Některé noviny přinesly ve středu 2. května 2012 zprávu, že státnímu zástupci Marku Bodlákovi hrozí potrestání za to, že veřejně kritizoval pana prezidenta za udělení milosti odsouzené ředitelce Metropolitní univerzity Anně Benešové. Potíže mu přivodil kárným podnětem ministrovi Jiřímu Pospíšilovi spolek Šalamoun, na jehož adresu začaly po uveřejnění zprávy pršet nadávky a jen výjimečně také věcné dotazy. Nutí mě to k návratu k námětu, jímž jsem se obšírně zabýval již 1. března 2012 pod titulkem Kopání do prezidenta. Až na jednu nešikovně formulovanou větu za obsahem článku nadále stojím.

Spolek Šalamoun skutečně zmíněný kárný podnět podal, ale již 17. února. Netuším, proč se noviny o věci rozepsaly právě teď.

Potěšilo by mě, kdyby zmiňované nebezpečí potrestání prezidentova neoprávněného kritika bylo skutečně reálné, ale na základě zkušeností předpokládám, že úspěšnost tohoto kárného podnětu je pravděpodobná přibližně stejně jako srážka Země s asteroidem v příštím týdnu.

Rozhodování o kárném podnětu je výlučnou osobní pravomocí ministra (nikoli ministerstva, které v této agendě plní pouze úlohu služby ministrovi). Jiří Pospíšil podává kárné žaloby nerad. Například sedmiletá nečinnost předsedy trestního senátu jej nepohoršila stejně jako neoprávněné zadržení žádosti k Nejvyššímu soudu ČR soudcem, proti jehož svévoli chtěl u něj obžalovaný hledat ochranu. A když už kárnou žalobu podá, není jisté, že ji dovede k rozsudku v neprospěch kárně obžalovaného. Víme, jak skončily ty, kterými napadl čtyři státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, když potřeboval odvrátit pozornost od selhání svého i ministerstva při vyřizování podnětu švýcarské prokuratury, aby se Česká republika připojila k tamnímu trestnímu oznámení proti bývalým manažerům Mostecké uhelné společnosti ("kauza MUS" – další, která nějak rychle vyšuměla): tři z nich nechal náhle stáhnout prostřednictvím soukromé právní zástupkyně ministerstva (ministerstvo zřejmě nemá zdatné právníky, zato peněz má dost). Veřejnosti se nedostalo přesného a zejména pravdivého objasnění (ostatně, co je občanům do toho?) tohoto podivného počínání. Pouze v případě Vlastimila Rampuly, s jehož vypuzením z křesla vrchního státního zástupce v Praze Jiří Pospíšil neúspěšně zápolí již od října loňského roku, by mohla být důvodem nevhodnost souběhu řízení o jeho odvolání s později podanou kárnou žalobou. Mimochodem, stažením kárné žaloby mu ministr ukázal vlídnou tvář, protože rozsudkem kárného soudu mohl přijít o postavení státního zástupce, kdežto ve správním řízení o odvolání z funkce přijde jen o vedoucí postavení (tedy vyhoví-li Nejvyšší správní soud kasační stížnosti v jeho neprospěch).

Rozhodnutí speciálně o podnětu k potrestání Marka Bodláka bude samozřejmě odhalením ministrova právního názoru na důstojnost postavení prezidenta republiky a přípustnost jeho "okopávání" subalterními úředníky státu. Předpokládám ale, že ani odtud panu státnímu zástupci nebezpečí nehrozí. Jiří Pospíšil se vlastně vyslovil v jiné souvislosti předem: když policisté a státní zástupci zahájili bez souhlasu prezidenta republiky, tedy nezákonně, trestní stíhání kladenského soudce Vlastimila Matuly, Jiří Pospíšil se nezachoval jako ochránce soudcovské nezávislosti z úřední povinnosti, ale naopak jim "udělil rozhřešení" tím, že postiženého soudce dočasně postavil mimo službu. Zřejmě nepřikládá ústavním pravomocem prezidenta republiky velký význam.

