JUSTICE: V Americkém centru o etice českých soudců
Ministerstvo spravedlnosti uveřejnilo na serveru justice stručnou zprávu o konferenci Soudcovské unie věnované etice povolání soudce. Konala se 28. dubna 2015 v Americkém centru v Praze. Za předsednickým stolem seděl americký velvyslanec Andrew Schapiro, vedle něj předsedkyně Soudcovské unie Daniela Zemanová, ministr spravedlnosti Robert Pelikán a předseda Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny Jeroným Tejc. Zúčastnili se soudci, státní zástupci, advokáti a další pozvaní hosté.
Velvyslanec Andrew Schapiro zmínil dlouholetou tradici působení velvyslanectví na myšlení českých právníků ve státních službách, které si odborná i laická veřejnost skutečně všimla a ne vždy ji přijímá s plným porozuměním: občas se někdo zamyslí nad tím, zda jsou tyto aktivity amerického velvyslanectví v souladu s respektem k naší státní suverenitě, zda nemají vést myšlení našich právníků směrem, který nemusí vždy vyhovovat našim národním tradicím a zájmům, a zda vůbec je americká justice tím správným příkladem k následování (jako laik bych hledal vzor nejspíš v Rakousku).
Pan velvyslanec ocenil, že se konference zabývá morálkou a etikou soudce, protože je nezbytné, aby je soudci ctili. Americká justice je podle něj postavena na přísných etických základech. Nemám důvod pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení, nicméně namítám, že ani to ji nechrání před osudovými přehmaty: americká justice za sebou zanechává krvavou stopu stovek poprav nevinných lidí a dalších, kteří popravě unikli v poslední chvíli, až v cele smrti. Oceňuji ovšem americkou drsnou otevřenost: přestože zprávy o těchto tragédiích poškozují obraz Spojených států jako místa pro lidský život, před veřejností se neutajují. Je to příklad hodný následování. U nás naštěstí neužíváme trest smrti, ale v našich věznicích se zcela nepochybně vyskytují nespravedlivě odsouzení jednotlivci. Možná jich jsou desítky, možná stovky. Skutečný rozsah této skvrny na štítě rádoby právního státu není znám především proto, že příslušné úřady se tváří, že neexistuje.
Veřejnost se o tom dovídá jen náhodně, např. když se dostane na svobodu někdo, k jehož vině se přiznal pravý pachatel. O vzácných případech, kdy k napravení justičního přehmatu došlo v obnoveném soudním procesu, vyvolaném užitím mimořádných opravných prostředků, se obvykle nepíše. A celá justice i ministerstvo nespravedlnosti se klaní zlatému teleti neprolomitelnosti soudního rozhodnutí. Cíleně jednají tak, aby napravených přehmatů bylo co nejméně, nejraději žádné. Svou bezvýznamností frustrovaní ministerští úředníci proto doporučují ke kladnému vyřízení jen pár procent z mnoha set podnětů ke stížnosti pro porušení zákona. Pozornost nevzbuzují ani případy dlouhodobě vazebně stíhaných, kteří se nakonec dočkali zprošťujícího rozsudku. O pochybeních se zpravidla mlčí, a když dojde k jejich odhalení, na zastření je každý prostředek dobrý: od mlžení přes sdělování polopravd až po čistou lež. Smutný stav je ovšem důkazem, že důraz na morálku a etiku je na místě, a to nejen v případě soudců: totéž platí pro státní zástupce, úředníky ministerstva a policisty.
Důraz na morálku a etiku prohlásil ve svém vystoupení za trvalou součást svého přístupu k soudcovské komunitě také ministr spravedlnosti Robert Pelikán. Současně uvedl, že soudci by neměli tvořit zákony, ale měli by je ve své praxi aplikovat a případně svými rozhodnutími korigovat ve smyslu obecné spravedlnosti. Snaží se omezovat účast soudců na legislativní činnosti a byl by rád, kdyby odborná veřejnost přijala jeho snahu s porozuměním.
O ministrově pochopení pro význam morálky a etiky soudcovského povolání nemám pochyb a cením si, že jeho pojetí etiky zahrnuje i kladný vztah k lidem. Ale na rozdíl od něj dialog s veřejností, a to nejen s odbornou, považuji za důležitou součást tvorby zákonů, za pojistku proti vzniku zmetků a nedodělků, které vyžadují ustavičné novelizace již od nabytí účinnosti. Představa o neomylnosti uzoučkého kruhu zasvěcených odborníků je mylná. Nedávám páně ministrově žádosti o pochopení naději: odmítavá odezva na tichou přípravu změny pravidel kárného řízení, spojenou s předložením návrhu nového zákona o státním zastupitelství, v tomto směru nic dobrého nevěstí.
Ostatně je na místě položit otázku, proč mají být z účasti na tvorbě zákonů vyloučeni právě soudci, když se na druhé straně ministerstvo neobešlo bez vedoucí role státních zástupců při přípravě návrhu zákona o státním zastupitelství.
Mám obavy, že páně ministrovo vystoupení na této jistě důležité konferenci jeho oblíbenosti mezi soudci neprospěje. Kdoví, zda právě proto je z něj k disposici jen pár vět.