Přelom roku je umělý mezník, který jsme si vymysleli, ale obvykle nepřináší žádný skutečný zlom. Život plyne podle úplně jiného rytmu a jeho běhy se od sebe liší nejen podle států a národů, ale i podle individuálních osudů. Mimo to, kdybych měl bilancovat činnost svou a hrstky mých přátel, měl bych potíž. Jakými měřítky lze měřit žal a hněv nespravedlivě odsouzených při vyslechnutí rozsudku a později při nástupu trestu, a jak počítat slzy jejich rodin? Kolik naopak váží štěstí těch, jež soudce zprostil obžaloby, nebo těch, kteří se naposled ohlížejí na vězeňskou bránu při návratu na svobodu? A jakým metrem měřit hodnotu úsilí o pomoc postiženým a strádání ze sdílení jejich osudů? Jak pak porovnat všechny navzájem nesouměřitelné jevy a zjistit, co převážilo?
Nemyslím, že v oblasti, kterou se zabývám a o které převážně píši, se s nástupem do nového roku něco podstatného změní. Snad jen vznikne nový problém: neúnosná přeplněnost věznic, nastoupí-li k výkonu trestu větší část ze 7 tisíc odsouzených, kteří se až dosud skrývali.
Budu se proto zabývat událostmi všedního dne, jako by přelomu roku nebylo. Snad nejzajímavější událostí „v oboru“ z posledních dnů jsou rituální tanečky soudce Petra Brauna, jež mají veřejnosti osladit předvídatelnou skutečnost, že bývalá prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová nenastoupí trest za spoluúčast na justiční vraždě Milady Horákové. Již samo její odsouzení je trapné, byť je z právního hlediska formálně správné a trest se může zdát spíše mírný. Odsouzené za zločiny komunismu lze na prstech spočítat a skutečnost, že spravedlnost dohonila na sklonku jejího života a s velkým zpožděním od pádu starého režimu zrovna osmdesátiletou ženu, ve své době nepříliš důležitou, zatímco jiní a převážně větší viníci včetně zlopověstného prokurátora Vaše buď již zemřeli, nebo nebyli vůbec obžalováni, byli zproštěni obžaloby či dokonce zastávají nadále vlivná místa, prokazuje slabost polistopadového režimu a neodpovědný vztah politických elit k minulosti národa. Nesoudit a neodsoudit ji nebylo možné, nicméně lze souhlasit s názorem, že vzhledem k uvedeným okolnostem byla spravedlnost naplněna již samotným projednáním soudem a odsouzením, přičemž trvání na vykonání trestu by zavánělo slepou pomstou či obětováním té poslední v řadě za všechny nepotrestané pachatele.
Právě proto obřadní tanečky soudce Petra Brauna prohlubují nedůstojnou povahu celé věci. Pro vyřešení problému přece máme precedens v podobném případu vlastizrádce Karla Hoffmanna, který nastoupil do věznice za zpěvu Internacionály a po kratším pobytu ve vězeňské nemocnici byl soudem propuštěn na svobodu.
Pokud by pan soudce postupoval obdobným způsobem, odsouzená prokurátorka by strávila několik dní či týdnů v jedné z vězeňských nemocnic a na základě doporučení jejích lékařů by soud rozhodl o předčasném propuštění z výkonu trestu ze zdravotních důvodů. Z gramatického výkladu trestního řádu v platném znění vyplývá, že odklad trestu ze zdravotních důvodů se zpravidla povoluje pouze hospitalizovaným osobám, a předseda senátu ani k této okolnosti nemusí přihlédnout. Případy, kdy na příkaz soudu odvezla policie z domova do výkonu trestu odsouzené, kteří byli ve stavu pracovní neschopnosti, jsou známé. Soudce Braun udělal pro odsouzenou víc než musel: nechal vypracovat znalecký posudek jejího zdravotního stavu. Za situace, kdy znalec rozhodl, že Ludmila Brožová-Polednová je způsobilá k výkonu trestu, by soud každého jiného odsouzeného bez pardonu poslal do vězení. Ne tak soudce Petr Braun, který se nechal slyšet, že bude zkoumat, zda věznice poskytne odsouzené takovou lékařskou péči, aby se výkonem trestu nezhoršil její zdravotní stav, a předem vyslovil domněnku, že se vhodná věznice nenajde.
Zde již porušil ducha zákona, či spíše překročil meze své pravomoci: za odsouzeného neodpovídá soudce, který ho poslal do vězení, ale Vězeňská služba ČR, která má svou vlastní lékařskou službu a dvě solidní nemocnice. Je na ní, aby se sama vypořádala s nároky, kladenými na podmínky výkonu trestu zdravotním stavem odsouzeného a není povinna prokazovat soudci svou způsobilost: má povinnost ze zákona a soud způsobu jejího plnění může zasahovat jen v zákonem určených okamžicích.
