Na vývoji jejich případu nejvíce znepokojuje posun v žebříčku hodnot společenského vědomí směrem k toleranci k zlořádům, jež jsme dosud považovali za příznačné pro poměry předlistopadového režimu. Vypadá to, že se novinářům a jimi ovlivňované části veřejnosti stýská po jhu, jež jsme poměrně nedávno za cinkotu klíčů setřásli. Vše, co se objevilo v médiích od pomlouvačného vystoupení advokátky Marie Benešové v Českém rozhlasu proti „spiklencům“, přes výše zmíněnou televizní reportáž až po mediální běsnění, které vypuklo po jednání Krajského soudu v Praze v pondělí 12. května 2008 o žalobě na ochranu osobnosti proti Marii Benešové, odhaluje nechutnou skutečnost, že občan našeho údajně demokratického a právního státu musí předpokládat, že obsah jeho soukromé rozmluvy v úzkém kruhu přátel se může stát předmětem zájmu státních orgánů a médií a podnětem k veřejné štvanici. Při přátelském posezení je třeba počítat s tím, že u stolu sedí Jidáš, který slyšené použije ke škodě společníků. Soukromí není posvátné a tedy nedotknutelné.
Dění kolem „justičních mafiánů“ připomíná dusivou atmosféru skvělého Kachyňova trezorového filmu „Ucho“, natočeného podle scénáře Jana Procházky. A dokonce se s ním dostalo do nečekané spojitosti. Scénář byl vydán knižně a s ním DVD filmu. V únoru se v Praze konal křest vydaného díla. Trojice byla mezi pozvanými. Když je unavil ruch společenské události, odešli do blízkého tichého baru, kde chvíli poseděli, přátelsky pohovořili a rozešli se. Krátce na to obdržela vzdoropředsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová, v té době již žalobkyně v kárném řízení proti Pavlu Kučerovi, seriozně se tvářící anonym na firemním papíru, upozorňující ji na tuto „spikleneckou“ schůzku. Je to skutečně zvláštní náhoda: trojice přátel se po odchodu ze křtu „Ucha“ stala obětí orwellovského slídění v soukromí občanů, které dokonale zapadá do atmosféry filmu. Nestalo se v totalitním státě, ale v rádoby demokratické České republice devatenáct let po pádu protiprávního režimu. Překvapující je i pokračování příhody. Ve slušné společnosti platí zásada, že anonym patří do koše, zvlášť když obsahuje sdělení trapné bezvýznamností zaznamenané události. Tentokrát do koše nešel a Pavel Kučera musel své nadřízené v odpovědi na písemný dotaz rovněž písemně vysvětlit to, co dělá s přáteli ve volném čase. Projevila se zde podivná představa o soudcovské nezávislosti, či spíše občanské svobodě. Fízlování této schůzky „spiklenců“ zřejmě nepovede k žádným vážným následkům. Totéž se nedá říci o jiných událostech kolem Pavla Kučery, který v závěrečné části životní dráhy bezúhonného soudce čelí kárné žalobě své nadřízené.
Další doklady posunu společenského mravního cítění se projevily v jednání účastníků výše zmíněného řízení na ochranu osobnosti proti Marii Benešové a v mediálních reakcích na ně.
