Neviditelný pes

JUSTICE: Temná moc žalobců IV.

7.10.2008

V těchto dnech vzbudila pozornost veřejnosti „předvolební“ zpráva senátora Martina Mejstříka o přežívání komunistických soudců v současné justici, a to i těch, kteří soudili politické procesy. V této souvislosti stojí za zmínku, že k paradoxům jevu, který ho tolik znepokojil, patří také existence jisté předsedkyně senátu odvolacího soudu, která se jako členka trestního senátu podílela na uložení posledního trestu odnětí svobody Václavovi Havlovi. Nepřekáželo jí to v postupu na soud vyššího stupně.

Ovšem kdyby senátor Martin Mejstřík zaměřil svou pozornost na státní zástupce, podivil by se ještě více. Stali se jimi i někteří soudci, které občanské komise neprověřily pro pokračování v činnosti, a zůstali jimi mnozí předlistopadoví prokurátoři a vojenští prokurátoři. Jejich kariérní vzestup pak nerušeně pokračoval, takže velká část vedoucích míst ve státních zastupitelstvích je dosud obsazena „starými osvědčenými soudruhy“. Je to zvláštní: jejich posláním bylo chránit socialistickou (ne)zákonnost a stíhat trestné činy narušující socialistický právní (ne)řád. Patřili vedle StB k nejúčinnějším oporám diktatury. Demokracie a kapitalismus byly pro ně vynálezem ďáblovým a s chutí pronásledovali každého, kdo jen naznačil, že by stál o to, aby nahradily komunistickou diktaturu. Za ochranným štítem honu na tajné spolupracovníky StB se na ně v tichosti zapomnělo. Po Listopadu 1989 se názorově otočili o 180° a hájí nyní právní řád státu, který by z pohledu jejich minulosti měl být pro ně nepřátelský. Zachovávají důsledně zvyklosti, které si přinesli z minulosti: s účastníky řízení se příliš nemazlí. Brání se kontrole veřejnosti, své postupy pokud možno neobjasňují, omyly nepřiznávají, pochybení jednotlivých státních zástupců se většinou netrestají. Stížnostní řízení proti postupu státních zástupců slouží převážně k upevnění víry v jejich neomylnost, většinou bez řádného odůvodnění.

Jak jsem zmínil dříve, státní zastupitelství, popř. prokuratury, historicky neměly vždy výše popsané postavení, a nemají je v těch demokratických evropských zemích, v nichž je pánem trestního řízení vyšetřující soudce. Žalobce a obhajoba jsou pak již v přípravném řízení rovnocennými protivníky a poškození mají nástroje k nápravě případných vad přípravného řízení. Na rozdíl od našeho systému, v němž výstupy činnosti státních zástupců podléhají veřejné kontrole až ve fázi soudního řízení, rozhodnutí vyšetřujícího soudce je možno přezkoumat již ve fázi přípravného řízení v dvoustupňovém soudním řízení. Je to výhoda zvláště pro oběti trestných činů, jež v našem stále ještě totalitním systému trestního řízení mají velmi omezené možnosti dosáhnout nápravy selhání státních zástupců při usvědčování pachatelů. Nejsem pamětníkem institutu vyšetřujícího soudce v československém trestním řízení, který byl komunisty zrušen počátkem padesátých let minulého století jako překážka pružného výkonu třídního práva a nahrazen sovětským modelem organizace orgánů činných v trestním řízení.

Mám ale konkrétní zkušenost s činností vyšetřujícího soudce ze Španělska. Popsal jsem ji v článku „Záhadná smrt ve Valencii“, který vyšel 6.4.2007 ve 4. čísle měsíčníku Policista. Jednalo se zde o náhlé podezřelé úmrtí českého bezdomovce ve Valencii. Skonal náhle na veřejném prostranství, před očima policejní hlídky. Soudě podle poměrů na místě úmrtí, byl patrně již umírající vyhozen z auta. Byl nahý, jeho svršky a doklady se nenašly, nikdy se nezjistilo, kde bydlel, čím se živil. Policie jej dlouho považovala za jednoho z marockých ilegálních přistěhovalců, možná proto se ani nesnažila zjistit, co předcházelo jeho smrti. Vyšetřující soudkyně rozhodla, že se případ nebude vyšetřovat. Jeho matka se s tímto stavem nespokojila a nakonec dosáhla přezkoumání rozhodnutí vyšetřující soudkyně trestním soudem ve veřejném jednání, a po něm i odvolacím soudem. Při obou soudních jednáních byla matka zastoupena místním advokátem. U nás by v podobné situaci o odložení případu rozhodl dozorový státní zástupce za zavřenými dveřmi. Jeho usnesení by na základě případné stížnosti v rámci dohledu neveřejně přezkoumalo vyšší státní zastupitelství. To by se ale zabývalo pouze zákonností postupu dozorového státního zástupce, aniž by meritorně zkoumalo postup policie. Matka zesnulého by neměla možnost aktivní účasti (přímé nebo prostřednictvím advokáta) při projednávání své stížnosti.

