Opakované setkávání s výroky téhož soudce vyvolávají pokušení ke srovnávání. Tentokrát mě do pokušení uvádí rozsudek Vrchního soudu v Praze, přesněji řečeno senátu Jiřího Lněničky ze dne 17. ledna 2013, týkající se odvolání Petra Kušnierže, bývalého ředitele Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad, a spoluobžalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. července 2012. Obsahem jejich provinění je uplátkářství a zneužití pravomoci úřední osoby.

Nehodlám se zabývat úvahami o důvodnosti a spravedlivosti jejich odsouzení nalézacím soudem, které beru jako dané, byť mi je známo, že Jana Ridvanová a občanské sdružení Pomoz jednomu člověku Hany Demeterové je veřejně prohlašují za nesmyslné (viz).

Nemám důvod považovat Jiřího Lněničku za soudce-dobráka, proto mě na první pohled zaujala jeho ochota zmírnit rozsudek téměř u všech obžalovaných. Pravda, usnadnil mu to žalobce tím, že se spokojil s dosaženým a neodvolal se (tím nechci říci, že se měl odvolat).

V případě Petra Kušnierže se i zdá nepatřičné, že Jiří Lněnička vzal za měřítko přísnosti rozsudek nad poslancem Romanem Pekárkem: má-li soud za prokázané, že Petr Kušnierž přijal "jen" 225 tis. Kč, pak je třeba připomenout, že Romanu Pekárkovi nebylo prokázáno nejen přijetí úplatku vůbec, ale ani provedení administrativních úkonů, jež byly pro jeho vyzvednutí nutné. "Po lopatě": Roman Pekárek žádné peníze nedostal (viz). Pokud soud za těchto okolností považuje trest uložený Petru Kušnieržovi odvolacím soudem za přiměřený, pak Romanu Pekárkovi by se mělo dostat úlevy.

Zvláště mě ale zaujala quasifilosofická úvaha o cestě, kterou Petr Kušnierž prošel, než se dostal do vysoké funkce a tím k "lizu", jako o jakési polehčující okolnosti svého druhu. Cituji z rozsudku: "Tím má odvolací soud na mysli určité spoluzavinění ze strany těch osob, které jej do zodpovědného postavení, ve kterém zklamal, dosadily, přestože o předchozích problémech obžalovaného věděly, nebo alespoň vědět měly."

Nebýt citované věty, na rozsudku by pro člověka, neseznámeného se spisem, nic zvláštního nebylo. Věta ale vyjadřuje hodnotící hledisko, které považuji za nemravné: byl-li obžalovaný dosazen do funkce s vědomím, že jde o člověka pochybných mravů, podle Jiřího Lněničky má být souzen shovívavěji, než kdyby stejným způsobem selhal dosud bezúhonný úředník. Takový názor ovšem odporuje chápání špatné minulosti jako přitěžující okolnosti, popř. zvýhodňuje darebáky proti slušným lidem. S trochou nadsázky je možné říci, že podle pana předsedy Jiřího Lněničky je vlastně Petr Kušnierž ubožák, kterého neodpovědní lidé vystavili pokušení žádat o úplatky. Vyslovením takového názoru pan soudce zpochybňuje svou nestrannost, odbornost a spravedlivost.

Zajímavé je srovnání předmětného rozsudku s jinými výstupy z jednání pana předsedy Jiřího Lněničky. Znám jediný případ, v němž rovněž projevil nečekanou shovívavost: rozsudek nad Lucií Rokošovou, nepravomocně odsouzenou nalézacím soudem za vraždu nemluvněte. Tehdy právě začal platit nový trestní zákoník, jenž obsahuje novou právní kvalifikaci: zločin zabití, jehož definice zohledňuje okolnosti, za nichž obžalovaný vraždil. Trestní sazba je nižší než u vraždy nebo těžkého ublížení na zdraví s následkem smrti. Jiří Lněnička uznal, že obžalovaná se činu dopustila ve stavu vyčerpání a ve stresu. Zmírnil trestní kvalifikaci z vraždy na zabití a snížil jí trest.

