Odpovídám, že může. Tajemství je zakleto právě v jeho uzavřenosti před zvědavýma očima veřejnosti, v slabosti zákonem vymezeného postavení ministerstva jako kontrolního a řídícího orgánu, v závislosti kvality výkonu státního zastupitelství na úrovni jednotlivců, kteří se nemusí příliš obávat kázeňského a tím méně trestního postihu za svá pochybení. Systém se personálně regeneruje ve směru udržování zavedených poměrů: o tom, kdo nový vstoupí zvenčí, rozhodují ti, kteří jsou po mnoho let uvnitř, a vhodnost nově příchozího měří svými ustálenými měřítky, dosud v převážné míře utvářenými ve službách protiprávnímu režimu. Nepustí mezi sebe někoho, kdo by nevyhovoval, a stejně si pak ještě nováčka dotvoří úplně k obrazu svému. Je to prostě stále v zásadě totalitní instituce, postavená na základech, importovaných počátkem padesátých let ze SSSR.

Není úplně spravedlivé vyjadřovat se k úrovni státních zastupitelství na základě odstrašujících případů, jež jsem dříve uvedl. Určitě se staly ještě i další, ale kromě nich zcela jistě proběhly stovky kauz, u nichž nedošlo k závadám. Neuspokojivost činnosti státních zástupců ale připustila opakovaně sama Renata Vesecká, např. 12.9.2007 v rozhovoru s Michaelou Jílkovou pro ČT, v němž uvedla, že selhává asi třetina z nich, a to tak, že na jedné straně nevykonávají řádně dozorovou činnost nad policií, na druhé straně pracují podle zvyklostí sedmdesátých i padesátých let a snaží se obžalovat své oběti za každou cenu. Před několika dny na tiskové konferenci tvrdě zkritizovala výkony žalobců, kteří pracovali na velkých případech hospodářské kriminality.

Nedovedu odhadnout, jak velký je podíl zmetků, produkovaných „špatnými“ žalobci, na celkovém objemu výstupů z činnosti státních zastupitelství a netuším, do jaké míry je objektivní odhad paní nejvyšší státní zástupkyně. V žádném případě nemohu přistoupit na názor, že je vlastně vše skoro v pořádku, když selhává „jen“ 30% žalobců. Každý z více než čtyř set provinilců zasáhl vadnými rozhodnutími do životů desítek a možná i stovek občanů, často ničivým způsobem. Jde tedy o velmi vážný společenský problém.

Současný stav státních zastupitelství je výsledkem vývoje, zahájeného počátkem padesátých let, kdy komunisté ve snaze učit se od svého zločinného vzoru na východě se rozhodli zrušit institut vyšetřujícího soudce a převzít sovětský model trestního řízení s prokuraturou v postavení pána nad trestním řízením, v podstatě drženého na uzdě hlavně dozorem vládnoucí strany. Samozřejmě se na něm podepsali všichni předchůdci Renáty Vesecké, z nichž zvláště Marie Benešová je nezapomenutelná stejně jako Stanislav Gross jako ministr vnitra.

Významným způsobem ovlivňuje vývoj státních zastupitelství svou činností a svým mravním a intelektuálním potenciálem osobnost nejvyššího státního zástupce. Od příchodu Renáty Vesecké se bůhvíproč očekávalo, že posune státní zastupitelství dále od normalizačních praktik a dosáhne zlepšení jeho výkonů. Přišla s líbivým osobním programem, v němž kladla důraz na potírání korupce ve všech jejích podobách. Je-li Condoleezza Rice nejmocnější ženou planety, nová nejvyšší státní zástupkyně se okamžikem svého jmenování stala nejmocnější ženou České republiky – žádná jiná veřejně činná žena netřímá v rukou tak účinný mocenský nástroj, jakým je soustava státních zastupitelství.

Od nástupu přitahovala značnou pozornost médií, pracovníků resortů spravedlnosti a vnitra i laické veřejnosti, a to nejen pro slibné pracovní záměry, ale také pro výjimečnost zjevu a tajemstvím opředený osobní život úspěšné a krásné ženy, kolem které se viditelně nepohybuje žádný muž. Proniknout jejím tajemstvím se pokoušel ledaskdo, např. Karel Šíp se v pořadu Všechnopárty vyptával docela neomaleně. Dověděl se, že paní nejvyšší státní zástupkyně je s uspořádáním svého soukromí spokojena a má i odpovídající partnerské zázemí. Šušká se, že předmětem utajování je vztah k jisté kontroverzní osobnosti, jenž může být Achillovou patou její neovlivnitelnosti. Jakási poznámka v tomto smyslu měla zaznít v odposleších při vyšetřování úniku Kubiceho zprávy.

Domnívám se, že očekávání byla přehnaná. Ani ne proto, že sama paní nejvyšší státní zástupkyně působila od r.1984 na prokuratuře: je to inteligentní, právnicky dobře vzdělaná žena, teoreticky určitě způsobilá překročit vlastní stín. Spíše budily obavu některé případy z její vlastní dřívější praxe, jež nápadně připomínají závady, které nyní vytýká žalobcům na nižších stupních soustavy. Jejich důvodnost potvrdilo její účinkování v kauze Jiřího Čunka, o němž jsem psal již dříve.

Renáta Vesecká zejména nemá možnost odstranit poruchy, dané vlastnostmi systému, poplatnými jeho totalitní minulosti. V této souvislosti je na pováženou její lpění na pojištění práva státních zástupců na beztrestné páchání nepravostí. Praxe ukazuje, že žalobci, kteří předložili mimořádně špatné obžaloby, nebo špatným dozorováním zavinili závažné poruchy přípravného řízení, jsou ještě po letech stále na svých místech, pokud mezitím dokonce nepostoupili v hierarchii výše. Jako příklad znova připomenu známý případ Erguena Uzunoglu, jehož nepřiměřeně dlouhé vazební stíhání, následné zablokování trestního řízení odesláním většiny obžalovaných a svědků do Turecka a předložení dvou zmetkových obžalob byly výsledkem vadných rozhodnutí policie a státních zástupců.

