Se soudy to má lidstvo už odnepaměti složité. Bez soudů řídit společnost nelze. Ale oni nejsou „soudci“ jako „soudci“.: Jakmile máte soudce, máte problém s nimi. Což lidstvo pochopilo už od počátku. Zájemce si o tom může přečíst v Bibli, neboť, jak zpívali Voskovec a Werich, „tam to všechno je“. Tím myslím oproti pánům V+W nikoli „Samuelovu knihu“, ale „Knihu soudců“. Tedy další ze sedmi z knih Starého zákona. Kdyby nic, tak z téhle určitě znáte příběh o Samsonovi. A jak to s ním špatně dopadlo.
Uvádět zákony do praxe, používat je a soudit lidi není žádná sranda. Už tisíce let. První zákony vydal sumerský král Ur-nammu z města Ur (zhruba 2050 př.n.l.). Zákoník fungoval dlouho, ale pak se stav společnosti a jednání úředníků-soudců natolik změnilo, že král Chammurapim musel v roce 1800 př.n.l. vydat nový zákoník. Pro novou dobu a pro nové soudce. Ale s Chammurapiho zákoníkem a tehdejším vymáháním a výkladem zákonů to taky nedopadlo nejlépe. Jak nám dokládá příběh biblický příběh Babylonské věže. Jinak to byl zákoník „kausistický“, což do jisté míry přežilo dodnes v soudním systému Velké Británie a USA.
Kdysi jako mladý muž jsem se byl podívat na promoci nových právníků na UK. Tehdy mne nejvíce překvapil výrok, tuším děkana fakulty, když při blahopřání absolventům jim popřál, aby jejich právní počiny byly co nejblíže k spravedlnosti. Protože právo a spravedlnost bývají často dvě naprosto odlišné věci. Zvláště pak právo stojící na výkladu paragrafů.
Aby naši předci zdůraznili, že zákony je nutno uplatňovat s rozmyslem, s rozumem a lidsky, vyprávějí si lidé již staletí biblický příběh o králi Šalamounovi. O muži, který byl jako tehdejší král také nejvyšším soudcem. A přesto se z něj nestal „soudcokrat“, ani právnický prznitel spravedlnosti. Obecně je dáváno za příklad Šalomounovo rozhodnutí při sporu mezi dvěma ženami o dítě. Dle příběhu se dvěma ženám současně narodily děti, jedno však zemřelo. Jeho matka si tajně přivlastnila dítě druhé ženy a ta potom žádala vrácení. Celý spor se dostal až ke králi, kde obě ženy trvaly na svém. Šalomoun tehdy po nemožnosti „objektivně“ dokázat, čí dítě to je, přikázal: „Rozetněte dítě vedví a dejte každé ženě po půlce!“ Jedna z žen chladně souhlasila, druhá úpěnlivě prosila, ať dítě nechají žít a ať ho dají raději její sokyni. Tak král Šalomoun hned poznal, která z žen je pravou matkou, a rozhodl jí dítě vrátit.
Již po staletí, ale i v současné době se však setkáváme ve složitých případech s tupým a necitlivým výkladem práva. A to včetně způsobu, který známe z dob vlády komunistů. Kdy bylo často právo překrouceno a zneužito při takzvaně „politicky správném“ výkladu práva. To například, že jste mohli být odsouzeni za hanobení republiky a států socialistické soustavy i v případě, že jste sice říkali pravdivé informace, které byly ovšem prokurátory a soudci označeny za škodlivé.
Vzpomněl jsem si na to, když jsem nedávno četl, že pražský arcibiskup Dominik Duka prohrál spor kvůli divadelním inscenacím, v nichž se tzv. kontroverzně nakládalo s křesťanskými motivy. Ve skutečnosti se odporně a hnusně se záměrem pošpinit křesťanství a „bílou civilizaci“ jako takovou předvádělo tzv. moderní divadlo. Primas český se kvůli urážlivému vyznění představení vůči křesťanům a Evropanům obecně domáhal omluvy.
Pražského arcibiskupa a prvního muže české katolické církve konkrétně urazila divadelní inscenace bosensko-chorvatského autora Olivera Frljiče “Naše násilí, vaše násilí“, kterou uvedl festival Divadelní svět Brno 2018.
