16.5.2021 | Svátek má Přemysl


JUSTICE: Temná moc žalobců VII.

20.11.2008

Navazuji na popis příkladů zápolení se státními zástupci o prosazení práv poškozených v dílech IV a VI konstatováním, že správnou argumentací a trváním na svém lze občas s neúměrnou námahou dosáhnout toho, že neomylní státní úředníci krok po kroku aspoň částečně přistoupí na stanovisko stěžovatele. Důvod k veselí ale přesto nevidím, protože vždy jde o boj zdravého selského rozumu proti byrokratické zabedněnosti, takže několikaměsíční průtahy řízení jsou důvodem k pláči a hodnotu vítězství snižují. Příčinou neochoty přistoupit na stanovisko stěžovatele bývá nejčastěji arogance a „profesionální slepota“ lidí, kteří neumí připustit, že nemají patent na logické myšlení, a na kritiku zvenčí, od neprofesionála, automaticky reagují zaujetím „obranného postavení“. Je to nepřístojné. Spory se totiž jen zřídka vedou o právní posouzení věci, ale hlavně o kvalitu a úplnost dokazování a jeho věcného vyhodnocení, pro jejichž posouzení jsou nezbytným nástrojem všímavost, životní zkušenost a zdravý selský rozum, které nejsou výsadním majetkem žalobců.

Dospěl jsem k podezření, že výše popsané nepružné reakce na stížnosti jsou výsledkem ovlivnění mentality žalobců dlouhodobým životem ve specifickém skanzenu, kterým v jistém smyslu státní zastupitelství nepochybně jsou. Žijí v něm spojeni svéráznou profesí, chráněni před zvědavými zraky veřejnosti, která nemá možnost jim nakukovat pod pokličku. Navenek vystupují především jako vzájemně zaměnitelní představitelé úřadu, nenesou při každém soudu na trh svou individualitu jako soudci. Kdo a podle jakých měřítek vyhodnocuje jejich výkonnost a kvalitu práce, není veřejnosti známo, a je holou skutečností, že pokusy stěžovatelů o vyvolání kárného či dokonce trestního řízení proti žalobcům, kteří nesprávným vedením trestního stíhání způsobili křivdu, jsou až na velmi vzácné výjimky neúspěšné.

Práce v prostředí, v němž se nad pracovníkem nevznáší Damoklův meč okamžitého postihu za zmetek, v němž dokonce včasné odhalení vad žalobcova díla je málo pravděpodobné, nutně demoralizuje. Významným činitelem, který také ovlivňuje chování obyvatel skanzenu, je dlouhodobost jejich působení v úřadě. Přestože prokuratura byla významnou složkou represivních orgánů předlistopadového režimu, v soustavě státních zastupitelství a zejména na vedoucích funkcích v ní dosud působí bývalí prokurátoři, tedy lidé, kteří ve skanzenu žijí někdy i třicet a snad i více let. Sama tato okolnost by byla na pováženou, i kdyby část té dlouhé doby nespadala do období normalizace. Po desetiletí se potkávali na školeních a společenských akcích, prošli stejnou ideologickou indoktrinací, mnozí mezi sebou navázali soukromé vztahy a v případě ohrožení zachovávají profesní loajalitu. Znají se také se soudci a advokáty s obdobnou profesní minulostí a neměly by u nich překvapovat soukromé vztahy s příslušníky „starých struktur“ z řad předlistopadových bezpečnostních složek a aparátu KSČ.

Krásnou ukázkou veřejného projevu profesní solidarity bylo např. vzájemné chování ostravské krajské státní zástupkyně Zlatuše Andělové a nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké při veřejném projednávání žaloby na ochranu osobnosti sedmi žalobců proti Marii Benešové. Dámy stály procesně proti sobě, Renata Vesecká jako jedna ze žalobců, Zlatuše Andělová jako snad nejdůležitější svědek obhajoby usvědčující „justiční mafii“ z konání utajovaných schůzek, jež měly sloužit k ovlivňování procesů. Nicméně pokud se týkalo úlohy Renaty Vesecké jako jedné ze „spiklenců“ a účastnice dvou schůzek, podle jejího svědectví se jich sice nejvyšší státní zástupkyně zúčastnila, ale patrně na nich nepronesla ani slovo, a když u stolu padaly choulostivé výroky, nejspíš si právě v tu chvíli odešla pro občerstvení, takže nemohla nic slyšet. Pokud se tedy na schůzkách dělo něco nepatřičného, Renata Vesecká se dle svědectví Zlatuše Andělové na tom nepodílela (tím se nezříkám názoru, že celé tažení proti trojici „justičních mafiánů“ Kučera-Němec-Vesecká je nesmysl, novinářská lotrovina a nepřípustný zásah do jejich soukromí).

