Od zákona o soudech a soudcích, který byl iniciován Ministerstvem spravedlnosti a který byl avizován jako krok k zefektivnění, zrychlení a zkvalitnění práce českých soudů, jsme si – alespoň někteří – slibovali především vyjasnění základních ustanovení souvisejících se jmenováním a odvoláváním soudních funkcionářů a s procedurou jejich přidělování k jednotlivým soudům. Nestalo se tak. Je škoda, že přijetí zákona nepředcházela hluboká a všestranná diskuse v justici a v odborné, ale i široké veřejnosti, kterou norma tohoto významu a dosahu nutně potřebovala.

Při výkonu své funkce jsem již více než pět let konfrontován se zásadními problémy v otázce jmenování soudců a soudních funkcionářů a se snahou justice přisvojit si pravomoc tato rozhodnutí revidovat či dokonce prezidenta republiky v této oblasti svému rozhodování podřídit. Byl zpochybněn dosud platný závěr, plynoucí z Ústavy, že je prezident v tomto směru – spolu s mocí výkonnou – odpovědný za personální složení moci soudní. Protože byl tento klíčový prvek z ústavního systému vzájemných brzd a protiváh v minulosti vyřazen nebo alespoň nebyl zcela jasný, očekával jsem, že zákon – jako nový projev vůle zákonodárce – na tuto situaci zareaguje. Odtržení moci soudní z dosahu Ústavou stanovených kontrolních mechanismů nemělo zůstat opomenuto. Z mého pohledu je tento nedostatek zásadní a žádný reformní krok se jeho vyřešení neměl vyhnout.

To není všechno. Prezidentu republiky zákon vedle dosavadních pravomocí jmenovat soudce, předsedy a místopředsedy Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu nově zavádí i právo jmenovat předsedy vrchních a krajských soudů. Důvod pro zavedení těchto nových pravomocí prezidenta republiky pro jmenování funkcionářů nižších stupňů justice není dostatečně zřejmý, neboť ve všech ostatních případech jmenuje prezident republiky pouze představitele nejvyšších orgánů českého státu. Toto rozšíření svých pravomocí pokládám za nadbytečné především v situaci, kdy zákon jasně neříká, zda jmenování soudního funkcionáře je pro prezidenta povinností, či zda a za jakých podmínek může jmenování odmítnout. Toto ustanovení by mělo smysl pouze tehdy, kdyby zákon dával prezidentovi skutečnou možnost alespoň nějakou formou složení řídících orgánů soudů ovlivňovat.

Stejně nadbytečné se mi jeví nové oprávnění prezidenta republiky podat proti kterémukoliv soudci a funkcionáři soudů, které jmenuje, kárnou žalobu. Tyto pravomoci jsou z povahy věci spjaty spíše s orgánem dozorového typu než s funkcí a úlohou hlavy státu. Prezident republiky nedisponuje žádnými doprovodnými pravomocemi, které by mu umožňovaly zabývat se konkrétním fungováním soudů a prací jednotlivých soudců. Zákon k hlavě státu u této konkrétní pravomoci přistupuje tak, jako by byla jistou součástí moci soudní a svým způsobem odpovídala za její fungování. Tak tomu však podle našeho ústavního pořádku není.

V důsledku těchto pochybností a řady dalších otázek, které se stávají předmětem kritiky laické i právnické veřejnosti k předloženému zákonu, se nedomnívám, že tato norma splní deklarovaný záměr zlepšit fungování naší justice. Přesto zákon podepisuji, ale s nadějí, že budou tyto věci brzy dořešeny.

Právo, 12.8.2008