Neveřejnost jednání státních zastupitelství a vyloučení soudního dohledu nad průběhem přípravného řízení otvírají široký prostor pro svévoli s následným porušením zásady rovného přístupu občanů k právu. Pokusím se to prokázat srovnáním různých žádostí o odebrání případu příslušnému státnímu zastupitelství a jeho přikázání jinému. Po formální stránce jde o srovnání různých žádostí o použití §25 trestního řádu per analogiam. Důvodem k jejich podání byla různě motivovaná nespokojenost stran s přidělením věci konkrétnímu dozorovému státnímu zastupitelství a jemu podléhajícímu policejnímu orgánu.

Pro neznalé předesílám, že §25 tr. ř. upravuje odebrání věci původnímu soudu a její předání jinému v odůvodněných případech. Lze jej analogicky (per analogiam) použít i v řízení u státního zastupitelství. O žádostech o použití §25 tr. ř. vždy rozhoduje nejblíže vyšší soud nebo státní zastupitelství, jež jsou nadřízeny jak orgánu, jemuž má být věc odebrána, tak tomu, jemuž má být přidělena.

Jako první uvedu známý zásah NSZ do trestního stíhání vicepremiéra Jiřího Čunka. Jeho obhájce požádal o odebrání věci přerovskému státnímu zastupitelství kvůli chybám (ať domnělým nebo skutečným) jeho postupu, popř. jím dozorované policejní součásti. Protože žádal o předání věci do Prahy, tedy do oblasti působnosti jiného vrchního státního zastupitelství, mechanicky vzato příslušné pro projednání žádosti bylo Nejvyšší státní zastupitelství ČR, které pak skutečně rozhodlo. Zásah NSZ má ale mnoho kritiků. Změnu příslušnosti dozorujícího státního zastupitelství lze povolit pouze na základě právně přípustných důvodů. Mimo to každé podání se má hodnotit nikoli podle jeho označení, ale podle obsahu. Zde šlo v prvé řadě o stížnost, a teprve po jejím vyhodnocení mohlo dojít k posouzení důvodnosti žádosti o odnětí a nové přikázání věci. Stížnost obhájce Jiřího Čunka směřovala proti počínání přerovského státního zástupce, který nepodléhal dohledu NSZ, ale Krajského státního zastupitelství v Ostravě. Je tedy sporné, zda NSZ bylo oprávněno přímo se zabývat stížností, zvlášť když v jiných známých případech postoupilo šetření instančním postupem přes vrchní státní zastupitelství příslušnému dohledovému krajskému státnímu zastupitelství.

Mimo to platí námitka porušení ustanovení zákona o státních zastupitelstvích, které NSZ přímo zakazuje vstupovat do rozpracovaných případů nižších státních zastupitelství a zasahovat do způsobu jejich vyřízení. K tomu zde zjevně došlo. Ministr spravedlnosti sice tvrdí, že NSZ do způsobu vyřízení nezasáhlo, pouze vyřešilo detailní záležitost změny místní příslušnosti, ale jeho argumentace se příčí zdravému selskému rozumu. „Detailní změna“ byla zjevně účelová a vedla k tomu, že případ byl vyřízen podle politického zadání, čili zásah NSZ do způsobu vyřízení je naprosto zřejmý. V tomto případě NSZ vyhovělo žádosti o změnu přidělení případu postupem podle §25 tr. ř. per analogiam. Snahy různých pochybovačů o přezkoumání správnosti postupu NSZ Nejvyšším soudem ČR na základě stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona ztroskotaly na ministrově přesvědčení, že vše je v pořádku. Ve víře ho nezviklala ani sama nejvyšší státní zástupkyně, která ho ve slabé chvilce rovněž vyzvala k podání stížnosti, ani vytrvalý předseda spolku Šalamoun a senátní kandidát John Bok.