Dlouhý výkon specifické profese nutně vedl k vytvoření myšlenkových stereotypů, či profesních deformací myšlení, které jsou samozřejmě poznamenány poměry neblahé doby vzniku. Patří k nim především necitelnost k základním právům dle Listiny, která se projevuje m.j. tolerancí k nadužívání policejního násilí či snadností, s jakou žalobci přistupují k návrhům na uvalení vazby či povolení odposlechů, a hlavně prosazování důkazně nedostatečně doložených obžalob. Dále je jejich součástí neochota sdělovat informace, cokoli vysvětlovat stranám řízení, připustit omyl, řešit věci nezaběhaným, byť racionálním způsobem, snaha za každou cenu před veřejností zakrýt pochybení orgánů činných v trestním řízení, pocit nadřazenosti vůči stranám, nedůvěra k osobnímu jednání, v neposlední řadě sklon přiklánět se v nejasné důkazní situaci k presumpci viny, tj. obžalovat za každou cenu, důkaz-nedůkaz.

Ti mladší, kteří nastoupili po Listopadu, tyto myšlenkové vzorce částečně přejali od svých nadřízených. Účelové přání nejvyšší státní zástupkyně, aby se žalobci stali tak trochu obhájci obviněných, vyslovené na obhajobu jejího zásahu do kauzy Jiřího Čunka, je nadsazené, ale má své racionální jádro a je důkazem, že nejen občanští aktivisté si uvědomují nepřijatelnost mentality „lovců lebek“, kterou projevují někteří státní zástupci. Příklady uvedených příznaků profesně deformovaného myšlení a chování čtenář snadno najde v předešlých dílech seriálu.

Podřízení myšlení a chování uvedeným stereotypům ale ještě neznamená, že všichni jim podléhající žalobci automaticky pracují špatně. Hrůza nastane teprve v případě, když se myšlenková strnulost spojí s nedostatkem inteligence, nedbalostí či leností, popř. alkoholismem. Svědomitost, píle a inteligence mohou z velké části účinky podléhání stereotypům vyvážit.

Významnou okolností, která určuje chování „obyvatelů skanzenu“, je nízká účinnost nástrojů vymáhání řádného výkonu služby. Státní zástupci jsou podle §27 zák.č.283/1993 Sb. odpovědní za kárná provinění. Podle §28 téhož zákona je kárným proviněním „zaviněné porušení povinností státního zástupce, zaviněné chování nebo jednání státního zástupce, jímž ohrožuje důvěru v činnost státního zastupitelství nebo snižuje vážnost a důstojnost funkce státního zástupce.“ Za kárné provinění může kárný soud potrestat provinilce důtkou, snížením platu nebo zbavením funkce, menší poklesky může vyřídit nadřízený napomenutím.

Problém nastane, když se má občan-stěžovatel shodnout s nadřízeným státním zástupcem, který má kárnou pravomoc vůči skutečnému či domnělému provinilci, v názoru, zda je konkrétní skutek kárným proviněním. Tak např. předložení obžaloby po čtyřech letech od ukončení vyšetřování bez části dostupných důkazních materiálů není kárným proviněním, byť se kvůli němu soudní řízení protahuje o několik měsíců i let a důvěra účastníků řízení v profesionalitu žalobce padla na nulu. Kárného provinění nedodržením procesní lhůty se nedopustí vedoucí státní zástupce, který postoupil podání ke zpracování podřízenému a dále se nestaral, co se s ním stalo. A liknavý podřízený je také nevinen, protože zrovna v době, kdy se nedokázal ve lhůtě vypořádat s podáním, měl mimořádně moc práce. Jindy vedoucí státní zástupce přehodnotí návrh na zahájení kárného řízení na podnět k vykonání dohledu a otázku osobní odpovědnosti konkrétního žalobce zcela potlačí. Přestože se touto problematikou zabývám řadu let, úspěšný návrh účastníka trestního řízení na kárné stíhání státního zástupce jsem dosud neviděl.

