Rozhodnutí státních zástupců ve věcech trestního řízení jsou pro PČR závazná. Mimo to státní zastupitelství přijímají a vyhodnocují kázeňské stížnosti a trestní oznámení proti policistům ve všech oblastech jejich činnosti. Oznámení o přestupcích postupují ředitelům příslušných policejních součástí ke kázeňskému projednání, proti pachatelům trestných činů vedou trestní stíhání. Tuto pravomoc má v každém kraji jedno specializované státní zastupitelství.
Hypoteticky by měla státní zastupitelství ručit za to, že výsledky přípravného řízení, přetavené v obžalobu, jsou po právní i věcné stránce v pořádku, takže soud se může na jejich základě bez velkých potíží dobrat ke spravedlivému rozhodnutí o vině. Prošla mi ale rukama řada obžalob, pro které mi připadá slovo „blábol“ jako nejpřiměřenější označení, a není mi nic známo o tom, že by za předložení takového podání byl nějaký státní zástupce aspoň pokárán.
Veřejnost např. vůbec netuší, že ve skandálně dlouhém trestním řízení proti Ergüenovi Uzunoglu, za jehož délku pak neoprávněně jeho exkomunistická klaka křižovala soudce Vratislava Rašíka, žalobkyně převzala do obžaloby výstupy z hanebně vedeného policejního vyšetřování tak nedbale, že při předběžném projednání obžaloby vyššími soudy byla značná část z nich vyloučena a stíhání některých žalovaných trestných činů bylo ihned zastaveno. Když pak po pěti letech (!) stejné státní zastupitelství předložilo novou obžalobu, stále se v ní ještě odvolávalo na řadu důkazních materiálů, jež pak byly v průběhu řízení soudem vyloučeny pro procesní nepoužitelnost. Nevím, zda na příslušném státním zastupitelství dosud působí pachatelka první obžaloby, protože ženy občas mění příjmení, ale autor druhé obžaloby tam je stále.
Obecně se má za to, že náprava předložení nedůvodné obžaloby byla zjednána zprošťujícím rozsudkem, a to dokonce i v těch případech, kdy neoprávněné přípravné řízení, špatně dozorované státním zástupcem, bylo vedeno vazebně. Cena osobní svobody občana, stresů, jimž je během vyšetřování spolu s rodinou vystaven, jeho zdraví, které ve vazbě často utrpí, jeho rodinných a pracovních vztahů, narušených kvůli zbytečnému odnětí svobody, nemají pro státní zastupitelství hodnotu zlámané grešle.
Princip svěření dozoru nad policií jako orgánem trestního řízení úřadu, podléhajícímu jinému ministerstvu než policie, se osvědčuje v celém civilizovaném světě.V některých evropských zemích jej vykonávají přímo soudy. Bývalo tomu tak i v Československu až do počátku 50. let, kdy komunisté převzali sovětský model uspořádání orgánů činných v trestním řízení. Vyšetřující soudci jim tehdy vadili jako brzda rychlého výkonu „třídního trestního práva“.
Rozdíl mezi oběma modely je dosti podstatný. Tam, kde dozoruje trestní řízení soud, jsou žalobce a obhajoba již v přípravném řízení v rovnoprávném postavení. Mimo to rozhodnutí soudce o úkonech přípravného řízení lze přezkoumat ve veřejném dvoustupňovém řízení, což je v řízení na státním zastupitelství nemožné. Práva stran řízení jsou lépe zajištěna než v našem uspořádání, které přece jen stále připomíná poměry popsané v Kafkově Procesu.
Státní zastupitelství podléhá ministerstvu spravedlnosti, policie ministerstvu vnitra, princip oddělení dozoru od výkonu služby je tedy dodržen aspoň ve své méně účinné formě, s výhradou, že naše státní zastupitelství jsou přece jen hodně poznamenána zátěží dědictví po komunistické prokuratuře, a to jak personálně, tak co do procesních postupů a nepsaných zvyklostí. Pro laickou veřejnost je ale toto uspořádání vztahů mezi policií a státními zastupitelstvími občas matoucí. Občané často předkládají podněty a stížnosti kontrolním útvarům PČR a diví se, když oslovený orgán vysloví svou nepříslušnost. Ještě temnější je pro nezasvěcené vztah státních zastupitelství a Inspekce ministra vnitra, který je navíc zamlžen vztahem IMV ke kázeňským orgánům operativních složek PČR.
