JUSTICE: Také na Vítězný únor zapomněli …
Každé ze zmíněných dat je příležitostí k zpytování svědomí a k hodnocení postojů jednotlivců tváří v tvář dobovým zkouškám. Každé podněcuje k vymezování mravních kriterií pro posuzování chování lidí v podmínkách diktatury a okupovaného státu. Hodnocení není zcela jednoduché: nevyhneme se při něm otázkám po hranicích mezi statečností na straně jedné a lehkomyslností a neodpovědností vůči rodině a blízkým na straně druhé, nebo mezi prostou zbabělostí a uvážlivým ohnutím hřbetu s vědomím, že bez rizika utonutí nelze dlouho plout proti proudu. Rozhodující je otázka, zda má zkoumaný jedinec na svědomí ztrátu života nebo svobody či jinou újmu na právech spoluobčanů.
Není jednoduchý ani pohled na vývoj vztahu národa ke komunistické straně. I když se dnes zdá, že jsme národ disidentů a kdekdo se vydává div ne za hrdinu protikomunistického odboje, skutečnost je jiná: právě dnes bychom si měli přiznat, že přesně před 62 lety hřměly ulice našich měst řevem zfanatizovaných davů, milicionáři brali do rukou pušky, akční výbory vyháněly politické odpůrce z jejich míst a StB začínala zatýkat. Protidemokratický puč měl masovou podporu. Demokratické síly prokázaly neschopnost a nedostatek vůle k odporu a vyklidily bojiště dříve, než zazněl první výstřel.
Procitání z rudého opojení bylo pozvolné. Urychlila je okupace Československa: bezohledné smetení byť jen zdánlivé nezávislosti odhalilo i nechápavým pravou tvář režimu.
Stejně jako deportace Židů byla příležitostí k rabování a arizaci jejich majetků, posrpnové čistky otevřely dveře kariéristům s širokým svědomím. Není pochyb o tom, že jednání části „uvědomělých soudruhů“, kteří nastupovali od r. 1948 na uvolněná místa po „vykádrovaných buržoasních elementech“ či „třídních nepřátelích“, ovládaly ideologické motivy. Po 21. srpnu 1968 již nemohly hrát roli ideové pohnutky, neboť tvář režimu zůstala ošklivě nahá. Zbyla jen ochota cynicky se chopit nečekané příležitosti skokového kariérního růstu. Kdo jen trochu přemýšlel, a přesto vstoupil do KSČ, aby začal dělat kariéru, věděl, že kolaboruje s okupačním režimem, jehož zdánlivá legitimita se opírá o přítomnost sovětských vojsk.
S ubývajícím počtem pamětníků konce 2. světové války, komunistického puče z 25. února 1948, úděsné noci z 20. na 21. srpna 1968 a dusivé atmosféry normalizace opadá zájem o hrdiny třetího odboje. Všimněme si, že téměř všichni disidenti, kteří bezprostředně po Listopadu působili v politice, kamsi zmizeli a většinou žijí ve velmi skromných podmínkách. Hrdiny naší doby se staly tzv. celebrity: hvězdy showbusinessu, modelky, sportovci a zbohatlíci.
Současně se zmírňují mravní hlediska pro posuzování kolaborace s okupačním režimem. Na členství v KSČ se pohlíží jako na trapnou nezbytnost, které se musel podrobit každý, kdo chtěl ve svém povolání něčeho dosáhnout. Kariérismus přestal být ošklivou skvrnou na charakteru, stal se uznávanou dobovou ctností. Členství v KSČ, hlavní nositelce diktatury a kolaborace, se stalo soukromou záležitostí, o kterou není slušné se zajímat. Lidé, kteří z režimu tyli nebo jej aspoň trpně snášeli, umlčují špatné svědomí pliváním po plošně zveřejněných tajných spolupracovnících StB, vymýšlejíce při tom bajky o svém odjakživa protirežimním smýšlení.
Ti, kteří nevstoupili do KSČ a vzdali se tím kariéry, jsou ve srovnání s normalizačními kariéristy vnímáni jako nepraktičtí snílci, kteří okradli své rodiny o nemalé příjmy a jiné příjemnosti. Za neposkvrněnou čest si dnes nekoupí ani rohlík.
Bývalí komunisté mezi soudci a státními zástupci, kteří se v oboru zabydleli v období normalizace a přežili polistopadové vymítání ďábla komunismu z justice a státního zastupitelství, se dnes tváří, jako by formální právo bylo nadčasové a historické zlomy v životě národa se jich netýkaly. S tvářemi pokerových hráčů hájí (někdy také podvracejí) právní řád státu, jejž by z pohledu jejich předlistopadového smýšlení měli vnímat jako nepřátelský. Bez ohledu na to, že výchozí zkušenosti získali ve službách protiprávnímu režimu, díky dlouhému působení v oboru se dostali do nejvyšších pater justice a státního zastupitelství. Žije se jim dokonce lépe než dříve: tehdy měli v zádech komunistickou stranu, které se báli i ti, již byli jejími členy. Její přání bylo třeba plnit bez velkých debat. Strana navíc prošetřovala stížnosti „pracujících“ a tvrdě kárala za špatné zacházení s nimi. Dnes nemají v zádech nikoho, nejvýše zcela bezzubé ministerstvo. Výsledek je viditelný.
Nevíme, kolik jich je. Všichni měli příležitost ubližovat nebo pomáhat, ale vyhodnocením jejich chování v minulosti se již plošně nikdo zabývat nebude. Rozhodující většina by ostatně nejspíš obstála, zamhouří-li se oči nad tím, že jako právnicky vzdělaní lidé měli zvlášť dobré důvody, aby nehledali obživu právě v represivním aparátu protiprávního režimu.
Někteří ale skutečně žalovali a odsuzovali své spoluobčany za to, že se hlásili o občanská práva. U několika desítek z nich jsou známa jména, tváře a konkrétní kauzy, v nichž rozhodovali, i současné působiště. Údajně se připravuje brzké zveřejnění jejich seznamu. Zatím pokojně působí zejména na soudech a státních zastupitelstvích vyšších a nejvyšších stupňů. Výkony některých z nich jsem znectil v dřívějších článcích, aniž bych znal jejich minulost. Pokud se sami nezastydí a neodejdou na méně citlivá působiště, budou zjevně škodit lidem až do svého odchodu do důchodu, ne-li déle.
A tak zneuctění justice a státního zastupitelství demokratického státu pokračujícím působením soudců a státních zástupců, kteří v minulosti upírali svým spoluobčanům základní občanská práva, zůstává jednou z přeživších částí dědictví Vítězného února.
