7.2.2023 | Svátek má Veronika


JUSTICE: Petr Uhl a soudci

12.3.2014

aneb Co v jeho životopisu chybí

Petr Uhl vydal knihu "Dělal jsem, co jsem považoval za správné", autobiografii napsanou formou rozhovoru se Zdenko Pavelkou. Kniha může zajímat nejen disidenty a lidi z okruhu přátel disentu, ale možná i čtenáře z vrstvy tehdy nazývané "šedá zóna". Samozřejmě lidé s vyhraněným názorem na Petra Uhla, a ani nemusí být vyhraněný, prostě lidé nemající komunisty v lásce, tuto knihu číst nebudou – protože Petr Uhl se nikdy netajil tím, že se ke komunistické ideologii hlásí. Pochopitelně netotalitní, se kterou jsem se ale nikdy v reálu nesetkal a nevěřím, že taková někde mimo krásný růžový sen, existuje.

Chci ale psát jen o jedné kapitole této knihy a ne o pro mě trapných momentech, kdy Petr Uhl říkal hrdě do očí politickým vězňům z padesátých let, že je komunista. Ti znali jen krutý totalitní komunismus, který jim vzal část životů, který je a jejich rodiny mnohdy pronásledoval až do roku 1989. Ti popravení a zavraždění o něm již mimo své smrti podat svědectví nemohli. O tom růžovém snu se jim proto nikdy nezdálo. Ještě jeden člověk žil v tomto snu do konce svého života – legendární novinář Stanislav Budín, mimo jiné autor rovněž zajímavé autobiografie. Někteří proslulí ideologové, komunističtí intelektuálové vyšlí z kulturního prostředí první republiky, se dožili realizace svého snu na komunistických šibenicích. Záviš Kalandra nebyl jediný z nich. Ale právě o něm jsem slyšel zajímavou historku a moc bych si přál, aby byla pravdivá. Kalandra měl strávit poslední noc před popravou rozhovorem se svým obhájcem JUDr. Jiřím Vízkem. Kalandra vzpomínal na svoji polemiku s velkým českým historikem Josefem Pekařem, kterou vedl jako mladý radikální levičák, a než jej odvedli k šibenici, řekl: "Pane doktore, Josef Pekař měl pravdu." A pravdu měla i jeho manželka Ludmila Kalandrová, když v dopise, kterým žádala Klementa Gottwalda o milost pro svého manžela, ocitovala slova jedné starší Ježkovy písně: "Kdo to v poušti zmizel – kudy šel a kam – jaký to měl svízel – že byl v poušti sám. Jen zaváté stopy – starý klobouk ve křoví – nikdo nic nepochopí – nikdo se nic nedoví." Myslím, že tím nevědomky napsala ten nejvýstižnější nekrolog nad idealistickými komunisty.

Rozhovory s Petrem Uhlem jsou vlastně takové malé dějiny – ale čeho vlastně? Revolučního marxismu (odlišovat od samotného marxismu), revolučního trockismu nebo jen trockismu, radikální levice, ale už ne jen levice, Názorového sdružení levice, Revolučního hnutí mládeže apod? Přiznávám, že v těchto pojmech nejsem příliš orientován. Šly kolem mne, či spíše já jsem šel kolem nich. Jako syn politického vězně jsem přišel v roce 1961 na stavební průmyslovku, obor dopravní stavby (v Dušní ulici v Praze 1) do stejného antikomunistického prostředí tvořeného nejen studenty, ale i profesory, jaké jsem měl doma. Na školu jsem se dostal jen proto, že jsem se nejdříve musel vyučit zedníkem a jeden z těch tzv. "hodných" komunistů, starý zedník, předseda KSČ v Pražském stavebním podniku, prosadil moje doporučení ke studiu, abych mohl kvalifikovaněji budovat socialismus. Marxismus samotný, či spíše Karel Marx mne ale zajímal, četl jsem Rogera Garaudyho, francouzského komunistického filosofa a nadšeného marxistu, který se později stal křesťanem, aby pak konvertoval k islámu a nakonec skončil jako popírač holocaustu. Tehdy mne však zajímal rozdíl mezi mladým a starým Marxem, jak Karel Marx měnil své názory. V Kapitálu jsem se ale dostal jen ke čtrnácté stránce, dále jsem se ani pomocí barevných zvýrazňovačů nedolouskal. Ale fascinoval mě Marx jako politický žurnalista, jeho brilantní komentáře k probíhající občanské válce (Sever proti Jihu) jsem obdivoval. Neznal jsem ale mezi svými souputníky žádného mladého marxistu revolučního, ani jsem nevěděl, že existují studenti, pro které byl socialismus kolem mne málo revoluční. Jednou v hospodě blízko naší školy jsem seděl s dnes legendárním básníkem Václavem Hrabětem, tehdy již ikonou "nerevoluční" mládeže, a ptal se ho, co on a socialismus. "To jde kolem mne," odpověděl a já mu řekl: "Tak to můžeme jít spolu," a on se plaše usmál.