Nezřídka dochází k tomu, že policejní kontrolní orgány odmítají stížnosti s tím, že napadený postup PČR sledoval státní zástupce, a pokud jej toleroval, je třeba mít za to, že je vše v pořádku. S takovým přístupem jsme se setkali např. v případě trestního stíhání hlavního svědka obžaloby v jednom mediálně sledovaném procesu. Prominentní obžalovaný na něj podal trestní oznámení pro pohrdání soudem kvůli tomu, že se opakovaně nedostavil na vyzvání soudu podat svědeckou výpověď. Svědek za to dostal od soudce pokutu 50 tisíc Kč. Na věci je neobvyklé již to, že se PČR zabývala trestním oznámením obžalovaného proti svědkovi obžaloby v době, kdy rozsudek byl ještě v nedohlednu, když soudce ani intervenující státní zástupce zjevně v počínání svědka trestný čin nespatřovali. Obvykle státní zástupci oznámení obžalovaných na jiné účastníky řízení vůbec neberou v úvahu. Přestože se pak svědek dobrovolně dostavil do policejní služebny, byl zadržen zásahovou jednotkou zakuklenců a eskortován v poutech do jiného okresu, kde strávil dva dny v cele předběžného zadržení. Inspekce ministra vnitra i ředitel příslušné policejní součásti odmítali potrestat policisty, kteří tuto podezřelou akci provedli, protože vše probíhalo pod dohledem státního zastupitelství, a muselo tedy být v pořádku. Státní zastupitelství nakonec trestní stíhání zastavilo.
Jsou ale výjimky, kdy zjevné pochybení policejní orgán bez dlouhých řečí rychle napraví, a až o několik týdnů později vyřídí stížnost kladně také státní zastupitelství. S obráceným pořadím nápravy vad trestního řízení jsem se dosud nesetkal. Pokud státní zastupitelství něco napraví, pak na to obvykle spotřebuje hodně času. Z pohledu „konzumenta“ se mi praxe státních zastupitelství jeví spíše jako brzda napravování vad řízení.
Pro praxi občana, který se dostal do jakéhokoli konfliktu s PČR, není nakonec ani tak důležité formální vymezení uplatnění výše zmíněného principu, jako jeho viditelné projevy v jeho konkrétní kauze. V tomto ohledu můžeme najít řadu důkazů o blahodárném vlivu dozoru státních zástupců nad PČR, a to jak ve smyslu zamezení obtěžování nedůvodným trestním stíháním, tak v prosazení zájmu poškozených na usvědčení pachatele trestné činnosti, a ve srovnání s minulostí předlistopadovou i těsně polistopadovou v podstatném zvýšení úcty orgánů činných v trestním řízení k dodržování procesních práv stran řízení. Na tomto místě mám samozřejmě na mysli pouze trestní věci, které mají standardní průběh podle trestního řádu, čili nikterak neruším výše a níže uvedené výtky.
Vadou na kráse soužití policejních orgánů a státních zastupitelství jsou „konkubináty“ mezi nimi, které zajišťují policii spolehlivou ochranu proti stížnostem pro nesprávný postup v trestním řízení. Někdy působí až dojmem opatření k ochraně pachatelů před trestním stíháním, ale nejčastěji jsou patrně jen projevem stavovské solidarity, která vede k neochotě přiznat před veřejností, že i neomylná policie může pochybit.
Náprava odmítnutí stížnosti dozorovým státním zástupcem je nesmírně obtížná. Proti jeho rozhodnutí se lze ohradit u nadřízeného dohledového státního zastupitelství, ale to již při vyhodnocování stížnosti zkoumá pouze dodržení zákonného postupu při výkonu dozorové činnosti a případná pochybení PČR obvykle meritorně neprověřuje. Selhání dozorové činnosti státního zastupitelství nad postupem PČR v trestním řízení je častou příčinou vzniku sporných rozsudků.
O příkladech „ochranářské“ spolupráce státních zástupců s PČR bych mohl napsat knihu. Uvedu v hrubých rysech jen několik namátkově vybraných případů, tak např.
- Snad nejkřiklavějším příkladem selhání dozorové činnosti státního zastupitelství je případ úspěšné podnikatelky, kterou policie začala podezírat, že se podílí na trestné činnosti pachatele, jenž odebíral od různých dodavatelů zboží, které dále prodával, ale neplatil za ně. Na nešťastnici byla se souhlasem státního zástupce uvalena vazba, v které zůstala 16 měsíců. Během té doby jí byl vykraden byt a zmizelo vybavení její firmy v hodnotě několika milionů Kč. Podnikatelsky se již nikdy nevzpamatovala. Nakonec bylo trestní stíhání zastaveno, protože podezření se nepotvrdilo.
