30.11.2021 | Svátek má Ondřej


JUSTICE: Rudí prokurátoři

6.11.2012

Ve 44. čísle týdeníku Týden a na internetovém vydání Parlamentních listů ze dne 31. října 2012 (vyšly články zpochybňující Igora Stříže, prvního náměstka nejvyššího státního zástupce. Zakládají se na velmi subjektivním hodnocení jeho působení z let 1987 až 1989 ve funkci nejdříve čekatele, pak vyšetřovatele a ještě později prokurátora vojenské obvodové prokuratury, jehož spravedlivost čtenáři nemohou ověřit, protože nemají přístup k jím zpracovávaným trestním spisům. Marek Přibil v Týdnu jde ještě dále a zmiňuje i postoje Igora Stříže ke zmanipulování trestní věci Jiřího Čunka, jeho podíl na vyjednávání o jmenování Lenky Bradáčové, účast na trestním stíhání Davida Ratha a na prosazování koncepce třístupňového uspořádání soustavy státního zastupitelství a zřízení protikorupčního speciálu státního zastupitelství, to vše s náznakem, že se jedná o řetěz nekalostí.

Předesílám, že Igora Stříže osobně neznám a jeho jméno neprochází žádnou z kauz nespravedlivě stíhaných, s nimiž jsem přišel do styku v posledních osmi letech jako člen spolku Šalamoun. Nemám s ním tedy žádnou osobní zkušenost. Mé sympatie vyvolal jeho postoj v "kauze Čunek", kdy resignoval na funkci náměstka vrchního státního zástupce v Olomouci, když v rámci represí proti odpůrcům manipulace s trestní věcí Jiřího Čunka byl odvolán z funkce jeho nadřízený Ivo Ištván. Nicméně mi je známa jeho minulost vojenského prokurátora a bývalého člena KSČ, jež sympatie nevzbuzují. Jeho jmenování prvním náměstkem nejvyššího státního zástupce jsem sice chápal jako součást rehabilitace odpůrců manipulace s trestní věcí Jiřího Čunka, přesto právě kvůli jeho předlistopadové minulosti jsem byl rozhodnutím Pavla Zemana nemile překvapen. Z principiálních důvodů soudím, že žádný z předlistopadových prokurátorů a soudců, zejména bývalých členů KSČ, by neměl dnes zastávat vedoucí funkci, pokud se už vůbec bez něj nelze obejít ve funkci řadové. Je dost mladých státních zástupců, kteří mají čistou minulost a odborně již dostatečně vyzráli na vyhovění nárokům vedoucích funkcí.

Posuzuji-li výše zmíněné články jen z hlediska individuální spravedlnosti, musím je odmítnout jako značně nadsazené. Zejména anonymní článek na Parlamentních listech má povahu až nactiutrhačného pamfletu. Oba články vyvolávají dojem, jako by Igor Stříž svévolně pronásledoval vojáky a prosazoval pro ně nepřiměřeně kruté tresty. Parlamentní listy jej citací výroku historika Petra Úpického dokonce přirovnávají k prokurátorce Ludmile Brožové-Polednové z kauzy Milady Horákové, které ostatně autoři patrně z neznalosti přisuzují větší důležitost, než měla. Nejvyšší trest, uložený na základě Střížovy obžaloby, byl 24 měsíce nepodmíněně, ale nebyl vykonán, protože se na něj vztahovala amnestie. V citované kauze Jozefa Olaha, v které měl Igor Stříž porušit zákon v neprospěch obžalovaného, spočívalo jeho "pochybení" ve formalistické hře s pojmy. Jeho právní názor přezkoumal a převzal jeho nadřízený a po něm generální prokurátor, který na jeho základě podal stížnost pro porušení zákona v neprospěch odsouzeného. Názory prokurátorů pak neméně formalisticky zamítl Nejvyšší soud ČSSR. Jozef Olah byl v tomto případě odsouzen na 4 měsíce podmíněně. Kdyby se dnešní státní zástupci nedopouštěli větších zvráceností, mohli bychom si blahopřát.

