Od dob, kdy v politice existuje pravolevé dělení, existuje také něco jako „legitimní“ zóna a extrémistická zóna. Za „legitimní“ zónu je považován politický střed, politická levice a politická pravice.

Za extrémní zónu je považováno vše, co už drtivá většina levičáků i pravičáků v parlamentu odmítá se slovy „to už je příliš i na nás“.

Do politického středu patří taková témata, jako například nemocenská či průběžný důchodový systém. Kdysi sice představa nemocenské dávky byla považována za levicovou, ale dnes už je vnímána jako cosi zcela etablovaného a středového.

Jako pravicová témata jsou vnímána témata taková, jako například individuální důchodové spoření, doplatky na zdravotnictví, či soukromé zdravotnictví.

Ale jakmile se začne mluvit třeba o privatizaci policie nebo privatizaci soudů, tak už i většina pravičáků má potit, že to je příliš a je to pravicový extrém.

Pokud se naopak na této pravolevé ose budeme posouvat doleva, tak za levicová jsou považována taková témata, jako třeba minimální mzda, daň z nemovitostí či pastelkovné. Jakmile někdo začne o pastelkovném či o zvyšování majetkových daní, víte na beton, že je to levičák, i když třeba o sobě bude tvrdit něco jiného.

Ovšem i zde je jakási extrémní zóna, která ve svobodné společnosti je tabu. Zdůrazňuji – ve svobodné společnosti! To jsou témata jako angažovaná kultura, stropování cen, cenzura, znárodňování či centrální plánování.

Jaké osobnosti si na kterém místě této škály představit? Tak třeba Miloš Zeman v minulosti byl jednoznačně vlevo, Václav Klaus vpravo. Ale oba byli v 90. letech v „legitimní“ zóně. Sama sebe vidím ještě kousínek napravo od Václava Klause. Někde tam, kde byl třeba Milton Friedman. Zeman, Klaus, ani Šichtařová se od 90. let nepohnuli ani o píď ze svých pozic.

Pak tu ale máme takové osoby, jako třeba Petr Fiala. Ten začínal relativně vpravo. Jenomže časem nám tak nějak zmigroval doleva a dneska už je víc vlevo, než byl v 90. letech Miloš Zeman. Zeman totiž nestropoval ceny ani nepodepsal ultralevicový Green Deal. Anebo tu máme migranta Petra Pavla. Ten začínal extrémně vlevo jako komunista. Pak se po roce 1989 posunul na střed. A dneska je už zase extrémně vlevo, protože vyslovil, že bychom se měli zamyslet nad zestátněním některých sociálně problémových bytů. Znárodňování je ve svobodné společnosti extrémistická no-go zóna.

Jak se nám taková migrace mohla přihodit? Ve společnosti se totiž vychýlilo vnímání toho, co je legitimní zónou. Tato legitimní zóna se posunula celá výrazně doleva. Nyní je za „legitimní“ považováno vše od extrémní levice až po střed. A vše pravicové je v podstatě vnímáno jako extrémistická zóna.

Vidět je to i u konkrétních témat. Tak například rovnoprávnost pohlaví: Kdysi byli protěžováni muži, pak bylo období skutečné rovnoprávnosti, a dneska jsou protěžovány ženy skrze kvóty na ženy neboli pozitivní diskriminaci. Podobně bychom přepólování postojů mohli popsat třeba u přístupu k menšinám či k ekologii.

A tak se mohlo přihodit, že političtí migranti, kteří mění své názory, jsou stále vnímání jako legitimní. Ale lidé jako Klaus nebo Šichtařová, kteří jsou ve svých postojích konzistentní, jsou najednou vnímáni jako extrémisté. Optikou dnešní progresivistické společnosti jsem extremistka!