V jiném případě žádala o použití postupu podle §25 tr. ř. per analogiam matka dívky, která se stala matkou dva dny po patnáctých narozeninách, když bylo zahájeno trestní stíhání svůdce její dcery. Pro trestní stíhání jsou příslušné orgány dle místa, v kterém došlo k trestnému činu, v tomto případě k oplodnění nezletilé. Dívka i její partner shodně udali přesné datum a místo, kde došlo k jejich osudnému setkání. Stíhání otce dítěte pak bylo přiděleno orgánům, vzdáleným od bydliště mladé matky a její rodiny asi 80 km. Nezletilé a její babičce-poručnici miminka tak hrozilo, že budou muset cestovat k úkonům trestního řízení do poměrně značné vzdálenosti. V konkrétních podmínkách jejich rodiny by to znamenalo vozit miminko s sebou.

Babička-poručnice proto s odkazem na možnost použití §25 tr. ř. per analogiam požádala příslušné vrchní státní zastupitelství o předání věci orgánům v místě bydliště její rodiny. Neuspěla a nepomohla jí ani stížnost nejvyšší státní zástupkyni. V této situaci se zachovali skvěle policisté: veškeré úkony trestního řízení, které se týkaly nezletilé matky a poručnice miminka, zajistili cestou dožádání policejní součásti v jejich bydlišti. Přirozeně, řízení se tím protáhlo. Zahájeno bylo v druhé polovině června r. 2007 a podání obžaloby lze očekávat v listopadu r. 2008. Nakonec byla věc stejně předána orgánům v místě bydliště poškozených.

Nebyl to ale důsledek zmoudření státních zástupců a ani nedošlo na použití §25 tr. ř. per analogiam. V průběhu dokazování, prakticky až na jeho konci, byly zpochybněny původní údaje o místu a datu otěhotnění. V případě nejistoty o místu spáchání trestného činu jsou příslušné orgány dle místa bydliště oběti. V zájmu spravedlnosti je ale třeba říci, že jen část průtahů byla zaviněna vyšetřováním prostřednictvím dožádání: několik měsíců se čekalo na výsledek testů DNA a také přesunem věci do jiného kraje a okresu se vše poněkud zdrželo. Soudím, že naléhavost důvodů, pro které se použití §25 tr. ř. per analogiam dožadovala babička-poručnice, byla nejméně stejná jako těch, jež použil obhájce Jiřího Čunka, zvláště s přihlédnutím k okolnosti, že přerovský státní zástupce by možná obviněného skutečně obžaloval, ale soud by s největší pravděpodobností vynesl zprošťující rozsudek, takže nebylo proč z Přerova utíkat (stav dokazování v kauze Jiřího Čunka ovšem posuzuji jen podle poznatků z veřejných zdrojů, které jsou neúplné a nepřesné; můj názor proto může být mylný). Jenže quod licet Iovi, non licet bovi a obyčejné miminko není vicepremiér, rovnost občanů před zákonem je absurdistánská chiméra.

Z jiného soudku je neochota jistého krajského státního zastupitelství použít §25 tr. ř. per analogiam k sjednocení vyšetřování tří úvěrových podvodů, spáchaných stejným pachatelem v časovém rozpětí několika týdnů. Pachatel, který byl ve zkušební lhůtě podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, neplnil podmínky odkladu a soud mu přikázal vykonat trest. V období, bezprostředně navazujícím na rozhodnutí soudu, vylákal od různých finančních institucí tři úvěry v celkové výši přes čtvrt milionu Kč. O splácení se samozřejmě nestaral. Nástupu trestu se několik měsíců vyhýbal. Když byl zadržen policií, peníze již neměl a rodinu zanechal zcela bez prostředků, s vybíleným bankovním účtem a značně zadluženou. Nezačal splácet ani po návratu z vězení. Škoda mezitím narostla o úroky z prodlení nejméně na dvojnásobek.

Okresní státní zastupitelství, které přijalo trestní oznámení, postoupilo věc bez průtahů podřízenému okresnímu policejnímu ředitelství. Kriminalista, kterému byl případ přidělen, se svého úkolu zhostil svérázným způsobem: jeho vyšetřování rozdělil mezi tři místní oddělení PČR podřízená třem sousedícím okresním ředitelstvím PČR ( §20 tr. ř.: „…o všech útocích pokračujícího trestného činu…se koná společné řízení…“). Ze svého působiště pak odešel.