V první řadě lze říci, že takzvané divadelní hry dotyčného pseudoautora nejsou žádné divadelní hry. Jsou to protikřesťanské agitky nejhoršího řádu. Jejich autor Oliver Frljič je vyžírka plovoucí na vlně „pokrokářství“, antisemitismu a nenávisti vůči tzv. „světu starého bílého muže“. Tedy vůči naší civilizaci. Na tyto nenávistné a urážlivé „woke“ agitky v dnešní pomatené Evropě čerpá všemožné finanční dotace. S vědomím, že čím větší hnusárna urážející Evropany, křesťany a obyčejné slušné lidi, tím více potlesku a peněz od „uvědomělých“ (woke) pokrokářů.
Naše noviny, když o věci a sporu píší, většinou zkreslují obsah uvedené hry, a totéž předvádí naše soudy. V zásadě proto, aby mohly lhavě překrucovat, o co jde, a hledat pseudo-intelektuální zdůvodnění „nevinnosti“ těchto nenávistných agitek.
Mimo jiné, tyto výtvory jsou podle mne (texty lze najít na internetu) natolik hloupé, že díla, jaká známe my starší - například Karhanova parta, Rudá záře nad Kladnem či Jak se kalila ocel -, jsou prostě titány literatury.
Nejvyšší soud však rozhodl, že nenávistné hry do práv Dominika Dukly a křesťanů obecně nezasáhly.
Zdůvodnění, proč byla zamítnuta žaloba kardinála Duky, který se cítil obsahem hry poškozen a ponížen a požadoval od autora a provozovatelů omluvu, je neuvěřitelné. Neznám přesně znění oné žaloby, je však jasné, že jde v případě hry „Naše násilí, vaše násilí“ o tzv. „dílo“, na které plně platí, že na něj lze použít Trestní zákon č. 140/1961 Sb., „Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod“, viz. § 198, a „Hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení, dle § 198.“
Zdůvodnění českých soudů, proč se žaloba kardinála Duky zamítá (včetně výroku Nejvyššího soudu), jde ve svém „zdůvodnění o neškodnosti a uměleckém vyznění díla“ až na hranici výroků úplných mašíblů. Například první soudní instance tvrdila, naprosto lživě, že (tato divadelní hra) netvrdí, že Ježíš znásilnil ženu. Tudíž tak nemůže být na místě tvrzení, že jsou žalobci označeni jako věřící náboženství, jež uctívá muže, který znásilňuje ženu. Důstojnost (žalobce a všech křesťanů) tak nemůže být narušena (dle výroku soudu) již z povahy věci. Jde (údajně) o alegorii, což rozumně uvažující člověk (prý) musí pochopit.
To muselo dát makačku vytvořit takovýto blábol. Je lehce dokazatelné už z textu hry, že hlavními tématy hry „Naše násilí, vaše násilí“ je to, že v průběhu tzv. divadelní hry se na jevišti předvádí, jak Ježíš jako křesťan (a dítě židovky Marie, že) naprosto naturalisticky znásilňuje muslimku. Takže Ježíš je zde vykreslen jako zosobnění zla, navíc vůči ženě a k tomu ještě muslimce. Aby toho nebylo dost, během představení si jiná jakoby „herečka“ z intimních partií vytahuje českou vlajku. Kardinál Duka se právem odvolal.
Odvolací krajský soud v Brně, tedy senát soudce Michala Ryšky, pak dospěl k závěru, že (prý) i pro věřící (křesťany) bolestivé scény na divadelní prkna patří. „Víra a tolerance věřících by měly být v rámci demokratické společnosti natolik pevné, aby toto unesli,“ mínil předseda odvolacího senátu. A co ta česká vlajka vytažená z vaginy? Tu jsme povinni také „unést“?
Dalšími bláboly našich soudců v této věci není potřeba se podrobně zabývat.
Výmluvy, překrucování skutečností, křečovitá snaha se nedotknout autora, sprostého a agresivního „uvědomělého pokrokáře“ a až trapná snaha ani omylem nedat za pravdu kardinálovi a křesťanství a civilizaci Evropy vůbec z toho kouká jako sláma z bot. Takové bláboly by musel vyhodnotit za „pět“ i češtinář, posuzující slohovou práci gymnasisty na uvedené téma.
