Hned v úvodu se Senát projevil jako shromáždění nepoučitelných. Přestože již v minulosti se narazilo na nepřípustnost kandidatury soudce, když se chtěl o funkci veřejného ochránce práv ucházet Jiří Vyvadil, otcové vlasti bez mrknutí oka zvolili jako jednu ze svých kandidátek vzdoropředsedkyni Nejvyššího soudu ČR Ivu Brožovou.

Její nevolitelnost je dána nejen zněním příslušných paragrafů zákonů o soudech a soudcích a o veřejném ochránci práv, ale přímo článkem 82 odst. 3 ústavy. Z tohoto omezení nelze vyklouznout ani dočasným zproštěním výkonu funkce soudce. Věc je jasná: i kdyby byla Iva Brožová zvolena, nebude moci do deseti dnů po zvolení složit zákonem předepsaný slib, takže o funkci opět okamžitě přijde. Její nepoučitelné zastánce s podrobnostmi odkazuji na článek sekretáře Ústavního soudu ČR Tomáše Langáška, který vyšel ve zkráceném znění v Lidových novinách a v úplném na serveru Jiné právo. 

Článek by si měla přečíst také paní ministryně spravedlnosti, která se po neúspěchu vlastní kandidatury v Senátu vyjádřila, že pro sněmovní kolo volby veřejného ochránce práv dává svou podporu právě Ivě Brožové, a na jiném místě se vyjádřila, že nebude mít problém s jejím dočasným zproštěním výkonu funkce soudce, pokud o ně požádá.

Důsledky zvolení nevolitelné kandidátky Senátem jsou závažné. Především byli poškozeni všichni další uchazeči, jimž odčerpala hlasy a někoho z nich zbavila možnosti legitimně postoupit tam, kam ona sama nesmí vstoupit. Současně navodila pravděpodobnost napadání výsledků voleb veřejného ochránce práv soudními žalobami a různými stížnostmi, a to jak již v této fázi, tak po volbě v Poslanecké sněmovně.

Zatím její zvolení napadl prezidentův kandidát na funkci veřejného ochránce práv, známý disident a občanský aktivista John Bok, předseda spolku na podporu nezávislé justice Šalamoun. Pochopil její kandidaturu jako opakovaný projev nezájmu o postavení soudkyně a předsedkyně Nejvyššího soudu ČR, které si s pomocí retroaktivního výkladu práva Ústavním soudem ČR vyvzdorovala proti prezidentovi republiky (opakovaného proto, že se nedávno ucházela o funkci soudkyně Evropského soudu pro lidská práva; místo se ale nakonec neuvolnilo). Proto ji otevřeným dopisem vyzval, aby se svých funkcí v justici vzdala. Následně pak podal otevřené stížnosti předsedkyni Poslanecké sněmovny, předsedovi Senátu a Nejvyššímu správnímu soudu ČR.

Není zatím známo, jak se s upozorněním na protiprávnost jejího zvolení vyrovná vedení Poslanecké sněmovny. Bylo by moudré anulovat a opakovat volbu kandidátů v Senátu s jinou sestavou uchazečů. Skutečnost, že nezvoleným uchazečům odčerpala hlasy nevolitelná Iva Brožová, nelze jiným způsobem napravit. Pokud by měla náprava spočívat jen v tom, že by paní vzdoropředsedkyně na kandidaturu na funkci veřejného ochránce práv resignovala, byl by Senát krácen v právu postavit do volby v Poslanecké sněmovně dva kandidáty a naopak by byli zvýhodněni kandidáti prezidentovi, jimž by ubyl jeden konkurent.

Toto je rebus, k jehož řešení se bude muset rychle vyjádřit předsedkyně Poslanecké sněmovny, paní Miroslava Němcová, která za navaření této „bramboračky“ skutečně nemůže. Pokud se rozhodne, že nevezme Bokovu výstrahu na vědomí, bude riskovat, že sice zajistí volbu nového veřejného ochránce práv v zákonné lhůtě, ale její platnost bude patrně následně zrušena soudním rozhodnutím. Langáškův výše citovaný článek lze chápat jako něžné upozornění, že v případě zvolení Ivy Brožové a jeho napadení ústavní stížností by tentokrát nemusel Ústavní soud ČR rozhodnout stejně jako v případě jejího sporu s prezidentem, tedy že „boží Ivě“ je povoleno úplně všecko.