- Lichvář nechal násilím, po překonání zámku a bezpečnostní závory, obsadit komandem skinheadů zastavený byt dlužníka. Při střetnutí s přivolanou policejní hlídkou se odvolával na předběžný souhlas místního velení PČR se zásahem. Majitele bytu vyvedla policie, skinheadi v něm zůstali dalších několik dní. Lichvář odcizil z bytu bytovou elektroniku, která nebyla předmětem zástavy. Policie jej za násilné obsazení bytu, krádež elektroniky a lichvu odmítla stíhat, ani mu odcizené věci nezabavila. Když ale začali v bytě krást najatí skinheadi, státní zástupce poradil policejnímu komisaři, aby k věci založil samostatný spis, a odřízl tak lichváře od odpovědnosti za jím umožněnou krádež majetku dlužníka. Postup policie v této věci byl celkově uznán státním zástupcem za zákonný, lichváři byla zajištěna beztrestnost. Státní zastupitelství později zabránilo i trestnímu stíhání policisty, který vedl vyšetřování ve prospěch lichváře a přímo zahlazoval stopy.
- Matka, která bez výhrad pečovala o postiženou dceru do jejích 11 let, o ni byla připravena tak, že ji soud bez jejího vědomí vydal z dočasného pobytu v dětském domově do rukou otce. Otec jí pak další styk s dítětem trvale znemožňoval. Bleskové soudní rozhodnutí iniciovala otci nadržující ředitelka dětského domova. Soud rozhodl „na počkání“, nepříslušným soudcem, matku o jednání neuvědomil. Ta se pak pokusila následky komplotu zvrátit v opatrovnickém řízení. Otec a ředitelka dětského domova, každý zvlášť a na různých místech, ale po vzájemné dohodě a ve stejnou dobu, podali na matku trestní oznámení pro zanedbání péče o dítě. Trestní stíhání ji připravilo o čas, energii a peníze, které by jinak věnovala řádnému vedení sporu o styk s dcerou. Nakonec byla zproštěna obžaloby, protože skutky, které oznamovatelé uvedli v trestním oznámení, se nepodařilo prokázat. Za matku se postavily orgány péče o mládež včetně ministerstva práce a sociálních věcí a také veřejný ochránce práv. Ředitelka dětského domova byla krajským úřadem kvůli tomuto případu odvolána z funkce. Postižená matka podala na oba oznamovatele trestní oznámení pro křivé obvinění. Policie věc prověřovala tak, že např. spolupachatelku-ředitelku dětského domova použila jako svědka ve prospěch otce, a věc odložila. Dozorové státní zastupitelství s tímto postupem vyslovilo souhlas. Na okraj poznamenávám, že ředitelka dětského domova byla manželkou vysokého policejného důstojníka, o němž vyšetřující policista samozřejmě nikdy v životě neslyšel. Nešťastná matka ztratila dceru patrně navždy a odnesla tuto tragedii těžkou újmou na zdraví.
- Tlupa podezřelých předložila v bance k proplacení cestovní šeky za několik set tisíc. Banka je proplatila na jejich bankovní účet. Když za několik dní zjistila, že šeky byly odcizeny při bankovní loupeži, pokusila se stornovat převod, jenže na účtu již žádné peníze nebyly. Pachatelé je vybrali v hotovosti a již nikdy je bance nevrátili. PČR dostala podnět k trestnímu stíhání s určitým zpožděním. Mezitím došlo k novelizaci trestního zákona, do něhož byl vsunut trestný čin dle §252a legalizace výnosů z trestné činnosti. Policejní „expert“ rozhodl, že pachatelé nemohou být stíháni, protože v době, kdy šeky zpeněžili, čin nebyl trestný, neb trestní zákon neobsahoval §252a. Souběžně se ale v jiné souvislosti trestností jejich jednání zabýval krajský i odvolací vrchní soud, které se shodly v názoru, že čin měl být stíhán na základě totožnosti skutku jako podíl na bankovní loupeži. Státní zastupitelství ale trvalo na tom, že rozhodnutí policisty je správné a trestní řízení nezahájilo, přestože o názoru soudu vědělo.
