Není žádným tajemstvím, že v trestním řízení dochází občas k přehmatům. Stát jejich oběti odškodňuje většinou neochotně, ale přece. Částky, jež každoročně vyplácí, se pohybují v řádu desítek milionů korun českých a rok od roku rostou. Za každým pochybením jsou konkrétní škůdci, kteří většinou nebývají voláni k odpovědnosti. Na finanční odškodnění obvykle ze svých kapes nepřispívají. Stát by sice mohl na nich vymáhat regresní náhradu, ale pouze v případě, že by byli potrestáni kárným soudem. Jenže kárných žalob je poskrovnu a odsouzení ještě méně, takže zdrojem odškodnění jsou pouze kapsy daňových poplatníků, kteří platí za selhání skvěle placených zaměstnanců státu.

Veřejnost vnímá tuto situaci s rostoucí nevolí. Proto se stále důrazněji ozývají požadavky, aby viníci přehmatů byli voláni k odpovědnosti. Bývalá ministryně spravedlnosti Helena Válková byla vůči nim vstřícná a chtěla je aspoň částečně uspokojit v novém zákoně o státním zastupitelství. Její záměr ovšem narazil na odpor: hrozba kárným a finančním postihem by prý z některých státních zástupců udělala postrašené figurky, které by se bály zahajovat trestní řízení .

Uplatnění opatření k vymáhání odpovědnosti za selhání při výkonu služby by bylo skutečně citelnou změnou způsobu zacházení se státními zástupci. Zatím jsou chováni jako v bavlnce s jistotou, že potrestání za přehmaty je málo pravděpodobné.

Kvůli pochopení příběhu, jenž budu vyprávět, vsunu na tomto místě trochu laicky-právnického výkladu. V platných zákonech jsou zakotvena opatření k postihování provinění proti služební kázni. Zákon o soudech a soudcích a zákon o státním zastupitelství obsahují pravidla vyřizování stížností na průtahy a na nevhodné chování státních zástupců či soudců. Současně obsahují vágní definici kárného provinění. Kárné řízení se ale vede podle speciálního zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a exekutorů. Hranice mezi nevhodným chováním a kárným proviněním je velmi neurčitá. Její vymezení v konkrétním případě je věcí libovůle představeného, který stížnost vyhodnocuje. Příslušným pro vyřízení stížnosti na průtahy nebo nevhodné chování je přímý představený provinilce. Jeho rozhodnutí je přezkoumatelné nadřízeným bez možnosti dalšího odvolání. Každý předseda soudu nebo vedoucí státní zástupce má pravomoc kárného žalobce vůči všem soudcům nebo státním zástupcům, kteří stojí v hiercharhii pod ním. Takže předseda nejvyššího soudu je kárným žalobcem vůči všem soudcům České republiky, stejně tak nejvyšší státní zástupce může žalovat kteréhokoli státního zástupce. Korunou kárných žalobců je ministr spravedlnosti s pravomocí vůči všem soudcům a žalobcům a určitou pravomoc mají také prezident republiky a veřejný ochránce práv. Nejsou stanovena žádná pravidla hierarchického vymezení příslušnosti kárných žalobců. Zákon ponechává mlčky na vůli poškozeného, kterého kárného žalobce si zvolí, čemuž se někteří z nich neradi podřizují.

Je docela přirozené, že předkladatelé podnětů ke kárnému řízení se obracejí na kárné žalobce vyššího stupně, od nichž očekávají, že nebudou omezeni kolegiálními vztahy k podezřelému. Zejména kární žalobci ve státním zastupitelství ale s oblibou zneužívají souběhu dvou režimů vyřizování podnětů proti státním zástupcům: s odvoláním na zásadu, že podání se vyhodnocuje podle obsahu, nikoli podle označení, překroutí podnět k podání kárné žaloby na stížnost na nevhodné chování a postoupí jej přímému nadřízenému napadeného státního zástupce, který ji zpravidla „zneškodní“. Na projev nespokojenosti podatele zareaguje nejblíže vyšší vedoucí státní zástupce přezkoumáním rozhodnutí svého podřízeného. Obvykle jeho stanovisko potvrdí. Jeho rozhodnutí je konečné, nikdo vyšší je nemůže zvrátit.

Dále je pro pochopení dalšího vyprávění nutná základní znalost pravidel postupu při podání trestního oznámení. Podle trestního řádu je přijímá buď policejní orgán nebo státní zastupitelství. Žádný z nich nemá přednost před druhým, je na vůli oznamovatele, kam se obrátí. Trestní oznámení lze podat písemně nebo diktováním do protokolu Trestní řád také vymezuje místní a věcnou příslušnost úřadoven. Většinou je příslušná služebna, v jejímž obvodu došlo k trestné činnosti. Nepříslušný úřad je ale rovněž povinen přijmout trestní oznámení a postoupit je na příslušné místo.

Jak dále ukáží, je na libovůli státního zástupce, zda pravidla platí i v pátek odpoledne.

