28.3.2024 | Svátek má Soňa


JUSTICE: Prověřila PČR skutečně zásah do kauzy Čunek?

17.4.2010

Právo přineslo dne 12. dubna 2010 článek Patrika Biskupa „Zásah do kauzy Čunek prověřila policie“. V něm s odvoláním na vyjádření Zdeňka Slepičky, okresního státního zástupce v okresu Plzeň-jih tvrdí, že protikorupční policie prověřila zásah státních zástupců do kauzy Jiřího Čunka a zjistila, že jím nebyl porušen zákon, takže případ byl odložen a nikdo za něj stíhán nebude. Autor uvedl, že prověřování vyvolalo občanské sdružení Šalamoun-Spolek na podporu nezávislé justice v ČR. Jinak je celý článek jen opakováním směsi pravd, polopravd a lží, jimiž se různí oficiální činitelé, lobbisté a někteří novináři snaží dosáhnout konečného vymazání z paměti veřejnosti největšího skandálu státního zastupitelství od jeho vzniku.

Seriózní novinář má informace ověřit nejméně ze dvou zdrojů. Patrik Biskup se informoval jen u státního zástupce, oznamovatelé mu nestáli za pozornost. Je to škoda pro něj i pro čtenáře, protože se mohl dovědět více a podat plastičtější informaci, která by umožnila objektivnější orientaci ve věci.

Jeho článek je zajímavý i tím, že zmiňuje iniciativu spolku Šalamoun, jinak médii důsledně ignorovaného s výjimkou několika internetových titulů.

Je skutečně pravda, že spolek Šalamoun vytrvale usiloval, aby z odebrání kauzy Jiřího Čunka dozorovému státnímu zástupci až na samém konci vyšetřování rozhodnutím státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka byly vyvozeny závěry včetně osobního postihu. Podal panu exministrovi Jiřímu Pospíšilovi několik podnětů ke stížnosti pro porušení zákona. Všechny byly zamítnuty. Později opakovaně neuspěl s podnětem ke stížnosti pro porušení zákona u paní ministryně Daniely Kovářové.

Při řízení na ochranu osobnosti sedmi žalobců proti bývalé nejvyšší státní zástupkyni Marii Benešové si Šalamoun uvědomil, že nevyřešené aféry justice a státního zastupitelství jsou páchnoucím vředem dlouhodobé povahy na důvěryhodnosti státního zastupitelství a justice. Rozhodl se proto sáhnout ke krajnímu prostředku: v nedůvěře ke státnímu zastupitelství vyzval 7. července 2008 protikorupční policii k prověření podezření, že v kauze „katarského prince“ a při odebrání věci Jiřího Čunka přerovskému státnímu zástupci někteří činitelé resortu spravedlnosti zneužili své pravomoci k dosažení cílů, neslučitelných s naším právním řádem a s dobrými mravy. Ve vztahu ke kauze Jiřího Čunka se podnět týkal skupiny státních zástupců a exministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila (aby nedošlo k omylu: nikoli místopředsedy Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučery, který zásah nemohl nijak ovlivnit, nemaje k tomu žádnou pravomoc).

Spolek Šalamoun ale nezajímala otázka viny a trestu Hamada al Thani, ani Jiřího Čunka a Petra Hurty. V případě „katarského prince“ není co řešit, protože soudní řízení proti němu bylo uznáno rozsudkem Nejvyššího soudu ČR za nezákonné. O věci Jiřího Čunka a Petra Hurty nejsou ve veřejných zdrojích dostatečné informace, aby bylo možno spekulovat o jejich vině.

Pro Šalamoun bylo překvapením, že protikorupční policie v podstatě na podnět nereagovala. Nakonec ale neodolala tlaku opakovaných stížností a spis, původně založený ad acta, se dal do pohybu. Dostal se do nepříslušných rukou Městského státního zastupitelství v Praze. Po protestech Šalamouna pokračoval k místně příslušnému Krajskému státnímu zastupitelství v Brně, ale bez dílčích případů dvou podezřelých, které si za účelem jejich ochrany pražské státní zastupitelství podrželo. Protože podstatná část podezřelých měla působiště v oblasti působnosti jihomoravských orgánů, čili byla vyloučena z řízení pro podjatost ze zákona, Šalamoun se poučil od obhájce Jiřího Čunka a vyzval NSZ, aby podle §25 tr.č. per analogiam věc odebralo KSZ v Brně a předalo ji KSZ v Ústí n.L. Proti věci Jiřího Čunka zde byl podstatný rozdíl: šlo o předání řízení na samém počátku a důvod – formální podjatost podezřelých - byl nesporný.