Ale teď k věci. Ve své knize má Petr Uhl také kapitolu o VONSu, v které nepravdivě a s lehkým pohrdáním popisuje snahu VONSu o potrestání těch zkompromitovaných soudců, kteří odsoudili nevinné spoluobčany k trestu odnětí svobody z politických důvodů - jen pro názory je poslali do vězení. Nejdříve tehdejší VONS zlehčuje, když říká, že v něm zůstalo pár lidí, tak šest až deset, ale neříká, že se jednalo takřka o kompletní VONS jen bez Havla a Dienstbiera, kteří už kvůli svým vysokým funkcím neměli na VONS čas. Ve "zbytkovém" VONSu byli takoví disidenti jako Václav Benda, Jiří Gruntorád, Rudolf Battěk, Jarmila Bělíková, Michal Matzenauer, Jan Ruml, Ludvík Pacovský, Jakub Trojan, Andrej Stankovič, Otka Bednářová a Karel Freund.

Petr Uhl dále píše: "Většina z nich usilovala o nějaké potrestání či postižení těch soudců, prokurátorů a příslušníků StB, o nichž se domnívali, že se zachovali hanebně." To zase není pravda, nikoli většina, ale všichni shora jmenovaní o to usilovali. Dále píše: "Hanka a já jsme na takový mimosoudní, tedy svévolný postup nechtěli přistoupit a snažili jsme se to kompenzovat aspoň tím, že jsme vypracovali – a nechali si ho ve VONS schválit - seznam soudců, kteří by naopak měli dostat metál za to, jak soudili." Ani to není přesné – nejvíce jmen jsem do toho seznamu přidal já, byla to hlavně jména těch statečných soudců, kteří zprostili obžaloby několik mých klientů, rozšiřovatelů "protistátního pamfletu" Několik vět a demonstrantů z Václaváku. Petr Uhl tvrdí, že "zbylá" část VONSu chtěla potrestat ty soudce, kteří se zachovali hanebně. Dodávám, že především ale v rozporu se soudcovským svědomím, protože jejich "hanebnost" spočívala v tom, že na přání svých komunistických šéfů, kterým byl každý předseda soudu vykonávající příkaz strany, odsoudili z politických důvodů do vězení nevinně obviněné, kteří byli jen pasivními odpůrci režimu. Tito soudci věděli, že rozšiřování nějakého článku ani podle socialistické zákonnosti nebylo trestné, natož nějaké sprchování na Václaváku. Chtěli se ale zavděčit komunistické vrchnosti, možná měli strach, že by se jejich kariéra jinak zadrhla.

Když byl na sklonku roku 1991 přijat v ČNR zákon č.335/1991 Sb. o soudech a soudcích, otevřely se i určité možnosti očisty justice. VONS tehdy využil petičního práva a dopisem z 15. března 1992 se obrátil na ministra spravedlnosti JUDr. Jiřího Nováka ve věci doživotního jmenování soudců v České republice. V příloze dopisu poskytl ve smyslu §§ 67 a 68 uvedeného zákona své poznatky o 42 soudcích navržených ke jmenování, kteří rozsudky odsuzujícími k nepodmíněným trestům nevinně postižené před 17. listopadem 1989 – závažně i opakovaně porušili lidská práva v rozporu s mezinárodními pakty o lidských právech ratifikovanými Federálním shromážděním ČSSR v roce 1976. VONS je nechtěl potrestat, jak píše Petr Uhl, ale chtěl, aby již dále nemohli z výše uvedených důvodů soudit. Ministr spravedlnosti na tento podnět ve stanovené lhůtě nereagoval. Učinil tak až po několika písemných urgencích a následné tiskové polemice (viz Sdělení VONS č.1/1993).