Obecně podněty ke kárnému řízení, stejně jako trestní oznámení proti soudcům, státním zástupcům a policistům, jsou spíše projevy donkichotství než skutečným ohrožením. Zatím stále působí setrvačnost totalitního myšlení, která velí příjemcům oznámení zaujmout postavení "obrany hradu", čili stížnost jakýmkoli způsobem "zneškodnit". Ministr nespravedlnosti se před nutností zasáhnout proti narušiteli dobrých mravů skryje za "obranářské" posouzení věci svými pseudoexperty (znají ministrova očekávání, stanoviska šijí na míru), ostatní vedoucí úředníci státní správy s pravomocí kárného žalobce pokud možno přenesou rozhodování na své podřízené, kteří pak musí nalézt způsob, jak předkladatele podnětu odmítnout. Z novinových zpráv je zřejmé, že úkony "obrany hradu" se uplatní i v tomto případě: ve prospěch napadeného státního zástupce se vyjádřila jak jeho přímá představená Václava Nováková, tak městská státní zástupkyně Jana Hercegová. Obě mají totalitní stereotypy myšlení dobře zažité z doby, kdy sloužily jako prokurátorky protiprávnímu režimu. Jana Hercegová se osvědčila jako překážka proti vyšetřování Stanislava Grosse pro podezření ze zneužívání pravomoci veřejného činitele. Kdo si vyhledá na internetu stopy jejího působení ve funkci městské státní zástupkyně v Praze, asi pochopí, proč se tak usilovně snažila zastavit prověrku jejího úřadu, nařízenou zastupujícím vrchním státním zástupcem Stanislavem Mečlem (mračno, z něhož po návratu Vlastimila Rampuly nezapršelo).

Přístup vedoucích státních zástupců s pravomocí kárného žalobce k agendě kárných podnětů na jejich podřízené je tradičně odmítavý. Obvykle se snaží vyhnout se použití speciálního zákona o řízení ve věcech soudců a státních zástupců a kárný podnět překroutí v cokoli jiného, nejčastěji v pokyn k vykonání dohledu nad činností nižšího státního zastupitelství, který sám o sobě vyvození osobní odpovědnosti nepřináší. Jeho vyřízení pak nezřídka připadne tomu, proti němuž brojil stěžovatel. Příkladem budiž podnět ke kárnému řízení proti dvěma státním zástupcům, kteří drželi šestnáct měsíců ve vazbě dva nevinné občany: v konečné fázi jej zamítl jeden z nich a jeho nadřízený odmítl ho za to potrestat.

Skutečně svědomitě se kárnými podněty zabývá pouze předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová. Je tak důkladná, že pouhé prověřování stížnosti má obvykle kultivující účinek na postižený soud. A občas v souvislosti s projednáváním podnětu, kterému nakonec nevyhoví, uplatní postih na základě vlastního šetření. Tak například potrestala výtkou podle zákona o soudech a soudcích místopředsedkyni soudu, která vykonávala kárnou pravomoc předsedy soudu, ač jí to nepříslušelo, a v jiném případě za nesprávný přístup předsedkyně soudu při prošetřování stížnosti spolku Šalamoun vyvolala kárné řízení. Podotýkám, že zde navíc projevila neosobní přístup profesionálky, protože spolek Šalamoun jí sotva může být sympatický, když ji vytrvale napadá kvůli vzpouře proti rozhodnutí prezidenta republiky o jejím odvolání z funkce a kvůli vyvolání kárného řízení s bývalým místopředsedou Nejvyššího soudu ČR, slušným člověkem Pavlem Kučerou.

Veřejnost chová k justici a státnímu zastupitelství nedůvěru, dle mého názoru jen částečně oprávněnou (o dobrých skutcích se nepíše). Nicméně nelze přehlédnout, že více než dvacet let působení soudců a státních zástupců v postavení Nedotknutelných na některých z nich zanechalo stopy a je v pozadí všech selhání a výstřelků, jež vyvolávají záporné postoje veřejnosti. Za daného stavu se mohou beztrestně dít takové nepravosti, jako je použití šestkrát trestané podvodnice jako policejní provokatérky a nositelky odposlechu. Dotyčná dáma prochází zkušební lhůtou z posledního odsouzení a již dva roky čelí vyšetřování pro další podvod. Okolnost, že jí po dvou letech dosud nebylo sděleno obvinění, působí dojmem zvláštních ohledů jako odměny za dobrou službu. I když na to někdo poukáže, dozorový státní zástupce, který takovou zvrácenost strpěl, si může být jist, že nebude volán k odpovědnosti a liknavost v novém řízení nebude hodnocena jako průtahy v řízení.

