Misky vah se začaly naklánět ve prospěch soudní moci již od roku 2006, kdy Ústavní soud odmítl rozhodnutí prezidenta republiky o odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové z její funkce. Dle Ústavního soudu nemůže být předseda soudu odvoláván mocí výkonnou, ale jen v rámci moci soudní. Prezident tedy sice se vší odpovědností s tím spojenou předsedu jmenuje, ale záhadně ztrácí právo nekvalitně pracujícího předsedu odvolat. První bod pro soudcokracii.

Nezaujatý pozorovatel snad již nyní musí dát zapravdu těm, kteří dlouhodobě poukazují, že tzv. systém brzd a protivah, typický a nutný pro fungování standardní demokracie, byl v České republice posledními událostmi částečně vyřazen ze hry. Ústavní soud významně vykročil z prostoru, který má definovaný ústavním pořádkem, a stal se navýsost politickým hráčem, třetí komorou Parlamentu ČR, nadřazenou všem – Poslanecké sněmovně, Senátu, vládě i prezidentu republiky. Hráčem, který rozhoduje o konání. Učinil tak očividně aktivisticky a politicky, což dokládá skutečnost, že pozastavil vykonatelnost rozhodnutí prezidenta republiky o vyhlášení voleb, ačkoliv k tomu nebyl poslancem Melčákem ani nikým jiným vyzván.

Další postřeh, který si pozorovatel této vskutku bizarní epizody odnesl, je, že jsou ústavní soudci (až na čestné výjimky) absolutně odtrženi od reality, kterou Česká republika a celý svět žije. Existence světové ekonomické krize ani riziko rozpočtového provizoria je nepřimělo k úvaze, že nerušit včasné předčasné volby a umožnit vznik vlády s jednoznačným a nezpochybnitelným mandátem je veřejným zájmem občanů. Naproti tomu se soudci za pomoci právního formalismu odhodlali k věci nevídané – zrušení ústavního zákona. Ke kroku, ke kterému nebyli nikdy nikým zmocněni.

Nelze si též nepovšimnout toho, že zpravodajem ústavní stížnosti byl Pavel Holländer, jehož úhelným kamenem profesní kariéry je bádání nad tím, zda může Ústavní soud zrušit ústavní zákon. Zdůvodnění, proč je to dle něj možné, sepsal již v roce 2005. Neuplynuly ani čtyři roky a jakoby náhodou Ústavní soud za vydatné pomoci Holländerovy argumentace tento šokující krok učiní. Mimochodem, je to stejný Holländer, jehož pojetí „materiálního jádra Ústavy“ dláždí cestu k přijetí Lisabonské smlouvy a ke ztrátě suverenity České republiky. Stala se Česká republika zemí, kde o konání či nekonání voleb či ztrátě suverenity státu rozhodují profesní ambice několika málo ústavních soudců? Nechám na čtenáři, ať si odpoví sám. Bez debat však zůstává, že ambice přinejmenším některých ústavních soudců jsou nemalé.

Jedním z nejdůležitějších kroků, které kdy český Ústavní soud vykonal a ještě vykoná, je rozhodnutí ve věci souladu Lisabonské smlouvy s českým ústavním pořádkem. Po případném přijetí Lisabonské smlouvy se stane český Ústavní soud nepříliš významným subjektem, víceméně podřízeným Evropskému soudnímu dvoru. Ústavní soud ztratí svou prestiž a exkluzivitu. Soudci si tak zřejmě uvědomili, že je nejvyšší čas učinit něco, co zapíše český Ústavní soud do historie a právnických skript.

Existovaly dvě kauzy, na kterých si mohli „vysloužit ostruhy“. První cestou bylo skutečně profesionálně, věcně a právně (nikoli politicky a ideologicky) posoudit soulad Lisabonské smlouvy s českým ústavním pořádkem s vědomím toho, že rozhodnutí bude mít nemalé implikace pro celou Evropskou unii. Druhou příležitostí bylo zrušení ústavního zákona bez existence oprávnění tak učinit. První úloha vyžaduje enormní pracovní nasazení a erudici nutnou k zvládnutí tak rozsáhlého a složitého úkolu. A odvahu. Druhá možnost je, jak jsme se přesvědčili, neporovnatelně jednodušší.

K řádnému a důstojnému projednání souladu Lisabonské smlouvy s českým ústavním pořádkem nedošlo. Místo toho jsme byli svědky frašky, kdy prezident republiky jako účastník jednání vznesl během projednávání další otázky, na které však Ústavní soud vůbec nereagoval, neboť měl již v šuplíku připravené své vskutku „odborné“ odůvodnění obsahující takové právní perly, jako je např. úryvek článku č. 102 odůvodnění: „…to např. i vůči nově nastupujícím světovým velmocem, u nichž lze jen těžko odhadovat budoucí hodnotové priority, kterým budou ochotny budování nového řádu globalizovaného světa podřizovat.“ Budování nového řádu globalizovaného světa… Slova patřící do úst mladého politického aktivisty, nikoli nejvýznamnějších soudců České republiky.

Ústavní soud si tedy nakonec vybral lehčí cestu k zviditelnění - jednoduché a krom ČR v Evropské unii prakticky nikoho nezajímající rozhodnutí o faktickém zrušení předčasných voleb, které „spíchl“ ani ne za dva týdny. Svým nestandardním a necitlivým jednáním Ústavní soud v posledních čtrnácti dnech postupně u veřejnosti a politické scény ztratil kredibilitu a vážnost, existovala-li ještě vůbec nějaká.

Rubikon byl překročen, soudcokracie dosáhla svého vrcholu. Je nejvyšší čas, aby se politici bez emocí, racionálně a zodpovědně zamysleli nad postavením a pravomocemi Ústavního soudu a všech soudců jako takových. Jinak si můžeme v učebnicích politologie Českou republiku definitivně přepsat z kolonky „parlamentní demokracie“ do řádku „soudcokracie“.

Autor je poradce prezidenta republiky