Úplně jinak vzpomínám na případ Milana Pavlise, odsouzeného za vraždu k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, v němž pan předseda odmítl návrh obhájce na uložení trestu pod spodní hranicí sazby. Jiří Lněnička k tomu neshledal důvod, neboť pan obžalovaný je podle něj mladý, zdravý muž, na němž není nikdo závislý obživou. Zřejmě nevěděl, že ve spisu je založen rodný list syna pana obžalovaného, jenž se narodil krátce před odvolacím řízením. Je to ovšem maličkost proti tomu, že souhlasil s názorem nalézacího soudu, že kopnutí do blatníku auta je útokem na osobní bezpečnost, zatímco napadení neozbrojeného muže dvěma teleskopickými obušky takovou povahu nemá (viz).

Řízení s Petrem Maškem, na základě znaleckého posudku prof. Strause odsouzeným nalézacím soudem za vraždu prostitutky k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, poznamenal humorný zážitek. Obhájce obstaral znalecký posudek, jenž vyvracel závěry prof. Strause. Soudce Jiří Lněnička odmítl zabývat se tímto posudkem a nedovolil výslech znalce před soudem. K tomu podala stranám a veřejnosti vysvětlení žalobkyně, když se po přestávce vracela do soudní síně k vyhlášení rozsudku: nemá smysl, aby soud slyšel dalšího znalce, když ani tomu prvnímu posudku nerozumí. Za těchto okolností bylo samozřejmé, že soudce Jiří Lněnička desetiletý trest bez zaváhání potvrdil. Naštěstí jiného názoru byl Ústavní soud ČR, který rozsudek zrušil. V dalším řízení pak Petr Mašek dosáhl zproštění obžaloby.

Ústavní soud ČR zrušil také rozsudek senátu Jiřího Lněničky ve věci Vladimíra Gini st., domnělého vraha "olešnické stařenky", odsouzeného na základě nařčení jedenácti- a dvanáctiletými mentálně zaostalými chovanci dětského domova, kteří dle shodného názoru obhajoby a spolku Šalamoun na místě činu vůbec nebyli a nařčení si vymysleli (viz). Nezletilci nebyli slyšeni soudem a Ústavní soud ČR výslech jednoho z nich nařídil. Svědek v souladu s údaji z přípravného řízení vypověděl, že na místě činu nebyl a nařčení si vymyslel. Pan předseda ale nezaváhal a tuto první svědkovu výpověď před soudem vyhodnotil jako účelově pozměněnou a potvrdil původní rozsudek.

Nemám možnost soustavně a dlouhodobě sledovat výkony jednoho soudce. Nicméně na malém souboru rozhodnutí pana předsedy Jiřího Lněničky je nápadný častý výskyt různých mimořádných událostí nebo prohřešků.

Soudci jsou jmenováni doživotně a jsou prakticky neodvolatelní, bez periodického přezkušování způsobilosti, obvyklého u jiných profesí, ovlivňujících lidské životy. Neexistuje systém kontroly kvality soudcovské práce a výkonnosti soudců a na něj navazující kariérní řád. Kárné řízení pro opakované vydávání sporných rozsudků, jež by mohlo být cestou k odvolání soudce, je nepřípustné. Není tedy pochyb, že pan soudce Jiří Lněnička soudil i dříve přiměřeně výše uvedeným případům a ani do budoucna se kvalita jeho výstupů nezlepší, protože ke změně jej nikdo nemůže a také nebude tlačit.

Tím nechci říci, že je Jiří Lněnička ojedinělá černá ovce soudcovské komunity. Určitě by se našli i jiní, u nichž by měla veřejnost pociťovat neodvolatelnost jako problém, a to u některých daleko silněji. Například při dvacátém pátém výročí od smrti politického vězně Pavla Wonky je na místě připomenout, že u Okresního soudu v Trutnově stále soudí soudkyně Marcela Horvathová, která uložením nepodmíněného trestu těžce nemocnému obžalovanému napomohla k jeho konci. Možná si to ani neuvědomuje, protože necitlivost k zdravotnímu stavu obžalovaných považují někteří "zvlášť vydaření" soudci či příslušníci Vězeňské služby ČR za své svaté právo. Není ostatně jedinou soudkyní zatíženou "politickým hříchem": u Městského soudu v Praze dosud působí soudkyně Eva Burianové, členka senátu, který poslal krátce před pádem režimu za mříže Václava Havla.