Vyšlo to až na druhý pokus, a ještě jen částečně: spis putoval na KSZ v Plzni jako na dohledové státní zastupitelství, které pak pověřilo dozorem nad činností PČR výše zmíněné OSZ Plzeň jih. Bylo by nečestné nepřiznat, že Šalamounu pomohl nakonec k úspěchu jeden z podezřelých, krajský státní zástupce v Brně Petr Coufal, který se zachoval jako profesionál: bez ohledu na osobní zájem se vyloučil z řízení pro podjatost. Je ovšem otázka, zda si nedovolil statečnost s vědomím, že řízení stejně vyšumí do ztracena. Navzdory této okolnosti jeho postoj oceňuji, protože není běžný: v jiných případech si státní zástupci v podobném postavení nenechají za žádnou cenu vzít možnost potlačit vyšetřování proti sobě, a není síly, která by je přiměla k respektování trestního řádu. A najdou se i takoví, kteří naopak využijí svého postavení k působení nepříjemností účastníkům útoku na ně.

Okresní státní zástupce Zdeněk Slepička sdělil podle pravdy Patriku Biskupovi, že uznal, že výtky spolku Šalamoun kvůli nečinnosti policie jsou oprávněné, a proto jí nařídil, aby doplnila vyšetřovací úkony. Je také pravda, že po prověření byla věc odložena s výše zmíněnými závěry.

Je ovšem otázka, zda PČR podnět prověřila skutečně, podle zásady „padni, komu padni“, či jen formálně, „na oko“. K pochybnostem jsou vážné důvody. Především: základním úkonem prověřování je podání vysvětlení všech, kdo mají k věci co říci. Ze „šalamounů“ nebyl vyzván k podání vysvětlení nikdo, ačkoli v podnětu se uvádí, že část odůvodnění nebyla pro svou choulostivost svěřena poštovní ani elektronické přepravě a podání bude doplněno ústně do protokolu. Policie ty „choulostivé“ informace raději nechtěla znát. Ještě horší je to, že PČR nežádala vysvětlení při nejmenším od některých z nejdůležitějších podezřelých. Pokud je státní zastupitelství s takovým způsobem prověřování spokojeno, prozrazuje, jaká je jeho nestrannost a úroveň dozorové činnosti.

Aby toho bylo více, státní zastupitelství pomohlo zastřít podivnosti policejního přístupu použitím pomůcky, kterou mu účelově nahrála paní ministryně spravedlnosti: výkladem rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 1.října 2010 sp.zn. 4 Tz 69/2009, kterým soud vyhověl stížnosti pro porušení zákona paní ministryně proti dvěma počátečním usnesením dozorového státního zástupce v kauze Jiřího Čunka a Petra Hurty. Stížností napadla skutečnost, že pověření k dozorování věci bylo přerovskému OSZ přikázáno jen na počáteční fázi vyšetřování. Byl to neobvyklý postup a není známo, proč se tak vlastně stalo. Protože nebylo po sdělení obvinění Jiřímu Čunkovi a Petru Hurtovi přidělení prodlouženo, nebyla naplněna základní podmínka zákonnosti vyšetřování – dozor nad policií příslušným státním zástupcem. Zní to sice hrozivě, ale v podstatě jde o administrativní pochybení, které z praktického hlediska nemá význam: kdyby byla věc přidělena OSZ Přerov bez fázového omezení, státní zástupce by dozoru nad policií nevěnoval ani větší, ani menší péči. Ostatně předseda senátu Nejvyššího soudu ČR při vyhlašování rozsudku výslovně uvedl, že tato okolnost sama o sobě nezpochybňuje zákonnost činnosti policie. Státní zástupce Zdeněk Slepička vztáhl zmíněný rozsudek na usnesení z 4. června 2007, kterého se soudní jednání vůbec netýkalo. Ze srovnání s několika zamítavými usneseními NSZ a NS o odebrání a přikázání věci usuzuji, že jeho postup není korektní: delegace věci podle §25 tr.ř. je mimořádný nástroj, jehož použití je přípustné pouze tehdy, vznikne-li u místně a věcně příslušného orgánu překážka podjatosti, nebo usnadní-li se tím vyšetřování, rozhodně ne k „odstavení“ nepohodlných policistů a státních zástupců, kteří obviněným „šlapou na paty“, nebo k nápravě administrativních pochybení, jež lze napravit jinak (zde se shoduji se soudcem Vojtěchem Ceplem).