John Bok napadl senátní volbu v situaci, kdy je o výsledku volby veřejného ochránce práv pravděpodobně rozhodnuto již předem. Představitelé stran vládní koalice zapomněli na poučení z pověsti o třech prutech Svatoplukových a pro účel volby veřejného ochránce práv vytvořili novou koalici vedenou ČSSD, která zvolí veřejným ochráncem práv Annu Šabatovou. Poslanecký klub ODS tak bude bezmocným účastníkem formální volby. Domnívám se, že se Petr Nečas kvůli tomu nepřestane asertivně usmívat na Karla Schwarzenberga a Radka Johna.

Nebylo by správné vyčítat Johnu Bokovi, že zaútočil na kandidaturu Ivy Brožové, aby ji vyřadil z konkurenčního boje: oba jsou outsidery bez sebemenší naděje na zvolení. John Bok si mimo to tradičně zpečetí nezvolení tím, že se jako jediný nepůjde představit klubu KSČM, a hypoteticky tak odmítne jeho hlasy (hypoteticky proto, že by ho komunisté stejně nevolili, i když ze všech uchazečů právě Bokovo nebyrokratické pojetí výkonu funkce veřejného ochránce práv jim by paradoxně mohlo být nejbližší).

Vyčítat mu ovšem budou možná ti, kdo v odsunu paní vzdoropředsedkyně do jiné funkce hledali způsob, jak dokonat její odvolání, které se nepodařilo panu prezidentovi. Ani takové výčitky by ale nebyly na místě. John Bok veřejně zastává názor, že Iva Brožová se měla podvolit vůli prezidenta republiky a svůj úřad opustit. Avšak pro jeho způsob myšlení je příznačné, že nepodpoří žádný tah k jejímu nepřímému odstranění, který není v přísném souladu s ústavním právem.

Pikantním kořením v „ombudsmanské bramboračce“ by byl pokus Ivy Brožové o překonání překážky nevolitelnosti přerušením výkonu funkce soudce. Může toho dosáhnout pouze rozhodnutím ministryně spravedlnosti, kterou by o ně musela požádat. Musela by se tedy pokořit před představitelkou moci výkonné, připustit, že její nezávislost jako soudkyně není úplně neprůstřelná. Pokud požádá, potvrdí tím podezření, že v případě zvolení by byla především veřejnou ochránkyní vlastních práv. Ani tímto krokem by ale neodstranila právní závadnost své kandidatury, pouze by zpochybnila kompetentnost paní ministryně (pokud by ovšem její žádosti skutečně vyhověla).

Iva Brožová tvrdí, že ji John Bok napadl kvůli jejím postojům ke kauze Jiřího Čunka, v které se spolek Šalamoun dožadoval stažení její kárné žaloby na místopředsedu Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučeru a naopak navrhuje kárné řízení se soudcem Vojtěchem Ceplem. Skutečnost je značně odlišná. Zásah do kauzy Jiřího Čunka je nepřístojností státních zástupců, zahájenou usnesením státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka z 4. června 2007 o předání věci z OSZ Přerov na OSZ Jihlava, následně zaštítěným nejvyšší státní zástupkyní Renatou Veseckou, a završenou usnesením jihlavského státního zástupce Arifa Salichova o zastavení trestního stíhání. Spolek Šalamoun tyto zásahy od počátku důsledně označuje za protiprávní a předložil ministrům Jiřímu Pospíšilovi a Daniele Kovářové několik podnětů ke stížnosti pro porušení zákona proti zmíněnému usnesení NSZ z 4. června 2007, pokusil se vyvolat kárné řízení s Renatou Veseckou a jako ultima ratio dne 7. července 2008 podal trestní oznámení pro podezření ze zneužívání pravomoci veřejného činitele na všechny zúčastněné státní zástupce a exministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila. Vyšetřování či spíše nevyšetřování probíhalo pod dozorem a dohledem plzeňských státních zástupců s tím výsledkem, že se jím nakonec nejvyšší státní zástupkyně oháněla v Otázkách Václava Moravce jako s důkazem právní čistoty zásahu do věci Jiřího Čunka. To ovšem spolek Šalamoun ani John Bok osobně nezavinili.