Fakta, o kterých se VONS dozvídal v průběhu jmenovacího procesu, byla totiž krajně znepokojivá. Až na 11 soudců ze seznamu VONSu, kteří se sami své kandidatury vzdali, byli všichni ostatní ministrem navrženi k doživotnímu jmenování a Parlamentem ČR postupně potvrzeni. V době, do níž ministr spravedlnosti jednání zdržel, zbývala VONSu poslední možnost; dopisem z 12. ledna 1993 ji využil. Požádal v něm JUDr. J. Nováka, aby podle zmíněného zákona o soudech a soudcích podal návrh na odvolání zbylých soudců uvedených v příloze k dopisu VONS z 15. března. Na základě tohoto dopisu došlo v průběhu června až října k pěti schůzkám zástupců VONS (Battěk, Benda, Hulík, Pacovský a Gruntorád) s ministrem JUDr. J. Novákem, předsedou NS ČR JUDr. O. Motejlem a členkou ústavněprávního výboru a poslankyní parlamentu Annou Röschovou. Schůzek se účastnili i poradce ministra JUDr. Z. Hájek a členka VONS a v té době pracovnice ministerstva spravedlnosti Lenka Hoffmanová (Marečková), sedící na ministerské straně. V jednáních se vycházelo z materiálů VONS týkajících se jednotlivých soudců a jejich kauz, pro které se dostali do evidence VONS z důvodů výše uvedených. V té době se jednalo již jen o 24 soudců, někteří již z justice odešli do atraktivnější advokacie, jiné VONS vyřadil z důvodu dosažení kompromisu jako "menší hříšníky". I pro ně, tak jako pro všechny soudce na původním seznamu, platilo základní kriterium – odsouzení k nepodmíněným trestům odnětí svobody. Soudci, kteří odsoudili obžalované z politických důvodů jen k podmíněným trestům odnětí svobody nebo k peněžitým či jiné formě mírnějšího trestu, nebyli do žádného seznamu zařazeni.

Obě strany zaujímaly odlišná stanoviska. Zatímco VONS se opíral o svoji bohatou dokumentaci pořizovanou v době, kdy samotné její pořizování, jakož i vůbec existenci VONSu komunistický režim kriminalizoval, tak strana "ministerská" a bohužel i můj kolega-obhájce z procesů s disidenty Ota Motejl zastávali jedno a neměnné stanovisko. Byla to apriorní apologetika všech soudců, bez ohledu na jejich inkriminované skutky. Od těchto kategorických postojů doprovázených v několika nejvypjatějších momentech i hrozbou, že jednání budou ze strany ministerstva ukončena, se potom jakoby ustupovalo ke sporadickému dopřávání sluchu argumentům VONS.

Základním kamenem těchto postojů byla ministrova teze, že soudcové, kteří vynášeli mírné tresty, se chovali líp než ti, kteří se politickému procesu vyhnuli; tato teze byla opakována v mnoha variacích. Byla to jen zdánlivá logika, ze které tato líbivá teze vycházela. Trestní politické kauzy nebyly totiž přidělovány obyčejným soudcům, ale soudcům předem kvalifikovaným. Kvalifikací nebylo jen členství v KSČ, ale i udržení si místa (či jeho získání) náměstka předsedy soudu v trestních věcech. To musel s vzácnými výjimkami být nejen kvalifikovaný, ale především kovaný soudce-straník. Takže argumentace, že uložení mírného trestu bylo projevem odvahy či shovívavosti (co je mírný trest?), byla úplně vedle. Jestliže nevinný člověk, třeba jen za projevení svého občanského názoru dostal 2 roky nepodmíněně, byl to mírný trest? Z pohledu ministerské logiky ano. Ale i podle tehdejších zákonů takové jednání nebylo trestné.

Svého vrcholu dosáhla tato logika např. u trestu 20 let vězení, ten mohl být také mírný, obviněný přece mohl dostat doživotí nebo provaz! Jenže jednání obžalovaných nebylo trestné vůbec. Mluvit potom o mírném trestu bylo absurdní – každý trest je mírný, pokud trestní sazba příslušného paragrafu dovoluje uložení ještě vyššího trestu. Pokud totalitní režim z normálního občana užívajícího svých ústavních práv udělá obviněného, poté obžalovaného a poté odsouzeného, je úplně jedno, jaký trest je mu uložen - nejmírnější, mírnější, mírný nebo vyšší! Tuto optiku však ministr JUDr. Novák a JUDr. Motejl odmítali. Ti, co uložili mírný trest byli pro ně hodní soudci! Nikdo ovšem neurčil, jaká je míra nebo hranice mírného trestu. Čtyři roky, tři roky nebo jen dva roky? Navíc ministr a jeho kolegové mluvili jen o jakémsi "obecném" soudci - odsuzování z příkazu strany nebo jen snahu na sebe upozornit pro získání postu trestního náměstka jako stupně k vyšším soudcovským postům – k dosažení funkce předsedy soudu, k postupu k soudu odvolacímu, či nejvyššímu soudu - nebrali vůbec v úvahu.