Ostuda padla na soudy, ale těm lze vytknout jen nehumánní a nerozumné rozhodnutí odvolacího senátu, který nevyhověl návrhu soudu prvního stupně na zastavení trestního stíhání pro jeho extrémní délku (čímž pokračoval v dokazování necitlivosti své předsedkyně k lidským právům, již v minulosti prokázané posledním uvězněním Václava Havla, v naší době např. vyhrožováním uvalením vazby nepravomocně zproštěnému obžalovanému, pokud si včas nevyzvedne z pošty pozdě odeslanou obsílku k odvolacímu řízení). Žádný z pachatelů výše zmíněných pochybení nebyl vykázán ze státního zastupitelství pro profesní nezpůsobilost. Kárných řízení proti státním zástupcům je v poměru k počtu stížností a soudy vyvrácených obžalob stále jako šafránu, což je ovšem zčásti dáno vágní formulací kárného provinění v zák. č. 283/1993 Sb. o státním zastupitelství.

Pokusy o zahájení trestního řízení proti státním zástupcům, podezřelým ze zneužívání pravomoci veřejného činitele při výkonu úřadu dokonce paní nejvyšší státní zástupkyně považuje za nezákonné, ačkoli ústava ani zák. č. 283/1993 Sb. o státním zastupitelství neobsahují žádné ustanovení, analogické § 76 a § 77 zák. č.6/2002 Sb. o soudech a soudcích, podle kterého bez souhlasu prezidenta republiky není možné trestní stíhání soudce za trestný čin spáchaný při výkonu úřadu nebo v souvislosti s ním. Státní zástupci tak nejsou osobami, jež požívají imunity a výsad podle zákona nebo mezinárodních smluv, čili se na ně nevztahuje ustanovení § 10 a § 11 tr.ř., jež stíhání takových osob zakazují. Je příznačné, že paní nejvyšší státní zástupkyně použila námitku nezákonnosti trestního stíhání žalobců již při pokusu protikorupční služby o zahájení vyšetřování proti ní v souvislosti s jejím zásahem do kauzy Jiřího Čunka.

Dlouhodobé působení v prostředí, v němž se až na výjimky z profesních selhání jednotlivců nevyvozují pro ně nepříjemné důsledky, má na mnohé demoralizující vliv, ničí jejich smysl pro odpovědnost a snižuje jejich výkonnost.

Za krátkou dobu svého působení nemohla Renata Vesecká zlomit vliv zakořeněných myšlenkových postupů komunistických prokurátorů, držících velkou část klíčových postavení v soustavě státních zastupitelství, lidí, kteří se z obávaných opor diktatury přes noc stali monopolními ochránci zákonnosti demokratického právního státu, tedy státu, jenž by pro ně z pohledu jejich minulosti mohl být státem nepřátelským. Je pravda, že od svého nástupu postupně provádí personální změny a těch nejvíce zkompromitovaných nebo dlouhou službou na jednom působišti vyhořelých se zbavuje. Je otázka, zda skutečně využívá všech možností, které má, zda změny přesahují rozměr kosmetických úprav.

Vykročením správným směrem z její dosavadní praxe se na první pohled zdá její zákrok proti státní zástupkyni NSZ Eleně Votavové, která se měla v devadesátých letech přátelit s „mafiánskou“ rodinou a údajně se nechala uplácet za propouštění trestně stíhaných osob z vazby. Paní nejvyšší státní zástupkyně na ni podala kárnou žalobu a současně dala PČR podnět k prověření podezření. Smysl tohoto zdánlivě zásadového kroku mi ale uniká. Podle § 29 zákona č. 283/1993 Sb. o státním zastupitelství odpovědnost státního zástupce za kárné provinění zaniká, nebyl-li do 2 let od jeho spáchání podán návrh na zahájení kárného řízení. Kárný soud tak v žádném případě nemůže napadenou státní zástupkyni potrestat.

Nemám vůbec pochybnost o tom, že paní nejvyšší státní zástupkyně to ví, což potvrzují zprávy v médiích. Poněkud účelnější se jeví podnět k trestnímu stíhání, protože by možná mohla nastat taková důkazní situace, že by se na jednání státní zástupkyně vztahovala promlčecí doba 12 let. Její vznik ale není zatím zdaleka jistý, takže lze spíše očekávat situaci, pro kterou je přiměřená promlčecí doba 5 let a opět vyšumění celého poprasku do ztracena.

Seřadím-li vedle sebe takové skutky, jako horlivé oslovení Poslanecké sněmovny za účelem obhajoby zásahu do kauzy Jiřího Čunka, medializovanou výzvu ministrovi spravedlnosti, aby nechal přezkoumat postup NSZ v téže věci, účinkování v řízení na ochranu osobnosti proti Marii Benešové, předložení žádosti o milost prezidenta republiky pro odsouzenou prokurátorku Ludmilu Brožovou-Polednovou, opakovanou medializovanou kritiku špatné práce žalobců a zákrok proti Eleně Votavové, nacházím v nich čtyři spojující prvky: přitažlivost pro média, mimo kritiky státních zástupců právní pochybnost vystoupení, bezvýznamnost z hlediska působení na státní zástupce ke zlepšení jejich výkonů a také ovlivňování veřejného mínění v neprospěch důvěry ke státnímu zastupitelství. Tudy zřejmě cesta k nápravě poměrů v soustavě státních zastupitelství nevede.

člen spolku Šalamoun