, médiím ani široké veřejnosti. Je autonomní institucí, která si sama určuje své vnitřní fungování.

Navíc je třeba zdůraznit, že Marek Orko Vácha nebyl nijak potrestán. Nebylo mu zakázáno sloužit mše, nečelí žádné církevní sankci a jeho pastorační činnost zůstává neomezená. Jediné, co se stalo, je neprodloužení úvazku na čtvrtinový pracovní poměr. Mimo jiné zůstává farářem v Lechovicích na Znojemsku, tedy jeho služba v brněnské diecézi běží dále beze změn. Mluvit v tomto kontextu o mučednictví je proto nejen přehnané, ale především zavádějící.

Modernizovat? S hlubokou pokorou a rozvahou

De facto od druhého vatikánského koncilu probíhá diskuse o tom, nakolik by se měla katolická církev otevírat moderní (respektive postmoderní) době.

Není to tedy žádné nové téma. Mnozí věří, že větší „otevřenost“ přivede do kostelů nové věřící, ale realita tomu zatím příliš nenasvědčuje. Stačí se podívat například do sousedního Německa, kde modernizovaná církev ztrácí věřící, zatímco kostely, kde se dodržuje tradiční latinský ritus, bývají plné. O nárůstu popularity islámu u našich západních raději nyní psát nebudeme, autor nemá poslaneckou imunitu.

Ale již vážněji - ať už je člověk zastáncem některého z padesáti odstínů moderní liturgie anebo naopak liturgie tradiční, existuje alespoň jedno pravidlo, na kterém se vždy snad shodneme – mše svatá má být sloužena důstojně! Není to žádný holubník, (pražská nebo brněnská) kavárna či experimentální divadlo. A slavení v hospodě nebo jiných nepatřičných místech této důstojnosti zcela jistě nepřispívá.

Odvolání Marka Orko Váchy z čtvrtinového úvazku tedy není žádným dramatickým zásahem ani nespravedlivým aktem ze strany církve. Je to logický krok organizace, která se drží svých pravidel a očekává jejich dodržování od svých duchovních. Církev není klasickou součástí veřejného sektoru (mj. nepodléhá zákon č.106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím), a nemá ani povinnost obhajovat svá rozhodnutí před médii ani před lidoveckými ministry a poslanci.

A kdo se rozhodne být její součástí, musí s tímto faktem počítat. Padni komu padni.

Další texty na autorově blogu