Tři navzájem nepropojené policejní útvary se pak začaly každý sám potýkat s vychytralostí podezřelého, který tajil bydliště, popř. udával neplatné adresy, nevyzvedával obsílky a v té době kromě policejního vyšetřování neúčastí u jednání mařil různá řízení u několika okolních soudů. Podle názoru příslušných státních zastupitelství se tím ale nedopouštěl trestného jednání. Stav vyšetřování jednotlivých úvěrových podvodů podezřelého je nerovnoměrný. U jedné policejní součásti dospělo do fáze marných pokusů o doručení sdělení obvinění a přípravy návrhu na obžalobu. U druhé se „hraje ping-pong“ mezi místním oddělením, které nabylo přesvědčení, že je na místě sdělení obvinění, a kriminální službou, která odmítá věc ke sdělení obvinění převzít, dokud se nepodaří podezřelého vyslechnout. Třetí součást podhodnotila souvislost vyšetřovaného činu s dvěma dalšími a bez prověření uvěřila tvrzení podezřelého, že splácení úvěru mělo být zajištěno z jím vybíleného účtu jeho manželky. Pokusila se pak zjednodušit si život tím, že případ odložila, protože prý nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu.

Dozorové státní zastupitelství stížnost proti usnesení policejního orgánu o odložení věci snad ani nečetlo a vyřídilo ji tak, že ji zamítlo jako nedůvodnou a do odůvodnění téměř doslova opsalo policejní rozhodnutí. Dohledové krajské státní zastupitelství pak sice jeho rozhodnutí zvrátilo, ale vzniklé průtahy nelze zahladit. V době, kdy se tři policejní součásti každá zvlášť a převážně neúspěšně snažily dostat podezřelého k výslechu, policie jiného okresu, která jej stíhá kvůli jinému trestnému činu, po něm nechala vyhlásit celostátní pátrání. Asi po měsíci se pak podařilo ho vyslechnout, ale jeho zadržení nebylo využito také k dokončení vyšetřování úvěrových podvodů. Podezřelý byl po podání vysvětlení propuštěn a od té doby se opět vyhýbá styku s policií. Případ úvěrových podvodů je prostý, průhledný, jeho uzavření brání jen nedostupnost podezřelého, usnadněná rozptýlením věci mezi tři policejní ředitelství: nedaří se koncentrovat síly na předvedení podezřelého k podání vysvětlení a předání sdělení obvinění. Toto je současný stav trestního řízení, zahájeného v srpnu r. 2007.

Nespokojený oznamovatel případu opakovaně vyzval dohledové krajské státní zastupitelství, aby s použitím §25 tr. ř. per analogiam sjednotilo vyšetřování zpět do rukou jediného dozorového státního zastupitelství, potažmo jediného policejního ředitelství, a to toho, které se dostalo nejblíže k uzavření případu. Státní zástupkyně KSZ, pověřená dohledem nad případem, vydala již dvě rozhodnutí, v nichž uznala, že rozdělení věci mezi tři policejní útvary bylo nevhodné. Žádná opatření ke sjednocení však neučinila a stížnosti opakovaně postoupila k přijetí opatření některému z dozorových státních zastupitelství, která ke sloučení dílčích případů nejsou příslušná. Korunu svému úsilí nasadila, když na poslední stížnost odpověděla třemi prakticky shodnými jednovětými dopisy s různými čísly jednacími, zaslanými doporučeně do vlastních rukou stěžovatele. Vzniká paradoxní situace: dohledové státní zastupitelství uznává pochybení podřízených orgánů, ale náprava nenastala a blíží se lhůta promlčení. Pokud krajské státní zastupitelství nesjednotí vyšetřování na jedno místo a neuloží dozorovému státnímu zastupitelství, aby dohlédlo na intenzivní pátrání po podezřelém, věc se nedostane k soudu, ač k němu nepochybně patří, a bude zmařena i ta práce, kterou orgány PČR již vykonaly.

Uvedené tři příklady přístupu různých státních zastupitelství k použití §25 tr. ř. per analogiam v přípravném řízení dokazují, že státní zastupitelství nepřistupují ke všem podezřelým a poškozeným stejně: všichni občané si jsou před zákonem rovni, ale někteří jsou přece jen rovnější. Udržování tohoto stavu je možné mimo jiné proto, že rozhodnutí státních zástupců v přípravném řízení nepodléhají veřejné kontrole. Druhý a třetí případ navíc ukazují, že státní zastupitelství při výkonu dozoru a dohledu nad činností policie málo dbají hlediska ekonomie vyšetřování, což vede k plýtvání silami neúnosně přetížené policie. Ve výsledku pak dochází ke zhoršení efektivity její činnosti. Nemohoucnost nesprávně dozorované policie při objasňování jednoduchého trestného činu úvěrového podvodu vede k otázce, jaký vliv mají státní zastupitelství na vyšetřování složitých případů s obtížným dokazováním.

člen spolku Šalamoun



zpět na článek