Je zvykem, že každá hlava státu chce mít reprezentativní sídlo, případně hned více sídel. U nás tomu nebylo a není jinak. Dokud byly Země Koruny české monarchií, oficiálním sídlem byl královský hrad v Praze, přestože panovník sídlil od abdikace císaře Rudolfa II. trvale ve Vídni. Zmiňovaný Pražský hrad zůstával oficiální vladařovou rezidencí samozřejmě i nadále. Nebyl osobním vlastnictvím císaře a krále, nýbrž tzv. dvorského eráru.

Po rozpadu Rakousko-uherské monarchie vznikla nezávislá Československá republika v čele s nepřímo voleným prezidentem. Sesazenou habsbursko-lotrinskou dynastii chápal nový republikánský režim jako svého nepřítele, zároveň jako věčného utlačovatele našeho starobylého národa a celkově novým politickým poměrům odpovídala i úřední propaganda a nazírání na několik uplynulých staletí. První československý prezident se usadil na královském hradě, někdejší císařské apartmány se přeměnily na prostory prezidentské kanceláře. Je zajímavé, že ačkoliv Tomáš Garrigue Masaryk Habsburky upřímně odmítal, nastěhovat se do paláce, který do nedávna příslušníci vládnoucího rodu užívali, mu nevadilo.

Nezůstalo ovšem pouze u královského hradu v Praze na Hradčanech. Brzy po zahájení Masarykova prvního mandátu se začaly hledat další vhodné zámky českých a moravských aristokratů, která by prezidentovi posloužila jako letní sídlo. Jelikož Habsburkům stát jejich majetek zkonfiskoval bez náhrady, k dispozici bylo hned vícero uprázdněných panských sídel. Masarykovi vyhlédli úředníci zámek v Brandýse nad Labem, který dosud patřil rakouskému císaři a českému králi Karlu I. Brandýs se nachází blízko metropole, nicméně nový prezident náhle odmítl využívat zámek, kde přebývali Habsburkové. Prezidentská kancelář nakonec získala do neomezeného užívání zámek v moravských Židlochovicích, dosavadní majetek rakouského arcivévody Bedřicha a zámek ve slovenských Topolčiankách, dosud osobní vlastnictví rakouského arcivévody Josefa. Masaryk tedy kromě královského hradu v Praze nepohrdnul dalšími dvěma habsburskými nemovitostmi. Pozadu nezůstal ani zapřísáhlý odpůrce monarchie, ministr zahraničních věcí Edvard Beneš, který zprvu využíval k letním pobytům zabavený zámek v Ploskovicích u Litoměřic, soukromý majetek císařské rodiny. Například během sjednocení Itálie (1861) a vyhnání tehdejších panovníků z Neapolska, Toskánska, Lombardie, Benátska, Modeny či Parmy došlo k odškodnění těchto osob a jejich rodin za zabavený soukromý majetek. Taktéž ve sjednoceném Německu (1871) sice kancléř Bismarck sesadil a vyhnal některé vládce menších německých států (například z Hannoverska či Hesenska), ale jejich soukromé vlastnictví zůstalo buď plně uchováno anebo jim byla poskytnuta finanční náhrada. Československo nic takového neučinilo a dokonce zkonfiskovalo i celý majetek potomků rakouského arcivévody Františka Ferdinanda d´Este, ačkoliv ti nikdy nebyli pokládáni za členy habsbursko-lotrinské dynastie. Když pak Československá republika zahájila pozemkovou reformu, během níž přišla šlechta a církev za mírnou náhradu o tisíce nemovitostí, republikánská hlava státu převzala zámek Lány na Rakovnicku, který byl v rámci zmíněné reformy odebrán knížatům z Fürstenbergu.

Pražský hrad je krásná památka, jeden z úžasných symbolů českého státu, ale jako sídlo hlavy státu ho lze označit za poněkud nešikovné místo. Dodnes se zde střetává turismus s potřebami prezidentské kanceláře. Občané nesměli v období komunistické vlády třeba do Královské zahrady a Jeleního příkopu, protože by mohli ohrozit klid a bezpečí soudruhů prezidentů. Když navštívil roku 2016 Prahu čínský prezident Xi (Si Ťin-pching), obyčejný obyvatel Prahy se nesměl k Pražskému hradu přiblížit, natož aby směl vstoupit do areálu. Podobná situace nastala už roku 2005, když zavítal do Prahy předseda čínské vlády Wen (Wen Ťia-pao). K omezení volného pohybu docházelo a dochází při jiných státních a oficiálních návštěvách, stejně tak při různých akcích pořádaných prezidentskou kanceláří, což je logické. V době nedávné dokonce museli po několik let domácí i zahraniční návštěvníci hradu podstupovat kontroly podobné kontrolám při vstupu do moskevského Kremlu, zahrada Na valech byla znepřístupněna úplně.

Nyní si ještě srovnejme naši situaci s jinými republikami. V Maďarsku nesídlí prezident v někdejším královském paláci, tam je zemská knihovna a národní galerie, nýbrž v paláci hrabat Sándorů. V Polsku neobsadil prezident královský zámek v centru Varšavy. Naši slovenští sousedé neposkytli svým prezidentům královský hrad v Bratislavě, ale Grassalkovichův palác mimo historické centrum města. Také slovinský prezident se neusadil na lublaňském hradu, ale nalezl útočiště v paláci kraňského místodržitelství. Francouzský prezident sice využívá Elysejský palác, odkud vládl císař Napoleon III., nicméně tradiční rezidence francouzských králů jako Louvre a Versailles zůstaly k dispozici jako turistické památky. Ani německý spolkový prezident nesídlí v obnoveném královském zámku v Berlíně anebo v královském Novém paláci v Postupimi jako pruští králové a novodobí němečtí císaři, ale jeho úřad se nastěhoval do berlínského paláce Bellevue, předtím v době existence tzv. bonnské republiky do vily Hammerschmidt. A pak zde máme zajímavé příklady z Turecka, Gruzie a Estonska. Zakladatel moderního Turecka a zapřísáhlý republikán podobně jako Masaryk, Mustafa Kemal Atatürk si nechal vybudovat zcela nové sídlo Cankaya v Ankaře, aby nemusel obývat sultánovy paláce v Istanbulu. Prezidentská administrativa v gruzínském Tbilisi rovněž působí v moderní stavbě z počátku 21. století. Estonští prezidenti se nenastěhovali do hradu Toompea v historickém centru Tallinnu, ani do barokní rezidence cara Petra Velikého s krásným parkem, nýbrž do moderní budovy z roku 1938 ve čtvrti Kadriorg. Také chorvatská hlava státu užívá moderní vilu Zagorje v Záhřebu. Dá se najít řada podobných příkladů.

Nestálo by tedy za úvahu, aby i prezidenti České republiky sestoupili i se svým úřadem z hradu dolů do města jako v jiných evropských velkoměstech a Pražský hrad by nebyl nadále vystaven bezpečnostním omezením a uzavírkám jako sídlo hlavy státu? Že by běžní návštěvníci mohli nerušeně po celý rok obdivovat historické sídlo českých králů včetně Trůnního sálu, Habsburského sálu, Brožíkova sálu, Zrcadlového sálu, Sloupové síně, Španělského sálu, Rudolfovy galerie či Masarykova nevyužívaného prezidentského bytu. Pražský hrad, starobylé a tradiční centrum českého státu, památka prvního řádu, by na tom mohl být stejně jako jiné památkové objekty u nás. Za všechny uveďme třeba Konopiště, Kynžvart, Frýdlant, Opočno, Český Krumlov, Lednice, Kroměříž nebo Hradec nad Moravicí.