Je pravda, že spolek Šalamoun současně protestoval proti kárnému řízení s místopředsedou Nejvyššího soudu ČR Pavlem Kučerou a dožadoval se stažení kárné žaloby. Považuje je za hanebnost, kterou svou zbabělostí umožnil exministr Jiří Pospíšil, když stížnost na Pavla Kučeru předal k vyřízení Ivě Brožové, jež má se svým podřízeným nevyřízený účet za jeho podporu prezidenta republiky při pokusu o její odvolání. Pokračující objasňování Kučerovy úlohy v „kauze Čunek“, ke kterému došlo v řízení na ochranu osobnosti skupiny žalobců proti advokátce Marii Benešové u Krajského soudu v Praze, a také v zahájeném kárném řízení u Vrchního soudu v Praze, zatím potvrzuje přesvědčení „šalamounů“, že neexistuje prokazatelná spojitost mezi počinem státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka ze 4. června 2007 a Kučerovými údajnými úvahami v soukromí stolní společnosti, v úzkém kruhu přátel. Nakonec i soudce Vojtěch Cepl ml. při vyhlašování rozsudku dne 14. června 2010 prohlásil, že „tento soud nemá za bezpečně prokázané, že žalobce Kučera pronesl“ onen inkriminovaný výrok o přednosti politického zájmu před nezávislostí justice (viz videozáznam na www.justicetv.cz). Celý humbuk kolem „justiční mafie“ a úlohy Pavla Kučery jako jejího „ďábla našeptávače“ je dobrý jen k tomu, aby se odvedla pozornost a nikdo se neptal pravých pachatelů, jak to bylo doopravdy.

Důvodem návrhu na kárné řízení proti soudci Vojtěchu Ceplovi ml. je mimo jiné opakované znevažování Nejvyššího soudu ČR ignorováním jeho rozsudku při hodnocení kauzy „katarského prince“. Obdobné nepřístojnosti se v r. 2008 dopustila také soudkyně Monika Křikavová. V obou případech dala paní vzdoropředsedkyně najevo, že zaručuje kárnou beztrestnost za každé plivnutí po cti svého soudu a jeho soudců, je-li namířeno také proti jejím úhlavním nepřátelům – exministrovi Pavlu Němcovi a panu prezidentovi. V případě obou zmíněných soudců-výtečníků by spíše měla zahájit kárné řízení ex officio, protože je její mravní povinností hájit svůj soud před jeho bezdůvodným urážením jako instituce obecně a důstojnosti jednotlivých soudců či senátů zvlášť.

K pestrosti „bramboračky“ přispěl Senát neúmyslně také zvolením Anny Šabatové. Především tak vytvořil příležitost k ustavení koalice dvou vládních stran s ČSSD a patrně i s komunisty, což je jev vskutku zvláštní a pro budoucnost vládní koalice zlověstný. Anna Šabatová má bezúhonnou minulost disidentky, vězněné za totality pro své politické přesvědčení, a vysloužila si dobrou pověst jako zástupkyně zesnulého veřejného ochránce práva Otakara Motejla. Její stoupenci v ní patrně vidí záruku pokračování v jeho cestě. Nejsem si ale jist, že právě toto je směr, jímž by měl institut veřejného ochránce práv dále jít. Přestože podle zákona veřejný ochránce práv není úřadem, „právník ze staré školy“ z něj úřad vybudoval a Anna Šabatová se s jeho zaměřením ztotožnila. Připomeňme si, že Otakar Motejl původně účelnost zřízení funkce veřejného ochránce práv zpochybňoval vyjádřením obav, že by vznikl další „barák“ plný zbytečných úředníků. Vzniklá značně zbyrokratizovaná instituce tak trochu oprávněnost jeho obav potvrzuje. Nicméně počáteční nedůvěra k institutu veřejného ochránce práv zanikla. Domnívám se proto, že díky tomu by měl další vývoj pokračovat směrem k posílení prvku občanského aktivismu, k potlačení administrativně-byrokratické povahy činnosti a k usilování o rozšíření pravomocí. Veřejný ochránce práv by měl vystupovat proti bezpráví podstatně aktivněji než dosud. Obávám se, že Anna Šabatová se omezí na konzervování zavedeného způsobu fungování instituce, který vyhovuje její dosavadní praxi včetně působení v postavení předsedkyně rovněž lehce zbyrokratizovaného Helsinského výboru.