Zainteresovaní soudci zamítající žalobu se ukázali buď jako osoby neschopné pochopit, na co vlastně jsou zákony ustanoveny, anebo, a to spíše, jako slaboši, podlézající momentální politické módě a bojící se o svá křesla. Tak my máme vše snášet a nesmíme se cítit ani uraženi ani poškozeni. Jak by pravil nadporučík Mazurek v Černých baronech: „Soudruzi, tak je to spravne, tak to ma byť.“ Skutečně?!
Jako pamětník a bohužel i postižený z politických procesů mi tyto nesmysly silně připomínají starší výroky mnohých čs. soudců. Ti začali dolézat k bolševismu už od roku 1947. Desítkami poprav to vrcholilo na začátku padesátých let. Také tehdy studovaní právníci, vyškolení ještě za první republiky, vykládali, že lež je pravda, a pravdu označovali za lež.
Abychom si lépe osvětlili situaci, představme si, jak by to vypadalo, kdyby místo Olivera Frljiče nějaký alternativní Flijer Orlič napsal alternativní hru „Naše násilí a vaše násilí“. V ní by vystupoval Mohamed na hlavě s kefíjou, který by na jevišti v rámci inscenace znásilňoval nezletilou dívenku. Jedno zda křesťanku, jezídku, Kurdku, hlavně prostě nemuslimku. A k tomu si na jevišti nějaký homosexuál vytahoval z konečníku černou vlajku Islámského státu.
Myslíte si, že tohle by také jako „moderní kus“, vedení festivalu Divadelní svět Brno a ředitel brněnského Národního divadla Martin Glaser odsouhlasili? Jako dílo, v kterém důstojnost muslimů nemůže být narušena (dle výroku soudu) již z povahy věci, neb jde o dílo nutící nás k zamyšlení (jak pravil údajný katolík Halík, který je křesťanem asi jako já jsem Marťanem)? A jistě by nastudování v Brně schválili a penízky dodali? A podotázka: A jací „herci“ by pak měli odvahu v tom hrát?
Moje fantazie je sice velká, ale tak bezbřehá není. Že by po schválení hry od dotyčných organizátorů festivalu a vedení divadla skutečně na brněnském jevišti byla inscenována hra, v níž by Mohamed znásilňoval dívenku a homosexuál si vytahoval z konečníku vlajku Islámského státu, to si nemůže představit ani největší magor. Natož aby pak stížnosti muslimů na urážky jejich náboženství podané třeba jeruzalémským muftím odmítly české soudy jako neopodstatněné.
Já si dovoluji odhadnout, že i kdyby se, což je skoro nepředstavitelné, taková hra schválila a inscenovala, že by k žádné žalobě nedošlo. Pravděpodobně by se nejdříve skupina islamistů postarala o postřílení celého vedení divadla za pokřiku Allahu Akbar! Jako to udělali v redakci satirického týdeníku Charlie Hebdo (12 mrtvých). Mezitím by uspořádali po celém světě demonstrace a útoky na české ambasády, hořela by auta i křesťanské chrámy a běsnící dav by pálil české, americké a izraelské vlajky (ty se zapalují vždycky). A pokud by to jo nechápali naši „moderní umělci“ a soudci a skutečně to začali hrát, tak by pravděpodobně islamisté vystříleli celé hlediště divadla. Tak jako v pařížském klubu Bataclan, kde islamisté zabili na sto lidí.
Jo, a abych nezapomněl, které že soudy by teoreticky měly, je-li nějaká spravedlnost a demokracie, vydat následně rozsudky, že ta hra o Mohamedovi je úplně nevinná, nikoho Mohamed znásilňující školačku neuráží a Islámská vlajka vytažená z řiti neurazí, a vydaly takovéto rozsudky?
Žádné a nikdo. Obávám se, že by se dotyční soudci podělali strachy, kdyby je někdo nutil něco takového napsat a podepsat.
Ovšem na slušné lidi si otevírat hubu a poučovat je, co si mají myslet a co si mají nechat líbit, na to máme vzdělaných kabrňáků tři pr…
Omlouvám se, ale ještě musím vysvětlit čtenářům, že nejsem právník, nikdy jsem práva jako taková nestudoval, neb mi to bolševici zakázali. Nějaké zkoušky z práva však mám, a to jak na Pedagogické fakultě UK, tak na tehdejší VŠ Institut řízení NVP. To jen, aby si mne čtenáři nepletli s některým právníkem s příjmením Vlk. Ani nejsem příbuzný s postavou soudce Vlka z románu Katyně od Pavla Kohouta.