Výsledek této úvahy byl zcela absurdní – soudci, kteří nedbali svého soudcovského svědomí, českých zákonů a mezinárodních paktů, byli hodní soudci; ti, co se takovým procesům vyhnuli, se zachovali hůře než ti, co posluhovali totalitnímu režimu. K obhajobě těch prvních použili i posudků od předsedů soudů, které by Jaroslav Hašek nenapsal legračněji. Obvyklý český způsob psaní posudků, kdy kamarád u soudu nebo jen kolega se s předsedou soudu v hospodě dohodli, "co tam napsat", se v těchto případech projevil až bizarně. Např. soudce, který proslul svými tvrdými tresty, měl v posudku uvedeno, že v mimopracovní době, i o sobotách a nedělích, obětavě vyřizuje rehabilitace. Ostatně byli pro to mimořádně kvalifikováni, případ znali, a tak se klidně podepsali pod usnesení o rehabilitaci, svůj původní rozsudek zrušili – a ještě v mimopracovní době. Jsme skutečně zemí Franze Kafky. Podobně to bylo u restitucí – stejně tak obětavě vyřizovali restituce u majetků, které byly jejich rozsudky ukradeny občanům, kteří odešli do ciziny. Všichni tito soudci, i ostatní z jiných shora uvedených kauz, byli pro soud nenahraditelní a své "demokratické" přesvědčení museli předtím jen skrývat, aby se mohli stát hodnými soudci, kteří ukládali mírné tresty. Jaroslav Hašek by některé posudky nenapsal lépe.

VONSu nepomohla ani žádost o podporu, se kterou se prostřednictvím Václava Bendy obrátil na premiéra Václava Klause, který VONSu vzkázal, že otázka soudců jej nezajímá. Dokonce nedávno při náhodném setkání mi to sám od sebe potvrdil exministr školství v tehdejší Klausově vládě, prof. RNDr. Petr Vopěnka, DrSc, když mi řekl, že dopis VONSu mnou podepsaný byl zařazen jako bod do jednání vlády, při kterém jej Klaus odložil s tím, že Hulíkův dopis jej nezajímá. Bohužel stejnou netečnost projevil i Václav Havel a VONS nepodpořil ani nějakým prohlášením. Nebudeme přece jako oni!

VONS poskytl i slyšení některým "hodným" soudcům a pak ustoupil od dalších deseti soudců, kteří se účastnili vynášení inkriminovaných rozsudků, pokud se soudci na nich podíleli jen jako přísedící senátů a nebylo možné zákonným způsobem zjistit, jak hlasovali. V případech šesti soudců ministr slíbil, že bude iniciovat kárné řízení, a u dalších pěti si vzal měsíc na rozmyšlenou. Ve zbývajících třech případech - ministrových "nejstatečnějších" a pro VONS nejzbabělejších a nejkariérnějších soudců - se názory ministra a VONSu diametrálně rozešly.

VONS nicméně navrhl ministru spravedlnosti svou pomoc i při nastávající přeměně prokuratur ve státní zastupitelství a předal mu seznam zkompromitovaných prokurátorů (i se známým prokurátorem JUDr. Liborem Grygárkem), kteří se před listopadem 1989 podíleli na protizákonných činech státní moci.

Výsledek? Ministr JUDr. Jiří Novák žádné kárné řízení neinicioval, jak se rozmyslel, nesdělil a seznam prokurátorů asi vůbec nečetl. Tak skončilo úsilí VONSu o očistu justice, podle Petra Uhla několika "zbytkových" členů VONSu, z nichž "většina" (všichni) usilovala o "nějaké" potrestání těch soudců, o nichž se "domnívali", že se zachovali hanebně. Proč domnívali? VONS měl přece, jak shora uvedeno, kompletní dokumentaci o politických procesech. Je zajímavé, co matoucích a zkreslujících slov se do jedné věty vejde. Jen poslední poznámku – postup VONSu nebyl svévolný ani mimosoudní, zákon o soudech a soudcích jim umožňoval jednat přísně zákonně: iniciovat kárné řízení se soudci, kteří porušili zákon!

Proč Petr Uhl difamoval své "zbytkové" kolegy z VONSu a jejich snahu o očistu justice? Myslím, že proto, že "pronásledovaní soudci" byli komunisté. I to ale není přesné. Na téže stránce napsal, že "revoluční kádrování jsme měli odmítnout od samého začátku a zásadně". V prověřovací komisi Sboru nápravné výchovy, které předsedal a jejímž jsem byl členem, postupoval jinak. Tam "revolučně zkádroval" všechny bachaře – členy vnitřní ochrany věznic, což byla jakási vězeňská StB. Zasloužili si to, ale revolučně se zásadně kádrovat nemělo, jak napsal ve svém životopise. Proč tedy dvojí metr?