Klausova zatracovaná amnestie vystavila právníkům vysvědčení za vady právního řádu

Každý jako by si s gustem kopnul do prezidenta Klause a jeho amnestie. 82 procent občanů je přesvědčeno, že se jedná o nejhorší akt. Odvážní starostové sundávají jeho portréty z veřejných místností.

Je otázkou, co je hodno kritiky, jestli prezident Klaus, nebo amnestie. Domnívám se, že předmětem kritiky je prezident Klaus, a ne jeho rozhodnutí. Amnestie je aktem milosrdenství, kterého se dostává zejména těm osobám, které si to subjektivně, ale ani objektivně nezaslouží. Amnestie je sice právním krokem, ale není přezkoumáváním rozhodnutí soudu, a to ani v osobní, ani v individuální rovině, jakou je milost pro konkrétního jednotlivce. Myslím, že všichni, kteří z právních pozic kritizovali "neználkovství" Klause a jeho amnestičního minitýmu, zapomněli, že jediným smyslem je milosrdenství, a opět zdůrazňuji milosrdenství. Pokud prezident Klaus rozhodl prapodivně, rozhodl zcela v souladu se svojí dosavadní praxí, kdy milosti zásadně uděloval ve věcech skončených a tam, kde zpravidla již došlo k nástupu do výkonu trestu.

Nechci přirovnávat Klause k Havlovi, ale dobře si vzpomínám, jak dostal Havel vynadáno na začátku devadesátých let. Najednou je jeho amnestie obdivovaná a Klausova zatracovaná, přitom zcela objektivně vystavila všem nám profesionálním právníkům vysvědčení za zásadní vady českého, potažmo evropského právního řádu.

Nejkřiklavějším je bezesporu fakt, že v bagatelních trestních věcech zná trestní represe oblíbenou dvojici – podmínka, po které následuje jako druhý stupeň trest odnětí svobody okolo šesti měsíců až jednoho roku. Pokud jsme se společensky dohodli na tom, že zlodějům nebudeme sekat ruce a podíváme se na strukturu tohoto trestání, je zjevné, že podmínky nic neřeší a tresty odnětí svobody v rozmezí 6 až 12 měsíců naopak vedou k tomu, že veškeré doposud nenabyté "zkušenosti" se delikventi ve vězení naučí. A to nejenom technické, směřující k získání nových dovedností při otevírání zamčených dveří, ale i sociální směřující k přesvědčení, že celkově je pro ně výhodnější nepracovat a krást. Trestáním těch, kteří dostali současnou amnestii ve věcech bagatelních, ve skutečnosti vytváříme dokolečka vězeňskou populaci, která stojí společnost peníze na její živení, a dále stojí peníze, o které přicházíme tím, že z těchto drobných zlodějíčků vytváříme ty, kteří daně neplatí a dál kradou. Skoro 8000 lidí je opravdu moc.

Navíc nechápu, proč se nemůžeme vrátit k rozumné strategii trestu v délce 14 dnů či týdne za výtržnosti, za drobné krádeže, trestu jako za RakouskaUherska. Takové tresty by byly skutečně výchovné, odstrašující, neboť pobyt ve vězení není žádný med, a současně by měly ten efekt, že delikventi nezískají pro nedostatek času potřebné kriminální dovednosti. Že zrovna tohle nikoho z kritizujících profesionálů nepálí, dokazuje, jak jsme slepí při nazírání na trestněprávní politiku. Pro zastánce tvrdých trestů lze připomenout, že krátké výchovné tresty odnětí svobody znají i v USA, kde se jinak s výměrami trestů odnětí svobody moc nemažou.

Daleko zábavnější je ovšem nářek nad zastavením kauz, které trvají déle než osm let. Aby to pochopil každý, nejde o dobu osmi let od okamžiku, kdy se zločin stal, a ani o dobu osmi let od okamžiku, kdy jej policie začala vyšetřovat, ale od okamžiku, kdy policie našla konkrétního viníka a ukázala na něj prstem, do doby pravomocného rozhodnutí soudu. Pochopil bych, kdyby dvě nebo tři kauzy z počátku devadesátých let byly vyšetřovány tak dlouhou dobu, než se to státní aparát naučí, nejsem však schopen pochopit, proč zpracování byť i ekonomicky složitých kauz trvá takovou dobu při pravomoci státu a zejména fyzických a ekonomických zdrojích čítajících tisícovky policistů, byrokratů a obslužného personálu.

Vím, jak spravedlnost funguje a proč se to tak dlouho táhne, ale to není ani v nejmenším omluva. Je to naopak poukaz na to, že jsme si navykli dlouhodobě tolerovat neschopnost státu právo prosadit. A to pomíjím takovou drobnost jako že fakt, že trest přichází po osmi a více letech, je výsměchem poškozeným a stejně tak i pachatelům. Ti už prostě trest neberou za trest, ale za pomstu, a jediné, co si z věci vezmou, je přesvědčení, že právo se umí jenom mstít a nezaslouží si respekt.

LN, 9.1.2013

Autor je advokát