Občanka O.B. zjistila, že se stala obětí úvěrového podvodu, spáchaného patrně jedním pachatelem dvěma útoky ve dvou okresech. Podle zdravého selského rozumu lze předpokládat, že vyšetřování obou činů by mělo být od počátku vedeno z jednoho místa orgány okresní úrovně, mezi nimiž jeden vybere úřad na krajské úrovni. Občanka O.B. dala z neznámých důvodů přednost státnímu zastupitelství a v pátek 5. prosince 2014 se vydala na příslušné státní zastupitelství krajské úrovně. Zde ale narazila na neochotu: příslušná státní zástupkyně ji ani nepozvala do kanceláře, ani jí nenabídla židli, v hale úřadovny jí vysvětlila, že s ní protokol nesepíše, protože by jej pak stejně musela poslat na policii, a odeslala ji na krajské ředitelství Policie ČR. Občanka se musela obtěžovat přesunem do sídla krajského ředitelství, kde sice její příchod nevyvolal nadšení, nicméně protokol o trestním oznámení si odnesla.

Zprávou o události se zabýval spolek Šalamoun. Podle jeho laického názoru se státní zástupci nesmí chovat jako nadřazená kasta, neboť jsou službou pro občany, z jejichž daní jsou placeni. Přijetí trestního oznámení je základní povinností státního zástupce. Požadavek občanky O.B., aby s ní státní zástupkyně sepsala protokol, byl v souladu s trestním řádem, proto mu mělo být bezpodmínečně vyhověno, a to i v případě, že by z nějakého důvodu úřad krajské úrovně nebyl místně a věcně příslušný.

Spolek Šalamoun proto podal proti dotyčné státní zástupkyni návrh na kárné řízení. Se znalostí osob a vztahů usoudil, že oslovení přímé představené provinivší se státní zástupkyně by bylo marnou námahou, proto oslovil nejblíže vyšší vedoucí státní zástupkyni. A zde začala výše popsaná hra: oslovená kárná žalobkyně pominula důvody, pro které se podatel obrátil právě na ni, přehodnotila kárný podnět na stížnost na nevhodné chování a postoupila jej tam, kam jej spolek Šalamoun vědomě nechtěl poslat.

Spolek Šalamoun se proti tomuto postupu ohradil a na kárnou žalobkyni rovněž podal návrh na zahájení kárného řízení pro odmítnutí plnění pravomoci kárné žalobkyně, ale samozřejmě nepochodil. Přímá představená pak vyhodnotila podnět proti provinivší se státní zástupkyni jako nedůvodný. Odůvodnění nelze do laického jazyka přeložit jinak, než tak, že záleží na libovůli státního zástupce, zda se chce v danou chvíli řídit ustanovením trestního řádu, a občanovi nezbývá, než se jeho svévolnému jednání přizpůsobit. Projevila jím nejen kastovnickou aroganci, ale i nedostatek pružnosti a vůle k hledání kompromisu: kdyby podle ustanovení zákona o státním zastupitelství udělila dotyčné státní zástupkyni výtku, další námitky by byly bezúčelné, protože účelu „šalamounského“ podnětu by bylo dosaženo. Následovala ovšem stížnost proti jejímu rozhodnutí Vyhodnotila ji vyšší vedoucí státní zástupkyně, která pak věc uzavřela rozhodnutím z 19. března 2015. Její stanovisko nepodléhá dalšímu přezkumu. Potvrdila v něm bezvýhradně nevinu napadené státní zástupkyně a rozhodnutí její přímé nadřízené. Odvolávajíc se na komentář k trestnímu řádu prof. JUDr. P. Šámala PhD. a kolektivu vyhodnotila názor podatele jako laický a účelový, nepřihlížející k související právní problematice. Z jejích úvah vyplývá, že občanka O.B. skutečně neoprávněně obtěžovala v pátek odpoledne státní zástupkyni, která proto byla oprávněná odmítnout poskytnout jí požadovanou službu. S námitkou povinnosti nepříslušné úřadovny přijmout oznámení se nevypořádala.

Příběh dokresluje nevhodnost současné právní úpravy s její dvojkolejností kárného řízení a stížnostního řízení proti nevhodnému chování a průtahům a s neurčitostí vymezení pojmů „nevhodné chování“ a „kárné provinění“. Potvrzuje pravdivost stížností veřejnosti na nedotknutelnost státních zástupců: zde šlo o maličkost, ale stejně beztrestná zůstala státní zástupkyně, která držela šestnáct měsíců ve vazbě dva nevinné muže, a další a další. Posléze odhaluje nevhodnost sklonu některých vedoucích státních zástupců k „rajtování na kobyle byrokratického postupu“: nebyla dodržena zásada, že trest (nebo vyvinění) má následovat co nejrychleji za skutkem. Napadená nehoráznost se stala již 5. prosince 2014. Kdyby se oslovená kárná žalobkyně okamžitě ujala prověřování podání, mohla rozhodnout za několik dní, ne až 19. března 2015. V souhrnu tento příběh potvrzuje, že někteří státní zástupci si neuvědomují, že mají sloužit občanům a tedy je neobtěžovat činnostmi, které by nemuseli vykonat, pokud by se státní zástupci striktně drželi trestního řádu třeba i v pátek odpoledne.

Podobných příběhů jsem zaznamenal desítky a je to vždy stejné: vedoucí státní zástupci od okresních státních zástupců počínaje až po nejvyššího státního zástupce (netýká se jen Pavla Zemana, i když jeho také) při vyhodnocování podnětů občanů ke kárnému řízení zaujímají postavení „obrany hradu“: státní zástupci se nikdy nedopouštějí neetického a neprofesionálního jednání. Tím je přímo povzbuzují k dalšímu svévolnému jednání.