Stejně, ba možná ještě méně nadějné jsou pokusy o trestní stíhání žalobců. Nejsou sice chráněni přímo zákonem jako soudci, které musí k trestnímu stíhání vydat prezident republiky, ale na dosažení téměř stejného účinku stačí Pokyn obecné povahy nejvyššího státního zástupce č.12 z 19.12.2003. Obsahuje totiž přímo zázračný článek 16, který upravuje postup při podání trestního oznámení a přímo určuje, které podněty nelze vyřídit jako trestní oznámení.

Zde se v odst. (4) praví, že „trestním oznámením nejsou zejména“ nejrůznější zde vyjmenovaná podání, pokud z nich „nevyplývají zřejmé poznatky nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin státním zástupcem, zaměstnancem státního zastupitelství, policejním orgánem, svědkem, znalcem, tlumočníkem, soudcem nebo jinou soudní osobou...“ Následuje pak pokyn, jak má státní zástupce s nepatřičným podáním naložit, např. že je má postoupit k vyřízení ve správním nebo kárném řízení. V praxi se často setkáváme s tím, že orgány při vyhodnocení podnětu, označeného jako trestní oznámení, dojdou v odst. (4) jen k první čárce a bez dalšího jej odešlou k vyřízení v jiném typu řízení.

Zejména je zjevné, že znění článku odporuje logice, takže je z větší části nadbytečný. Žádné podání, které neobsahuje poznatky o spáchání trestného činu, není totiž podle obsahu a zdravého selského rozumu trestním oznámením. Článek 16 odst. (4) tedy zavádí pro vyjmenované státní úředníky jiný, daleko obezřelejší režim prověřování upozornění na jejich možnou trestnou činnost, než ten běžný, platný u příslušníků jiných skupin obyvatelstva. Získávají tak neoprávněnou výhodu. Spolek Šalamoun považuje takto formulovaný předpis za protiústavní, protože porušuje rovnost občanů před zákonem, a proto nabádal Renatu Veseckou po jejím nástupu do úřadu, aby jej nechala upravit. Pro státní zástupce NSZ byl požadavek nesrozumitelný. Proto jsme se pokusili přiblížit námitku jejich chápání dosazením slova „kominík“ všude, kde se vyskytovalo označení úředníka resortu spravedlnosti. Odpověď vyzněla v tom smyslu, že kominíci takovou právní ochranu nepotřebují, protože se nepředpokládá, že by na ně občané podávali ve větší míře trestní oznámení. S takovou odpovědí se ovšem nedá polemizovat.

Státní zástupci jsou dále chráněni svým dozorovým postavením nad PČR a stavovskou loajalitou. Pokusy o stíhání policistů, státních zástupců a soudců nezřídka končí tím, že dozorující státní zástupce nepovolí prověření obsahu trestního oznámení policií. Stalo se např. po delegování kauzy Jiřího Čunka z Přerova do Jihlavy, kdy protikorupční policie obdržela kvůli tomuto zákroku trestní oznámení na nejvyšší státní zástupkyni. Tehdejší městská státní zástupkyně v Brně jeho prověřování nepovolila. Přeskočila pak jeden stupeň žebříčku při postupu a stala se rovnou vrchní státní zástupkyní v Olomouci, kde nahradila Ivo Ištvána, nespokojeného se zásahem Renáty Vesecké & spol. do kauzy Jiřího Čunka. Tím ovšem nechci říci, že její rychlý postup byl odměnou za ochranu nadřízené, spíše se jednalo o východisko z personální nouze.

Výše uvedené poznatky lze s trochou přehánění shrnout do zjištění, že řadovému občanovi se může přihodit, že díky selhání žalobce bude stíhán, držen ve vazbě, odposloucháván, obžalován a možná i odsouzen, ač se ničeho protiprávního nedopustil, kdežto špatně pracující a popř. svou pravomoc zneužívající státní zástupce, který občana dostal do potíží, díky právní ochraně svého postavení a stavovské loajalitě bude po celou svou kariéru poškozovat zájmy účastníků, aniž by se dostal před kárný senát či byl vystaven trestnímu stíhání. Všichni jsme si rovni, ale někteří jsou rovnější.

člen spolku Šalamoun








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.