Ovlivněn vědomím, že Renata Vesecká i Pavel Kučera mají přátelský vztah k ostravské krajské státní zástupkyni Zlatuši Andělové, jsem dlouho odmítal myšlenku, že by nejdůležitější informace pro mediální ostouzení mohla dodat právě ona. Po pondělním jednání soudu je ale jasné, že bez její součinnosti by hon na účastníky inkriminovaných schůzek nebyl možný. Svědkyně před soudem uvedla, že hned od počátku hlásila svému nadřízenému každé setkání se „spiklenci“, a to před ním i po něm. Neplnila tím služební povinnost, pouze projevila podivnou horlivost. Motiv jejího jednání je nejasný. Podle písemné zprávy, která je podkladem kárné žaloby proti Pavlu Kučerovi, možnou závadnost rozhovorů pochopila až dodatečně. U soudu mimo jiné uvedla, že na schůzkách neviděla nic zvláštního mimo jiné též proto, že přítomnost nejvyšší státní zástupkyně považovala za záruku jejich nezávadnosti. V jiném okamžiku ale tvrdila, že od počátku považovala setkání se „spiklenci“ za nestandardní a neetická, a proto o nich informovala vrchního státního zástupce a některé podřízené. Pohoršení jí ale nebránilo, aby při třetím - mimochodem zcela náhodném - setkání přistoupila z vlastní iniciativy k vyhrazenému stolu, u něhož seděli „spiklenci“, přijala Kučerou nabídnuté místo a nevhodným žertováním navedla řeč na případ Jiřího Čunka. V jiných dobách a na jiném místě by si za znesvěcení soukromí svých společníků a zákeřné chování vysloužila opovržení společnosti. Soudě podle ohlasu na zpravodajství ze soudní síně je ale zřejmé, že hromadné pohoršení nevyvolala, naopak se stala hrdinkou a mediální hvězdou dne. Společnost patrně přijala neúctu k soukromí a pohrdání kamarádstvím jako normu.
Jinou podrobností z jednání soudu dne 12. května, která by měla vyvolat znechucení veřejnosti, je sdělení svědka - státního zástupce Ivo Ištvána, že v případě zbavení mlčenlivosti by mohl dát k disposici hlasový záznam svého rozhovoru s krajským státním zástupcem Petrem Coufalem při soukromém obědě, který se uskutečnil počátkem května loňského roku. Předpokládám, že Ivo Ištván neupozornil svého společníka, že si rozhovor nahrává a každé slovo, které pronese, může být použito proti němu. Jde o hluboký a neoprávněný zásah do soukromí Petra Coufala. Žádný náznak pohoršení nad svědkovou výpovědí jsem v reakcích na dění u soudu nezaznamenal, pouze senzacechtivou zvědavost, co vše by zveřejnění právně nepřípustného důkazu mohlo odhalit.
Dalo by se očekávat, že historická zkušenost se slídilstvím, příznačným pro společenský život v diktátorských režimech, v nichž náš národ žil déle než padesát let, zakóduje do společenského vědomí odmítavou reakci na fízlovské jednání. V duchu této představy bych očekával, že výše zmíněné zásahy do soukromí „spiklenců“ vynesou jejich pachatelům obecné opovržení. Je to však přesně opačně: veřejnost odsuzuje oběti. V malém se děje totéž, co ve velkém v padesátých letech minulého století při politických procesech. Závažností se tehdejší a dnešní události podstatně liší, ale princip je stejný: zmanipulovaná veřejnost se staví na stranu kata.
Do ohniska pohoršeného zájmu novinářů se překvapivě dostal především Pavel Kučera, dosud bezúhonný soudce, který je místopředsedou Nejvyššího soudu ČR od jeho vzniku.
Jeho aktivní účast na zásahu do trestního stíhání Jiřího Čunka je při tom vyloučena, protože vůči státním zastupitelstvím nemá žádnou pravomoc. Za postavení belzebuba v pohádce vyprávěné svědkyní Zlatuší Andělovou zřejmě vděčí jejímu individualizovanému podání úlohy jednotlivých „spiklenců“. Pouze v jeho případě jsou v jejím svědectví uvedeny konkrétní projevy zájmu o kauzu Jiřího Čunka. Podstatně méně zřetelně se projevil Pavel Němec. Renáta Vesecká sice zprostředkovala brněnské setkání svědkyně s Pavlem Kučerou, k němuž se dodatečně připojil Pavel Němec, ale o případ Jiřího Čunka se nezajímala. Kučerovu úlohu Zlatuše Andělová zvýraznila i tím, že se nezmínila o dalších setkáních s ním, na nichž s ní o Jiřím Čunkovi nemluvil, což je v rozporu s popisem intenzity jeho zájmu na třech mediálně pojednaných schůzkách. Takto popsané úlohy „spiklenců“ nedávají smysl, zvláště soustředění pozornosti jen na část jejich schůzek a vylíčení nepravděpodobné vůdčí role Pavla Kučery. Navíc chybí jakýkoli důkaz příčinné souvislosti mezi popsaným konáním „spiklenců“ a pozdějšími protiprávními kroky k zastavení trestního stíhání Jiřího Čunka.