Pan soudce nasadil korunku své jinak nebývalé lidumilnosti oznámením, že se dotáže věznice Plzeň-Bory, zda může dostát požadavkům péče o zdraví odsouzené. Měl by totiž vědět, a patrně to naprosto přesně ví, jakou dostane odpověď, takže tato figura jeho obřadního tanečku slouží jednoznačně k oklamání neinformované veřejnosti: Bory jsou velká mužská věznice, v které se malý počet žen vyskytuje jen okrajově. Samozřejmě není vybavena zdravotnickým zařízením takové úrovně, aby dlouhodobě zaručilo špičkovou lékařskou péči staré ženě ve špatném zdravotním stavu. Na krátkou dobu, kterou by při standardním postupu Ludmila Brožová-Polednová musela strávit ve vězení, by jí ovšem mohla přijatelné podmínky poskytnout malá věznice pro „zvlášť hodné odsouzené“ v Praze-Řepích, zřízená v budově hospice sester Řádu sv. Karla Boromejského, pokud už by ji Vězeňská služba přímo neumístila v jedné ze svých nemocnic.
Veřejnost by si při posuzování chování pana soudce Brauna měla uvědomit, že se neřeší umístění odsouzené do ústavu sociální péče, ale zajištění výkonu trestu, k němuž ji sám odsoudil, a naše věznice navzdory polistopadové humanizaci vězeňství mají přece jen do úrovně útulků pro postižené hodně daleko a ani není jejich posláním jí dosáhnout. Trest není procházkou rajskou zahradou, ale právě jen trestem.
K zamyšlení je i důvod, proč tančí pan soudce obřadní tanečky právě kolem této ženy, když ve výkonu trestu je řada odsouzených, kteří jsou na tom zdravotně velmi špatně a věznění nemá daleko do jejich týrání, nicméně jejich strádání nikoho neznepokojuje. Jen jako olejová skvrna na hladinu rybníka vyplaval na povrch případ vozíčkáře, kterého nedávno omilostnil pan prezident. Ve vězení se nacházejí i lidé bez končetin, vyskytoval se hluchoněmý negramotný vězeň, zcela nezpůsobilý hájit svá práva, a nedávno zemřela ve věznici osmdesátiletá odsouzená. Stejně jako odsuzuji protiprávní postup Renáty Vesecké v kauze Jiřího Čunka, i zde musím namítat, že nelze činit neúnosné výjimky z platnosti zákonů pro výjimečné provinilce.
Pokud se týká pana soudce, zdá se, že záliba v obřadních tanečcích patří k typickým znakům jeho profesního rukopisu. V r. 2002 odsoudil k desetiletému trestu za pokus o vraždu mladou ženu, která pobodala náhodného společníka. Tvrdila, že se bránila pokusu o znásilnění, mladík ji vinil z bezdůvodného napadení. Důkazní situace byla typu „tvrzení proti tvrzení“ a záleželo na soudu, které straně uvěří. Odsouzená se odvolala, odvolací soud vrátil rozsudek k novému rozhodnutí. V druhém kole pan soudce při naprosto stejné důkazní situaci uložil tříletý trest s čtyřletým podmíněným odkladem (doklad o míře spolehlivosti úsudku a stability právního názoru) a tento rozsudek od r. 2004 opakovaně veřejně hájil jako správné rozhodnutí.
Normalizační soudkyně, bývalá členka trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR Jaroslava Maternová, se ale procitnutím jeho svědomí nenechala zmást a v rozporu se svým původním názorem uložila trest sedmi let za pokus o vraždu. Během dalšího vývoje Ústavní soud ČR její rozsudek zrušil a následovala změna právní kvalifikace na ublížení na zdraví s pětiletým trestem. Vzorná vězenkyně si pak po dva a půl letech maření života ve věznici vysloužila podmíněné propuštění.
Mezitím ale pan soudce Petr Braun dostal čtyřikrát příležitost rozhodovat o obnově řízení, tedy o nápravě rozsudku, s nímž nesouhlasil. Při projednávání návrhu v soudní síni vždy zatančil elegantní obřadní taneček v podobě vysvětlení nesmyslnosti rozsudku soudkyně Jaroslavy Maternové a v závěrečné piruetě nepřímo vzkázal panu prezidentovi, že by měl chybný rozsudek napravit. Přirozeně: při obnově procesu by byl vystaven zvědavým očím obhajoby jeho prvotní postup, kterým začala tragedie odsouzené.
Nakonec udělal poslední krok: odmítl provést obhajobou nabízený důkaz pro odůvodnění obnovy procesu a návrh na její povolení zamítl. Celým tanečkem předstíral ušlechtilost, porozumění, soudcovskou moudrost, ale stejně jako v kauze Ludmily Brožové-Polednové směřoval k něčemu úplně jinému: v tomto případě k zachování neprolomitelnosti špatného rozsudku.
Dnes mu jde o to, aby spasil komunistickou prominentku před důsledky jeho vlastního rozhodnutí. Taková je absurdistánská justice na prahu r. 2009.