Podněty ke kárnému řízení proti soudcům a státním zástupcům, podezřelým z porušení etických norem profese, stejně jako trestní oznámení proti soudcům a státním zástupcům, podezřelým ze zneužívání pravomoci úřední osoby, jsou běžnými, byť nepříliš častými výstupy z činnosti spolku Šalamoun. Netuším proto, proč právě kárný podnět v neprospěch Marka Bodláka, řadového státního zástupce z nejnižšího stupně soustavy státního zastupitelství, vyvolal takový rozruch, zatímco o celou řadu jiných, významnějších, se novináři nikdy nezajímali a možná nepřímo přispěli k jejich ututlání. Spolek Šalamoun je obvykle obklopen hrází mlčení "velkých" médií, na jeho tiskové konference nikdo nechodí, veřejnost se občas dovídá aspoň něco o jeho činnosti pouze díky svobodnému internetu.

Zajímavá je otázka, proč vlastně vyvolávají jednotlivé případy udělení milosti tak velkou pozornost veřejnosti a tolik hněvu. Jejich celkový počet je v poměru k množině rozsudků zcela zanedbatelný, a tzv. "podivné milosti" jsou v agendě Václava Klause naprostou výjimkou. Přesto ve vnímání veřejnosti zastiňují daleko významnější úkazy, jako je přibližně dvojnásobek vězněných osob v našich věznicích proti srovnatelným stavům v Rakousku a Německu, sice výjimečné, ale přece jen se vyskytující případy věznění nevinných či naopak asi častější proslulé "zametání případů pod koberec", přeplněné věznice zrající ke vzpourám vězňů, a k tomu všemu jako třešnička na dortu několik tisíc odsouzených, kteří nenastoupili výkon trestu a mnozí z nich se mu budou úspěšně vyhýbat až do promlčení. Kvůli těmto hrůzám ale nikdo nekřičí a správce resortu se těší oblibě médii zmatené veřejnosti.

"Chybování jest lidské": připusťme, že i pan prezident se může při rozhodování o milosti zmýlit jako každý jiný, kdo by se ocitl na jeho místě. Ale stojí ta ojedinělá pochybení za tolik rámusu? Ve srovnání s výše zmíněnými úkazy sotva.

Zdá se mi, že vášnivá kritika prezidenta, která provází téměř každý balíček milostí, zapadá do rámce oblíbeného národního sportu "kopání do prezidenta", na němž si různí pidižvíci hojí komplexy méněcennosti. Je to přece báječný pocit být sám před sebou za hrdinu, když si ze své bezvýznamnosti beztrestně kopnu do hlavy státu.

Případ státního zástupce Marka Bodláka má více rovin. První z nich je úroveň jeho právního povědomí. Státní zástupci jsou složkou moci výkonné. Jejich povinností je střežit zákonnost a v této souvislosti se přísně držet psaného práva. Nepřísluší jim vnášet do posuzování právních problémů své subjektivní představy o tom, jak by mělo právo vypadat jinak, než tomu je dle platného znění Ústavy a od ní odvozených zákonů. Nezbývá jim, než se smířit s tím, že udílení milosti je ústavní pravomocí prezidenta republiky, z jejíhož využívání se hlava státu nikomu neodpovídá a svá rozhodnutí nemusí zdůvodňovat. Rozhodování o milostech není výkonem trestního práva ve smyslu poměřování závažnosti provinění a přiměřenosti trestu, je toliko uplatněním práva slitovat se a odpustit. Jak kdysi správně poznamenal Ladislav Jakl, milost prezidenta republiky není vlastně ani výkonem spravedlnosti, ale spíše nespravedlností, protože v žádostech o ni nelze uplatnit zásadu rovnosti v přístupu k právu, a na všechny se prostě nedostane. Kritika nedostatečného odůvodnění udělené milosti nebo použití "nesprávných" důvodů je proto z podstaty věci protismyslná a nemůže mít jiný cíl než znevažování hlavy státu.

Václav Klaus v přístupu k agendě milostí uplatňuje zásadu, že nenapravuje pochybení justice, neboť si nepřeje zasahovat do její nezávislosti. Při rozhodování přihlíží k záležitostem, jimiž se trestní řízení zpravidla nezabývá. Vzhledem k postavení státního zástupce jako advokáta státu Marek Bodlák neměl nárok na víc, než toto vše vzít na vědomí, neboť mu nepřísluší nic více, než respektovat daný právní stav. Pan prezident se udělením milosti paní Anně Benešové nedopustil porušení právního řádu státu, pan státní zástupce se veřejnou kritikou jeho rozhodnutí dostal na jeho hranu.