Zmíněný rozsudek interpretuji přesně opačně: jako důkaz, že v kauze Jiřího Čunka selhala soustava státního zastupitelství od začátku do konce a odzdola až nahoru, a dva ministři spravedlnosti po sobě jdoucí se to pokusili zamaskovat. Nejvyšší soud ČR ovšem s takto formulovanou stížností pro porušení zákona sotva mohl naložit jinak, protože k formálnímu porušení zákona skutečně došlo.

Stav v řízení, vyvolaném spolkem Šalamoun, po odložení věci státním zástupcem Zdeňkem Slepičkou hodnotím jako doklad pro domněnku, že občané rádoby právního a demokratického státu Česká republika si jsou sice navzájem rovni, ale někteří jsou jaksi rovnější a nelze je volat k odpovědnosti, natož trestně stíhat. Quod licet Iovi non licet bovi platilo od nepaměti, platí pořád.

Tvrdošíjným postojem k zásahu státních zástupců do případu Jiřího Čunka jde Šalamoun proti směru úsilí vedení resortu spravedlnosti a vedoucích politických stran o stabilizaci státního zastupitelství, jehož hlavními prvky je umlčení kritiků zásahu z 4. června 2007 ve státním zastupitelství a jiných složkách resortu a případně šikana nespokojenců s cílem vymazat případ z paměti veřejnosti a zastavit domnělé podkopávání autority paní nejvyšší státní zástupkyně. Je možné, že to Šalamounu neprospívá: zatímco paní ministryně podala stížnost pro porušení zákona v kauze Jiřího Čunka, která slouží zmatení veřejnosti, a nyní další ve prospěch Tomáše Pitra a Miroslava Provoda, podněty ke stížnosti pro porušení zákona, podané spolkem Šalamoun, zůstávají ležet nebo jsou zamítány.

V případě Tomáše Pitra a Miroslava Provoda paní ministryně brojí stížností proti porušení zákona proti nepřipuštění klíčového důkazu v řízení o povolení obnovy jejich procesu. Ze stejných důvodů podal spolek Šalamoun stížnost ve prospěch otce dvou malých dětí, v jehož případě se policie zřejmě dopustila záměny osob. Soud nepřipustil v řízení o povolení obnovy procesu výslech nejdůležitějšího z navržených svědků, jenž by asi tuto domněnku potvrdil. Okolnost, že odsouzený možná pyká za někoho jiného, nedojala předsedu odvolacího senátu, který v jeho věci rozhodoval před lety, a nedojímá ani paní ministryni a její spolupracovníky.

Stížnost je právem, nikoli povinností ministra spravedlnosti a nejsou stanovena pevná pravidla, podle nichž se mají vyhodnocovat podněty různých žadatelů. Všem nelze vyhovět, protože oprávněných podnětů je jistě několik set ročně. Exministr Pavel Němec jich vyřídil ročně asi 200, jeho nástupci klesli přibližně na polovinu, aniž by se kvalita trestního řízení podstatně zlepšila. Nicméně paní ministryně razí zásadu „všem stejně spravedlnosti“, takže mou zvědavost vzbuzuje otázka, proč se zrovna Tomáši Pitrovi a Miroslavu Provodovi dostalo více spravedlnosti než chráněnci spolku Šalamoun. Nechci tím ovšem říci, že paní ministryně neměla podat stížnost pro porušení zákona ve prospěch dvou výše uvedených odsouzených, pokud v jejich řízení našla vadu: i zde musí platit zásada „padni komu padni“.

Výše uvedený podnět spolku Šalamoun ke stížnosti pro porušení zákona jsem uvedl jen pro srovnání s vstřícností paní ministryně k dvěma proslulým odsouzeným, ale zdaleka není jediný. O těch ostatních možná někdy příště.