Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996JUSTICE: Nové koště
Špatné zkušenosti s některými úředníky ministerstva mě vedou k pochybnostem. Seznámení s rozsáhlým a složitým trestním spisem, jímž rozhodně Roztočilův spis je, spotřebuje desítky hodin soustředěné práce, jež asi paní ministryně nemohla obětovat. Daleko pravděpodobnější je, že jí pan úředník podsunul ke schválení likvidaci některých nevyřízených podnětů z éry Jiřího Pospíšila, spoléhaje se na to, že jeho nová nadřízená nebude mít pro přebytek jiných starostí velký zájem se vyptávat a uvěří jeho doporučení.
Text dopisu pak je důkazem síly setrvačnosti zvyklostí ministerského aparátu, s nímž změna ministra hned tak nepohne: užívá se mnoho let a téměř beze změny přežil časté střídání ministrů. Ostatně k podobnému jednání „z pověření ministra“ docházelo při střídání ministrů i v minulosti, dokonce i v mezidobí, kdy ministerské křeslo zůstalo přechodně neobsazené. Sebevědomí a touha projevovat moc úředníků, neomezovaných ministrem pevně usazeným v křesle, okamžitě narůstá. Je ale přece jen patrný jistý pokrok: ještě nedávno se úředníci ani na vůli ministra neodvolávali, ačkoli právo rozhodovat o stížnostech je jeho osobní výsadou. Nicméně jako celek je takový dopis výrazem arogance úřadu ve vztahu k chátře (pardon, k občanům-stěžovatelům či spíše obtěžovatelům): občan podá podnět, odůvodněný řadou argumentů, ale úřad mu ho tímto způsobem hodí zpět pod nohy bez slůvka odůvodnění, přesně jako v Kafkově Procesu.
Úředníci to vysvětlují jednoduše: ministr má právo, nikoli povinnost podávat stížnosti pro porušení zákona a není povinen nikomu vysvětlovat, jak se svým právem nakládá. Okolnost, že ministr demokratického státu je služebníkem občanů, do jejichž životů svým rozhodováním zasahuje, s nimiž má jednat jako rovný s rovnými, úředníkům uniká. Zjevně se jedná o pozůstatek ducha normalizace, jenž stále ještě z budovy ministerstva úplně nevyprchal, pečlivě opatrován pracovníky, kteří utvářeli svůj styl práce a jednání se stranami v oné nepříliš vzdálené době nebo napodobují špatné vzory.
Uvedená drobná historka nevypovídá vůbec nic o tom, jak si povede nová paní ministryně v úřadu. Je ale příznačná pro celý způsob nakládání se stížnostmi pro porušení zákona obecně a v éře Jiřího Pospíšila zvlášť. Ilustruje také současný stav kauzy Rostislava Roztočila.
Úspěšný uprchlík z věznice Plzeň-Bory zatím žije v Německu, kde se mu daří patrně docela dobře. Německé orgány nevyhověly žádosti Krajského soudu v Praze o jeho vydání k výkonu trestu do ČR. Nevyloučily ovšem možnost, že by odsouzený na žádost našeho soudu mohl vykonat trest v Německu. To by mu jistě nebylo milé, protože mu zbývá odpykat ještě více než sedm let. A stejně žije v Německu jako ve zlaté kleci, neboť mimo jeho území mu hrozí zatčení na základě českého zatykače. Výkon trestu v Německu je ovšem možný až po přezkoumání českých rozsudků a úkonů, jež k nim vedly, německým soudem v řádném řízení. Z neoficiálních informací lze usuzovat, že názor německých právníků na výkon senátů Oldřišky Rysové (toho zvlášť) Krajského soudu v Praze a Martina Zelenky Vrchního soudu v Praze bude přísnější než kritika spolku Šalamoun.
Zjevně budou mimo jiné vytýkat převzetí 22 stran doslovného znění odůvodnění rozsudku z r. 1985 a nestydaté přihlášení k myšlenkové kontinuitě se soudem protiprávního režimu. Je pravděpodobné, že případný proces by se těšil pozornosti médií, takže by se zrodila mezinárodní ostuda českých soudů. Snahou obhajoby a spolku Šalamoun proto bylo odvrátit tuto hrozbu zvrácením rozsudků cestou mimořádných opravných prostředků a novým projednání věci obecnými soudy. Praktickým výrazem snahy byla synchronizace činnosti obhájkyně, která podala dovolání, a spolku Šalamoun, který předložil ministrovi Jiřímu Pospíšilovi podnět ke stížnosti pro porušení zákona s žádostí o urychlené zpracování tak, aby bylo možné využít synergického efektu společného projednání dovolání a podnětu ke stížnosti pro porušení zákona.
Stížnost pro porušení zákona je skvělým mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadat široké spektrum vad trestního řízení. Původně byla právem generálního prokurátora, ale při přeměně prokuratury na státní zastupitelství došlo k přenesení kompetence na ministra spravedlnosti. Má to svou logiku: ministr stojí mezi žalobou a obhajobou. Od počátku se ale dařilo úpravou zejména podzákonných předpisů omezit ministrovo nakládání se stížností pro porušení zákona. Výrazným omezením je možnost přímého přezkumu podnětu státním zastupitelstvím, jemuž zejména za působnosti Jiřího Pospíšila byly podrobovány pokud možno všechny. Jinými slovy a s trochou přehánění : ministr, stojící v tomto případě hypoteticky na straně obhajoby, se chodí ptát žalobců, zda jim nebude vadit, když napadne u soudu vady obžaloby a úkonů na ni navazujících. Kromě vyvolaných průtahů je přezkum podnětu státním zastupitelstvím spolehlivým prostředkem k omezení počtu stížností, jimiž se bude skutečně nejvyšší soud zabývat. Obžaloba získává převahu nad obhajobou, čili dochází k porušení ústavně chráněné zásady rovnosti procesních stran.
Součinnost obhajoby a předkladatele podnětu ke stížnosti pro porušení zákonů by se uskutečnila, kdyby pan ministr přikázal vyhodnocení podnětu a případné vypracování stížnosti pro porušení zákona vlastnímu aparátu a státní zástupce nechal stát stranou. Jenže z neznámých důvodů podnět po několikaměsíčním „pobytu na zotavenou“ v kanceláři odboru dohledu ministerstva odputoval k přezkumu na státní zastupitelství. Tam „si poležel“, protože Nejvyšší státní zastupitelství muselo dát přednost přezkumu spisu pro potřeby řízení o dovolání. Když se konečně spis vrátil na ministerstvo, ministr o něm nerozhodl, ač na to měl přibližně tři měsíce do svého návratu do sněmovny. A tak je možné, že k přezkumu trestní věci Rostislava Roztočila německým soudem dojde dříve, než se k němu dostane náš nejvyšší soud – pokud ovšem paní ministryně vyhoví novému podnětu, který jí poslal dotěrný spolek Šalamoun.
Lhostejný až sabotážní přístup k podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, který jsem popsal na případu Rostislava Roztočila, je bohužel obvyklý. Úředníci, kteří s podněty pracují, si neuvědomují, že skutečně občas dochází k odsouzení nevinných lidí, pro které je ministrova stížnost poslední nadějí na odvrácení tragického osudu. Poněkud lepší přístup vykazovalo ministerstvo za působení Pavla Němce, který měl schopnost soucitu.
Stížnost pro porušení zákona je právem, nikoli povinností ministra spravedlnosti a procesní pravidla projednání podnětů ke stížnosti nejsou upravena právním předpisem. Nicméně ten, kdo má moc páchat dobro, má mravní povinnost ji využívat.