Lze ale proti ní mít i jiné námitky. Především tu, že kdysi opouštěla funkci zástupkyně veřejného ochránce práv se záměrem již nikdy se do „této budovy“ nevrátit. Důvod změny postoje by měla před volbou vysvětlit poslancům. Malou, ale přece nepřehlédnutelnou skvrnou na pověsti je přijetí odstupného ve výši přibližně 400 tisíc Kč, na které neměla nárok. Nakonec je vrátila, ale až po změně názoru jejího manžela Petra Uhla, jenž původně mínil, že by se veřejný ochránce práv měl vrácení domáhat u soudu.

Toto jsou maličkosti proti její účasti na proslulé „kuřimské kauze“. O tu se veřejnost přestala zajímat poté, kdy několik jejích účastníků zmizelo za mřížemi věznic. Zapomnělo se na to, že nebylo objasněno, kdo řídil jednání sester Maurerových, popř. kdo je tajemný „doktor“, jenž jim dával pokyny, jaký byl účel týrání Barbary Škrlové-Aničky a jejího únosu do Norska, proč vlastně byli týráni chlapci Mauerovi a z jakého důvodu se rodina snažila pro dospělou Barboru Škrlovou získat falešnou identitu 13leté Aničky. Ti, kdo byli dopadeni, byli postaveni před soud, po ostatních a po smyslu zjevně neúplně objasněného případu se asi nepátrá. Je možné, že máme co do činění s dosud neznámou sektou nebo se zvláštním typem organizovaného zločinu. Do této špíny se zapojila Anna Šabatová tím, že se pokoušela pomoci rodině Maurerových získat legitimitu pro Aničku. Její vysvětlení, že se stala obětí neobvyklého podvodu, lze s jistou opatrností přijmout. Horší to je s jejím výkladem událostí, který podala serveru Aktuálně.cz dne 20. května 2007. Tehdy ještě věřila skazce, kterou jí o osudu „Aničky“ vyprávěla Kateřina Maurerová. Domnívala se, že je třeba získat pro ni legitimitu, aby mohla „začít žít normálním životem“. V souvislosti s potížemi, které měla rodina s obstaráváním falešné identity „Aničky“, kritizovala současný systém sociálního šetření a dožadovala se jeho změny. Vyvrcholením rozhovoru je odpověď na otázku, čím si vysvětlit týrání svázaného dítěte, kterou pro její „půvab“ ocituji doslova: „Myslím si, že to byl důsledek dlouhodobého stresu. Rodina se obávala o výsledek soudního opatrovnického řízení o Aničku. Tím to neomlouvám, je to nepřípustné jednání. Je správné, že to je řešeno trestně. Orgány činné v trestním řízení by měly zjistit rozsah týrání, ale také spouštěcí mechanismy, které k tomu Kláru Mauerovou vedly, protože taková nebývala. A po jejím propuštění na svobodu by její vztah s Ondřejem měl projít terapií, aby se uzdravil.“ Řekl bych, že výrok je na hranici totálního intelektuálního selhání. Poslanci by se před hlasováním měli pídit po zárukách, že se Anna Šabatová nebude při výkonu funkce veřejného ochránce práv mýlit podobným katastrofálním způsobem i v jiných případech.

Nepředpokládám, že by poslanci chtěli zvolit Johna Boka, který by byl ze všech čtyř kandidátů nejprůbojnějším veřejným ochráncem práv a určitě by usiloval o další rozšíření pravomocí: je zcela nezávislý, chudý, neúplatný a nemá spojení s žádnou politickou stranou ani zákulisní mocenskou skupinou. Řídí se jen vlastní hlavou. Je proto neřiditelnou střelou. Snobům na něm mimo to vadí, že nemá vysokoškolský titul, ač mnohé obecnou vzdělaností převyšuje. Někoho odpuzuje výbušným temperamentem, který by za určitých okolností mohl být naopak výhodou.

Ovšem na druhé prezidentově kandidátce, bývalé poslankyni za ODS Evě Dundáčkové, se sotva najde nějaká skvrna. Její vztah k ochraně lidských práv by dosvědčila řada lidí, jimž pomohla ve vší tichosti. V zemi s vyspělou politickou kulturou by měla slušnou naději na zvolení, v Absurdistánu zůstane outsiderem spolu s Johnem Bokem.