Igor Stříž nepůsobil na prokuratuře v 50. letech 20. století, kdy byla přípustná každá politicky posvěcená svévole, kdy hromadně docházelo k politicky motivovaným nezákonnostem. Přišel na prokuraturu na sklonku etapy normalizace, kdy komunistický režim skrýval svou protiprávní povahu za přísné lpění na dodržování formálněprávních postupů, a byl v tomto ohledu patrně důslednější než dnešní Absurdistán.

V trestních věcech, jež se Igoru Stříži vyčítají, sotva mohl za daného nastavení právních předpisů jednat jinak. Jeho postup jako vyšetřovatele prokuratury nebo prokurátora nijak nevybočoval z mezí dobového práva. Nepoužíval žádných nezákonných postupů a ani nemusel. S obviněnými, kteří odmítali nastoupit vojenskou službu z důvodu svého svědomí, to měl snadné: byli čestní, jejich postoje byly mravné, proto se k odporu proti vojenské službě hrdě doznávali s vědomím, že za to půjdou do vězení. A sotva mohl pochválit vojáky, kteří se opakovaně vraceli z dovolené nebo z vycházky se zpožděním, nebo zavřít oči nad fyzickým napadením nadřízeného opilcem. Znám případ, v němž se bývalý vojenský soudce dle mého názoru dopustil na obžalovaném justičního zločinu patrně úmyslným zanedbáním nepřehlédnutelných zjištění policie. Nic takového se nedá nalézt v postupech Igora Stříže. U něho jde jen o suché, ze své podstaty nelítostné hodnocení objektivně zjištěného jednání, jež bylo z hlediska dobového práva nezákonné. Tehdy jako dnes platila zákonná povinnost prokurátora (dnes státního zástupce) stíhat každý trestný čin, o kterém se doví. Prokurátoři se báli stranických trestů, tedy konali, co jim zákon přikazoval. Dnes státní zástupci nad sebou žádnou knutu nemají, tedy se chovají libovolně: občas nějaké stíhání zanedbají nebo zmaří, nebo naopak znásilní procesní předpisy, aby dostali za každou cenu za mříže toho, kdo se jim nelíbí, jindy se drží trestního řádu stejně svědomitě jako ve vytýkaných případech Igor Stříž.

Je ostatně otázka, proč se terčem mediálních útoků stal právě Igor Stříž, popřípadě kdo se jím cítí ukřivděn a tímto způsobem se mu mstí, když předmětnými trestními spisy procházejí i další jména, jež jsou shodná s jmény držitelů významných míst v soustavě státního zastupitelství a justice a určitě nejde u všech jen o náhodnou shodu. Například v seznamu státních zástupců NSZ jsou zapsáni pánové Jan Mrlík a Roman Hájek, na Krajském soudu Ostrava Vladimír Sedláček, u Vrchního soudu Olomouc Jaroslav Zbožínek, na Vrchním soudu v Praze Vladimír Vočka. Ostatně více než třetina státních zástupců a soudců jsou lidé se špatnou předlistopadovou minulostí, na vedoucích místech převažují. Podstatná část z nich jsou bývalí členové KSČ. Podobné výhrady, jež pisatelé článků proti Igoru Střížovi uvádějí, by se zcela jistě daly vytknout také ostatním bývalým vojenským prokurátorům, kdyby se jimi chtěl někdo zabývat.

V tom, že byl na pranýř postaven právě Igor Stříž jako jediný ze stovek bývalých prokurátorů, je tedy jistá nespravedlnost. Na druhé straně útok na něj upozorňuje na skutečně závažný problém státního zastupitelství a soudnictví, jímž nepochybně je zamoření obou soustav bývalými prokurátory a soudci, převážně bývalými členy KSČ.