Další rovinou jsou povinnosti a práva státních zástupců při vystupování vůči jiným orgánům státu. Státní zástupci nejsou řadoví občané, ale specifická komunita, vybavená nesmírně významnou pravomocí a povinností vyvolat a vést jménem státu trestní řízení. Způsob jejich chování k ostatním státním zástupcům a jiným složkám státu je vymezen zákonem o státním zastupitelství. Není přípustné, aby státní zástupce jako advokát státu napadal jiný státní orgán, tím spíše, jde-li o řadového státního zástupce z nejnižšího stupně soustavy, napadajícího nejvyššího úředníka státu. Podrývání autority hlavy státu není součástí poslání státních zástupců.

Svoboda slova každého z nás je do určité míry omezena nejen zákonem, ale i dobrými mravy. Je přirozené, že omezení jsou přísnější u právnicky vzdělaných osob, vybavených mocí státního orgánu a podléhajících kázni služebníka státu, než u prostého pastevce ovcí.

Pan státní zástupce měl samozřejmě možnost uplatnit své právo svobody slova například dopisem panu prezidentovi, v němž mohl uvést totéž co v televizních vystoupeních. Možná by se mu i dostalo rozumné odpovědi.

Přitěžuje mu skutečnost, že v daném případě nebyl úplně úspěšný ani jako žalobce, což ho možná popudilo a vedlo k podjatému jednání. Soudy neuznaly trestnost některých skutků, na jejichž kriminalizaci stavěl obžalobu a odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Odvolací soud jeho odvolání sice nezamítl stejně jako odvolání paní obžalované a jejího syna, ale v podstatě mu nevyhověl. Obvodní soud uložil paní Anně Benešové trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební lhůtu tří let a peněžitý trest ve výši 300 tis. Kč. Pan státní zástupce se v odvolání dožadoval nepodmíněného trestu, zvýšení peněžitého trestu na 500 tis. Kč a stanovení náhradního trestu odnětí svobody pro případ nezaplacení peněžitého trestu. Odvolací soud ponechal trest odnětí svobody v původní výši, prodloužil zkušební lhůtu podmíněného odkladu na čtyři roky, ale peněžitý trest neuložil, čili jeho rozhodnutí je pro paní odsouzenou poněkud příznivější než rozsudek, proti němuž brojil odvoláním pan státní zástupce Marek Bodlák.

Spolek Šalamoun vede s panem prezidentem průběžnou debatu o agendě milostí od počátku jeho mandátu, aniž by usiloval o zpochybnění jeho autority. Tvrdí, že velikost "špetky šafránu", o které Václav Klaus mluvil před prvním zvolením, je v poměru k společenské potřebě nepřiměřeně malá. Považuje za správné, aby milost sloužila také jako "pojistný ventil" k nápravě justičních přehmatů v situacích, kdy všechny dosažitelné opravné prostředky selhaly a křivda nebyla napravena (uvádím jako příklad situaci odsouzeného, jehož připravil nesvědomitý advokát o možnost podat opravný prostředek a zbavil jej tak možnosti dosáhnout zvratu v jeho případě běžnými justičními postupy). Šalamoun se nekonfrontačně vyjadřuje i k jednotlivým případům jak udělených milostí, tak zamítnutých žádostí. Kromě toho lobbuje za rozšíření pravomoci prezidenta republiky o právo podat stížnost pro porušení zákona nebo o právo nařídit obnovu procesu.

Spolek Šalamoun na základě přímých zkušeností s projednáváním žádostí o milost vylučuje korupci jako příčinu udělení "podivných milostí" Václava Klause. Současně poskytl policii součinnost při prověřování podezření na uplácení ve věci omilostněné Radky Kadlecové, protože znevažování institutu milosti předstíráním možnosti jejího zaplacení považuje za hyenismus lidí, zneužívajících neštěstí žadatelů k snadnému obohacení. V této souvislosti ovšem vytýká policii, že sice uzavřela tento společensky citlivý případ zprávou, že korupční ovlivnění nebylo zjištěno, současně ale nechala veřejnost v nejistotě o pravdivosti původní zprávy, podle které omilostněná měla vyprávět, že milost pro ni byla zaplacená. Ponechala tak prostor pochybovačům, kteří vyslovují podezření o "zametení" případu. Informační neobratností tak umožňuje zpochybňovat čistotu rozhodování pana prezidenta.

Aby nedošlo k omylu: spolek Šalamoun nezískal výše zmíněným chováním žádnou výhodu pro své žadatele: již déle než tři roky prezident republiky nevyhověl žádné žádosti o milost, podané nebo podporované spolkem Šalamoun nebo jeho členy jako soukromými osobami.