KAM JSME DOŠLI: Nesvéprávná Evropa
Dnešní Evropa – a to celá, poněvadž Velká Británie a další země mimo EU jsou na tom stejně – připomíná skupinu dětí, které pan učitel odvedl na vycházku do lesa, na pasece uprostřed od nich utekl, teď se stmívá, vyděšené děti vidí v každém stínu bubáka a jsou strachy bez sebe, poněvadž pochopily, že bez pomoci se z lesa nedostanou.
Bezradnost, nesvéprávnost a infantilnost dnešních Evropanů má kořeny v situaci roku 1945. Skutečnými vítězi druhé světové války se tehdy staly pouze Spojené státy a Sovětský svaz, ostatní spojenci si sice také namlouvali, že k nim patří – a ti skuteční vítězové je přitom pochopitelně nechali, protože o to snáze se mohli o Evropu šábnout – vše na východ od Labe připadlo Sovětům, vše na západ Američanům. Ostatně tak to v dějinách chodí vždycky.
Evropané, jedno zda na Východě nebo na Západě, se ocitli pod kuratelou, která v této podobě trvala přes půl století. Více než dost na to, aby po třech pokoleních dnešní Evropané pokládali kuratelu za přirozený stav, aby přestali vnímat svou nesvéprávnost, svou dětinskou závislost na někom, kde je přece vždycky ochrání a z lesa, plného bubáků, vyvede.
Pravda, kuratela na Západě se od té na Východě lišila. Na Východě si lidé nemohli ani vybrat, co budou mít k obědu, museli konzumovat to, co si v mnohahodinových frontách vystáli u řezníka, zatímco na Západě si mohli vybírat z bohaté nabídky samoobsluh s přetékajícími regály, ale ty skutečně existenční otázky, jaká má být jejich budoucnost, jaké místo chtějí zaujmout ve světě, jakým způsobem mají zajistit bezpečnost pro své děti, šly mimo ně – o těch se 50 let rozhodovalo v Moskvě a ve Washingtonu!
A ono se na to zvyklo, protože to bylo POHODLNÉ!!! Evropané, jak na Západě, tak na Východě, se nemuseli starat, kam chtějí směřovat, nemuseli se zabývat strategickými otázkami, nemuseli ani řešit globální ekonomické problémy, starat se o suroviny, mohli si v klidu hrát jako děti na pískovišti, plácat si bábovičky, přičemž na Západě k tomu měli pestřejší a rozmanitější kyblíčky, ale všichni na obou stranách od Labe věděli, že na ně dohlíží protektor – buď z Moskvy nebo z Washingtonu – a ten se přece postará. Pravda, metody protektorů se o parník lišily, ale princip nesvéprávnosti byl v obou částech Evropy stejný. Markantně se to projevovalo v tom, co je pro skutečnou nezávislost a právo rozhodovat sám o sobě zásadní, a to ve vojenství. O tom, jak velké a čím vyzbrojené armády budou evropské země mít, kdo je jejich potenciální nepřítel a koho musejí jako vrchního velitele poslouchat, se opět jen a jen rozhodovalo ve Washingtonu a Moskvě. (Sice se nějaké pokusy o svéprávnost uskutečnily, např. de Gaulle ve Francii, ale i to bylo pouhé odmlouvání panu učiteli.)
A opět to bylo velmi pohodlné, ti na Východě se mohli vybíjet třebas v chalupářství a utíkat k různým spolkovým pseudočinnostem místo skutečné politiky, místo možnosti vzít osud zpět do svých rukou, ti na Západě pak budovat přebujelý pečovatelský stát, aby život ve stínu protektora byl ještě pohodlnější a bezstarostnější, poněvadž, když ušetřili za vlastní obranu, měli na to dost peněz.
Jenže tento systém dvojí kurately formálně v prosinci 1991 (rozpuštěním SSSR) zanikl, přičemž Sovětský svaz nebyl poražen vojensky, ale následkem ekonomické imploze, když se spolu se svými satelity ve středovýchodní Evropě sám od sebe hospodářsky zhroutil.