Postoje občanů k předlistopadovému režimu byly různorodé. Jedním z krajních pólů byli jeho aktivní odpůrci-disidenti a specifická skupina příslušníků náboženské sekty, kterým svědomí nedovolovalo sloužit v ozbrojených silách. Ti všichni věděli, že za své jednání mohou být trestáni a mnozí si skutečně trest vysloužili, nicméně si stáli na svém a hrdě nesli odpovědnost za své činy. Opačným pólem byli příslušníci represního aparátu, kteří v něm dobrovolně hledali uplatnění s vědomím, že se budou muset podílet na potlačování práv a svobod svých spoluobčanů. Mezi těmito krajnostmi žili ostatní, též lidé, kteří se odmítnutím vstupu do KSČ dobrovolně vzdávali kariérního postupu, a také pokrytci, kteří si naopak vstupem do strany kariéru pojistili, ač názorově jim byla KSČ lhostejná (pro nechápavé: např. prezidentský kandidát Jan Fischer).

V době, kdy Igor Stříž a stovky dalších vstupovali do služeb protiprávního režimu, Československo již ratifikovalo Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, jehož 18. článek chrání mimo jiné právo na svobodu názoru a náboženské víry. Významná část trestněprávních úkonů v socialistickém Československu tak byla v rozporu s jeho mezinárodněprávními závazky. Lidé s vysokoškolským právnickým vzděláním to zcela jistě věděli, a přesto se o tuto službu ucházeli. Na státy, jež se vyznačovaly stejnou strukturou politických, společenských a právních vztahů jako dnešní Česká republika, nahlíželi jako na nepřátelské, občané, kteří se hlásili o práva podle Paktu, byli v jejich očích zločinci. A přesto se dnes považují za jediné spravedlivé, za nejlepší strážce zákonnosti demokratického právního státu. Ovšem právě ochota aktivně sloužit protiprávnímu režimu potlačováním základních práv a svobod spoluobčanů je jako profesionály v zásadě zpochybňuje, byť při hodnocení jednotlivců je na místě připustit možnost zpytování svědomí a katarze. Střížovou chybou nebylo to, že si při výkonu funkce vedl kritizovaným způsobem, ale již jeho vstup do služby u vojenské prokuratury.

Všichni výše zmínění shodně s Igorem Střížem vysvětlují, že vždy důsledně jednali v souladu s dobovým právem. O tom, že se při tom občas dopouštěli potlačování základních práv a svobod svých spoluobčanů, cudně mlčí. Kromě filozofické otázky, zda lze pravidla vydaná protiprávním režimem považovat za právo, připomínám, že totéž říkali nacističtí váleční zločinci v norimberském procesu a také nacističtí soudci a jiné opory hitlerovského režimu, když byli po válce sami pohnáni před soud.

Mnozí bývalí prokurátoři a soudci po změně režimu ze státní služby dobrovolně odešli, někteří nikoli ze strachu z odpovědnosti, ale z prosté lidské slušnosti. Z těch, kteří chtěli pokračovat i za změněných poměrů, měli být ti nejhorší odstraněni prověrkami. O tom, jak "důsledně" se prováděly, se dosti zřetelně vyjádřila bývalá nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová, sama bývalá dlouholetá prokurátorka bez stranické příslušnosti, při odchodu ze služby na Vrchním státním zastupitelství v Praze: to síto rozhodně nebylo spolehlivé. Dalo se jím proplout i tak, že bývalý zvlášť "zasloužilý" prokurátor odešel do justice nebo provinivší se soudce do státního zastupitelství, a tím svou minulost zamaskovali.