- Stejní pachatelé ve snaze odvrátit od sebe pozornost udali jako zdroj šeků nevinného člověka, který pak strávil 10 měsíců ve vazbě. V důsledku vazebního stíhání utrpěl újmu na zdraví a velké finanční ztráty. Po tříletém soudním řízení byl nakonec obžaloby zproštěn: oznamovatelé nebyli dost inteligentní na to, aby své lživé výpovědi koordinovali tak, aby se nedala prokázat jejich smyšlenost. Postižený pak na ně podal trestní oznámení pro tr.č. křivého obvinění, ale státní zastupitelství v jejich jednání trestný čin nevidělo, i když skutek dokonali lhaním při svědeckých výpovědích před soudem. Mimochodem, obžaloba v tomto případě patřila mezi výše zmíněné „bláboly“; je dost nepochopitelné, jak si mohla žalobkyně dovolit ji podat.
- Se stejnou tlupou jsem se setkal ještě v jiné souvislosti. Tehdy vylákali na obchodníkovi s pohledávkami směnku banky, vůči které měli velký dluh. Protože neměli peníze na zaplacení, dohodli se na odkladu platby a dali mu do zástavy akcie své značně zadlužené společnosti. Směnku uplatnili vůči věřitelské bance, zaplatili jí dluh ve výši několika desítek milionů Kč. Banka následně nechala provést výmaz svého zástavního práva k jejich provozní budově. Za směnku ale prodávajícímu ani pak nezaplatili. Ten proto vyzvedl z notářské úschovy zastavené akcie a svolal valnou hromadu akcionářů se záměrem vyměnit statutární orgány a ujmout se vlády nad firmou. Na místě na něj čekala ochranka a policista z jiného kraje, který nebyl ve službě, ale prokazoval se služebním odznakem. Akcie mu odebrali a ze zasedací místnosti ho vyhodili. Policie potřebovala dva roky na sdělení obvinění pouze jedinému z pachatelů, a pod patronátem krajského státního zastupitelství nakonec věc odložila. Formální záminkou byla skutečnost, že předmětná směnka se v době jejího převodu nacházela v soudní úschově. Ani prodávající, ani kupující neměli odpovídající právní vědomosti, proto nevyzvedli směnku z úschovy a nezapsali její převod na rub, jak káže směnečný zákon. Převod směnky tak byl formálně neplatný, a pachatelům vlastně nevznikla povinnost za ni zaplatit, takže si své akcie vzali zpět jakoby právem. Policie své zkoumání zastavila na tomto bodě, co bylo dále, ji nezajímalo. Nevím, zda záměrně či z neprofesionální tuposti nevzala na vědomí skutečnost, že nabyvatelé získali prostřednictvím směnky prospěch v desítkách milionů Kč, i když ji formálně nevlastnili. Nicméně s právním či spíše protiprávním názorem PČR se ztotožnila dvě krajská státní zastupitelství. Obchodník pozbyl několik milionů Kč, za které koupil odcizenou směnku, náhrady ani potrestání podvodníků se nedomohl. Dnes je již věc zapomenuta a promlčena, zanikla i banka.
- Státní zastupitelství po dobu nejméně dvou let tolerovala nečinnost PČR, které nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová postoupila k prověření trestní oznámení proti předsedovi představenstva jistého vytunelovaného investičního fondu. Podezřelý je znám svými vynikajícími politickými vazbami a nezřízenou náklonností k alkoholu. Fond se pod jeho vedením podílel na financování jisté politické strany. Trestní oznámení bylo policií založeno do trestního spisu týkajícího se jiné skutkové podstaty, u něhož došlo již dříve k pravomocnému odložení věci. Dozorové státní zastupitelství na stížnosti oznamovatelů na průtahy vyšetřování odpovídalo, že vše je v pořádku, neboť údaje trestního oznámení nezakládají podezření na spáchání trestného činu. Oznamovatelům se nakonec podařilo vzbudit zájem ministra vnitra Františka Bublana, který si vyžádal od PČR informace. Zjistilo se pak, že oznámení se skutečně týkalo věcí, jež dosud nebyly předmětem trestního řízení, a začala je poměrně rychle a důsledně prověřovat kriminální služba. Než ale věc dovedla do podání obvinění, trestnost klíčového skutku vypršela…
Takto bych mohl ještě dosti dlouho pokračovat, ale mým cílem není popisování jednotlivostí, pouze ilustrace obecných jevů.
Zvláštní pozornost zasluhuje přístup státních zastupitelství ke stížnostem na nepřiměřeně násilné policejní zákroky. O tom ale zase někdy příště.
člen spolku Šalamoun