A co následovalo v další dekádě? Místo aby bývalé sovětské satelity využily jedinečnou historickou možnost – paralýzy Ruska a šoku Ameriky z nečekaného vítězství – a vytvořily svéprávný strategický blok na základě společné minulosti a společných zájmů a chovaly se dospěle, hupky dupky spěchaly do náruče USA a byly celé šťastné, že prostřednictvím NATO zase mají protektora, že opět někdo bude hlídat jejich pískoviště. A přiznávám, že jsem v tom hupky dupky také viděl jedinou možnost. Nicméně slyším, jak se v tomto okamžiku zvedá mezi čtenáři ryk, že jsem blázen, že jsem skrytý ruský troll, protože bezpečnost se jinak zajistit nedala; dokonce i Václav Klaus, v polovině devadesátek ještě odpůrce vstupu do NATO, změnil v dalších letech názor a vedl první přístupové rozhovory, že ani ekonomicky jiné řešení nepřicházelo do úvahy. Avšak i tyto názory, o nichž byla tehdy většina přesvědčena, že nemají alternativu, nesvědčí o ničem jiném než zase o tom, jak důkladně se z povědomí nás všech vytratila svéprávnost, odpovědnost za vlastní existenci, za zájmy středovýchodního regionu Evropy, potažmo kontinentu celého!
Každý, kdo svěří svou ochranu do jiných rukou než vlastních, ať z donucení nebo dobrovolně, se vystavuje riziku, že bude muset tancovat, jak mu jiní pískají, a když odmítne, o ochranu přijde.
Nu a právě tuto zkušenost nyní zažívá sjednocená Evropa, teprve nyní jejím elitám, především těm bruselským, dochází, že když nemají ochranu svých zemí ve vlastních rukou, jsou zcela závislé v tomto směru na libovůli toho kterého šéfa Bílého domu, a že marnotratně prohospodařily možnost vzít mocenské a hospodářské zájmy kontinentu do svých rukou. A to právě z pohodlnosti, z mentálního úpadku, z infantilního spoléhání na „strýčka Sama“, který vždy poslušně přiběhne a ty zlé kluky, co jim chtějí rozkopat bábovičky, zažene. A toto infantilní přesvědčení evropských elit vycházelo a stále vychází ze zastaralého studenoválečného vidění světa, z vize, dnes už falešné, že evropské „pískoviště“ je „pupek světa“, geopoliticky nejdůležitější oblast zeměkoule, s jejímž držením Spojené státy stojí a padají.
Houby s octem!
Svět se totiž v prvních dvou dekádách 21. století zásadně změnil – zglobalizoval, transferem technologií vznikly nové mocenské centrály najmě v Asii, které se dříve či později začnou ucházet o titul hegemona planety, takže Spojené státy, jež tento titul drží, musí čelit rizikům v nových, strategicky důležitějších oblastech, než je Evropa, musí reagovat na mnohem závažnější, byť zatím implicitní výzvy, než je Putinova válka na Ukrajině, např. na možnost existence jaderných zbraní v rukou ničemných režimů.
Touto změnou ale celá nedospělá strategie Evropy, založená na představě, že „strýček Sam“ vždy přiběhne, aby zlé kluky zahnal, padla! Proto to zděšení a bezradnost, která se nyní zmocnila Bruselu, jenž začíná pomalu chápat, že bez Ameriky v zádech nemá žádné prostředky, jak eliminovat Putina, že pumpování peněz do Ukrajiny k vítězství nepovede.
Povyk v Bruselu ohledně ropné smlouvy mezi Putinem a Trumpem nasvědčuje, že eurounijní elity jsou si přece jen této změny vědomy, ale mlčí jako hrob, protože kdyby promluvily, musely by přiznat, k jakému krachu kontinent dovedly.
Obranná závislost Starého kontinentu na USA je dnes faktem, se kterým už nikdo nic nenadělá, a rozum velí, když už to takhle dopadlo, aby se Evropa v tomto paternalistickém vztahu chovala jako slušně vychované dítě, nikoli jako umanutý spratek, který ani tváří v tvář dvěma otevřeným konfliktům, jež uvrhly náš kontinent do hluboké energetické krize, se nechce vzdát svých oblíbených kyblíčků. Jedním z nich je z ekologie odvozená zelená ideologie Green Dealu, jež připravila Evropu o jediné dostatečné domácí zásoby fosilních paliv, totiž o uhlí, a destruovala beztak již druhořadý obranný průmysl (je tomu 40 let, co Evropa naposledy vyvinula bojový letoun), aniž by zaznamenala nějaký úspěch. Toto tvrzení se dá doložit jednoduchou představou: Představme si, že by nějakým kouzlem zmizela z povrchu zeměkoule celá Evropa se vším všudy, s obyvatelstvem, se čtvrt miliardou automobilů, s průmyslem, se všemi zdroji emisí. Ptejme se, zastavila by se v takovém případě klimatická změn a svět by byl spasen? Samozřejmě nikoli a opak si může myslet jen blázen!