V této souvislosti stojí za zmínku i názor bývalé nejvyšší státní zástupkyně na škodlivost přítomnosti "starých ještěrů" v justici a na stejném místě citovaný názor Ústavního soudu ČR z ústavního nálezu I.ÚS 517/2010, jinak dostupného na internetových stránkách soudu. Jejich závěry se shodují s dojmy z pozorování chování předlistopadových prokurátorů a soudců, zvláště těch vojenských, v trestních věcech, sledovaných spolkem Šalamoun. Zdají se svědčit o jejich zvýšeném sklonu k uplatňování svévolných postupů v trestním řízení a o výrazné snaze řešit stížnosti stran v neprospěch stěžovatele.

Bude-li mít někdo dosti silný zájem, může pronásledovat Igora Stříže i nadále, a po něm si najít další terč a v ostřelování předlistopadových prokurátorů pokračovat. Napadený nemůže být kvůli tomu odvolán z funkce a nic kromě slušnosti jej nemůže přimět, aby přijal odpovědnost a odešel dobrovolně. Nicméně pokračující ostřelování státních zástupců kvůli jejich předlistopadovým hříchům by zpochybňovalo v očích veřejnosti věrohodnost státního zastupitelství jako celku. Zkušenost s následky "kauzy Čunek" ukazuje, že státní zastupitelství se dočasně bez důvěry občanů docela snadno obejde, nicméně dlouhodobě by v takové atmosféře nemohlo přežívat. Situace by se časem stala neúnosnou pro vedení státního zastupitelství, které by muselo hledat způsob, jak se nepohodlné přítěže zbavit. Největší "hříšníci" by proto měli vedoucí funkce dobrovolně opustit.

Nebezpečí z přítomnosti velkého počtu předlistopadových prokurátorů a soudců v profesních komunitách spočívá i v jejich návyku na podřízenost politickému vedení. Není rozhodně náhodou, že na zmanipulování trestní věci Jiřího Čunka na politickou objednávku se podíleli výlučně bývalí prokurátoři, s výjimkou Renaty Vesecké bývalí členové KSČ. Také soudci Nejvyššího soudu ČR, kteří vyhověním stížnosti pro porušení zákona exministryně Daniely Kovářové (rovněž bývalé členky KSČ) se zpožděním tří let vyvolali fikci, že celé trestní řízení proti Jiřímu Čunkovi bylo nezákonné, mají stejnou minulost (tímto se nevyjadřuji ve prospěch odsouzení Jiřího Čunka, který mě sám o sobě nezajímá).

Náklonnost k vstřícnému chování bývalých prokurátorů k politikům se může projevit i jinde. Např. městská státní zástupkyně v Praze Jana Hercegová zaslala v květnu r.2011 obvodní státní zástupkyni pro Prahu 1 Šárce Pokorné dopis, který lze vyložit jako pokus o paralyzování rozhodnutí nejvyššího státního zástupce o obnovení trestního řízení proti bývalému místopředsedovi vlády Pavlu Drobilovi. Šárka Pokorná dala sice hrdě najevo, že takový dopis nemá na její uvažování žádný vliv, nicméně nakonec případ skutečně odložila. Tehdejší vrchní státní "zametač" Vlastimil Rampula buď o počinu Jany Hercegové nevěděl, nebo mu nevadil a Pavel Zeman měl patrně dost jiných starostí, proto proti ní nikdo nezakročil. Zatímco zásah státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka (dále nerušeně působícího na NSZ) do případu Jiřího Čunka vyvolal bouři nevole veřejnosti, jež nakonec smetla i nejvyšší státní zástupkyni Renatu Veseckou, přehmat Jany Hercegové zůstal bez odezvy, byť informaci o něm zveřejnil týdeník Respekt. Možná si veřejnost začíná na zneužívání moci státních zástupců ve prospěch politiků zvykat. Nepřekvapuje, že to nevadí politikům.

Pokud by tedy Igor Stříž na zmíněné články reagoval odchodem z funkce do postavení řadového státního zástupce, dal by ostatním dobrý a užitečný příklad. Spolu s ním by se nad poselstvím novinářů měli přednostně zamyslet i ostatní předlistopadoví prokurátoři, jimiž se obklopil nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.