Ještě více však vztah obranné závislosti na dnešním šéfovi Bílého domu zhoršuje celá sbírka dalších kyblíčků, dalších ideologických hraček, souhrnně nazývaná progresivismus. Ten je vývojovou variantou neomarxismu a k naleptávání kapitalismu používá místo proletariátu etnické, transsexuální a jiné menšiny. Jeho vlivem se tržní ekonomika Evropy změnila na dotační, místo evolučního technologického vývoje se nátlakem dotací a finančními sankcemi upřednostňují technologie, které vyhovují zelené ideologii, takže Evropa, místo skutečného pokroku, se zmítá v technologické křečí (podle výroku Carla Junga, že „vůlí hnaný pokrok není pokrokem, ale křečí“).
Co je ale podstatnější, všemi těmi progresivistickými zásahy se změnilo nastavení společnosti, umožňující třebas napadat manželství jako svazek muže a ženy, když pohlaví už není biologickou daností, ale společenským konstruktem. A fundamentální feminismus, další kyblíček ze sbírky, způsobil, že se ženy na Západě přestaly vnímat jako jediní dárcové lidských životů, z čehož rezultuje děsivý propad porodnosti napříč Starým kontinentem a ten zase prohlubuje imigrační krizi. A stejně tak byl pojem vlastenectví vytlačen a pejorativně označen jako nacionalismus, navíc ztotožňovaný s fašismem. Místo toho prosazují eurounijní elity vizi panevropanství, což ještě fatálněji snižuje odhodlání Evropanů, ve třetí generaci beznadějně oslabené, jít za svůj způsob života a za svou bezpečnost bojovat. Jestliže se přece jen tu a tam najdou lidé, kteří jsou ochotni nasadit život za svou zemi, za svůj národ, tak za nějaký evropský superstát nepůjde umírat nikdo!!! Zkuste se někoho z generace zoomerů, kterým slovo vlast už nic neříká, zeptat, jestli by, když jsou takovými ukázkovými Evropany, šli bojovat za Panevropu. Prostě se vám vysmějí, jakými že to směšnými otázkami je otravujete v jejich báječném, dětsky bezstarostném světě, kde se v létě kočuje od jednoho fesťáku k druhému, protože smyslem života přece je bavit se a zviditelňovat na sociálních sítích.
A všechny tyto hračky, s nimiž si zdětinštělí a nesvéprávní Evropané tvrdohlavě hrají, jim znemožňují, aby se znovu dospěle začali starat o vlastní bezpečnou budoucnost. A když přece jen mladší ročníky projeví obavu, tak svalují vinu na předchozí generace a místo reálných geopolitických hrozeb vidí jen tu ideologicky zveličenou klimatickou.
A kdo se pak může divit Trumpovi, s Čínou, islamisty, komunistickým starostou New Yorku a neomarxisty prolezlou Demokratickou stranou na krku, že chce progresivistickou Evropu, která mu přímo do očí odmítla pomoci v íránském konfliktu, vyhodit za dveře jako nezvedeného spratka?! A přitom kontrola arabských úžin Západem, obnovení svobody moří a na ni navázaný volný přístup k surovinám a palivům je existenční otázkou nikoli americkou, ale Evropy! Ta však místo pomoci nenáviděnému Trumpovi radši dotuje svým občanům drasticky rostoucí ceny pohonných hmot a nadále podkopává svou ekonomiku.
Dnes je zcela zjevné, že Evropa dvěma světovými válkami spáchala mocenskou sebevraždu a během tří následujících generací pozbyla svéprávnost, ztratila schopnost se o sebe postarat. Soudím, že tento vývoj je nevratný, protože i kdyby se Evropa zbavila progresivismu, výše popsaného handicapu nesvéprávnosti se nezbaví, k němuž se navíc pojí handicap technologický, protože vývoj pokročilých technologií, najmě zbrojních, je nad síly ideologicky svázané Evropy, když ani ty pitomé solární panely si nedokáže pro svou spotřebu vyrábět sama. Jak se zdá, ona historická anomálie, která na 500 let udělala z bezvýznamného poloostrovního přívěsku Asie vůdčí kontinent světa, je u konce a Evropa se opět stane tím, čím byla po pádu říše římské – zapadlým a chudým koutem světa, kde si budou lidé vyprávět legendy o skvělé minulosti, stejně jako my si dnes vyprávíme o Atlantidě.