Veřejnost – politiky a novináře nevyjímaje – si plně neuvědomuje vliv státního zastupitelství na právní prostředí státu a tím na kvalitu života jeho obyvatel. Tento úřad zasahuje do života občanů různými způsoby. Jeho zásahy vždy bolí, ať již jsou oprávněné či nikoli. Ty, jimiž dochází ke křivdám, bolí stonásobně.

Státní zástupci přivádějí před soud skutečné nebo domnělé narušitele práva, z nichž v současnosti 22 tisíc živoří v přeplněných věznicích. V tomto krajním případě se nedotýkají jen osudů odsouzených, ale i životů jejich rodin, které na rozdíl od svých potrestaných příslušníků většinou strádají nezaslouženě: trpí ztrátou společenského postavení, strádají hmotnou nouzí, rozpadem rodinných vztahů. Nejhůře jsou postiženy děti: špatně se vyrovnávají se zmizením rodiče ze svého života, popřípadě s důsledky následného rozpadu rodiny.

Poněkud méně, ale rovněž bolestivě, pociťují výsledky činnosti státních zástupců desetitisíce odsouzených k podmíněným trestům a s nimi jejich rodiny. Žehrají na ně také oběti nepotrestaných zločinců, kteří se buď vůbec nedostali do rukou soudů, nebo byli zproštěni obžaloby, protože státní zastupitelství nezvládlo dozorování nad policejním vyšetřováním a zpracování obžaloby přiměřeně složitosti případu. Právem rozhořčeni jsou osvobození obžalovaní, kteří byli obtěžováni na základě nesmyslného obvinění a fušersky vypracované obžaloby někdy i několik let: účast na trestním řízení je v každém případě otřesným zážitkem. Odčerpává čas, energii, vystavuje účastníky psychickému napětí, zatěžuje je finančně. Zvlášť tíživá je pro účastníka v postavení obviněného.

Kritičtí vůči státnímu zastupitelství jsou i mnozí trestní soudci. Stěžují si, že často dostávají na stůl obžaloby, které jsou postaveny na výsledcích neúplného či jinak nesprávného dokazování a vyúsťují v mylné závěry. Soudu nezbývá než se pokusit o doplnění mezer a nápravu chyb vlastními silami. Leckdy to končí tragicky, neboť soudy si pomáhají z nouze tím, že důkazy, které jim chybí do mozaiky, nahradí účelovým „uvěřením“ třeba i zjevnému nesmyslu: zde je hlavní příčina chybných, nespravedlivých rozsudků. Soudci na tom ovšem mají svůj díl viny: trestní řád jim umožňuje chatrně podložené obžaloby vracet k došetření. Společenská objednávka zrychlení trestního řízení je patrně důvodem, proč této možnosti využívají jen výjimečně. Nemění to ale nic na skutečnosti, že na začátku řetězce příčin, jež přivedly na svět zmatečný rozsudek, bylo selhání státního zastupitelství.

I když zkušenost s výstupy z činnosti státních zástupců získávají desetitisíce občanů, je to stále jen menšina obyvatelstva. Většina si lehkomyslně neuvědomuje, že nemá pojistku, která by spolehlivě chránila před nabytím vlastních nemilých poznatků v budoucnosti. To je patrně hlavním důvodem, proč veřejnost podceňuje význam státního zastupitelství. A pro politické strany není komunita nespokojenců s jeho službami dost početná na to, aby mohla ovlivnit volební výsledky. Proto její stížnosti nestojí za víc než za předstíranou pozornost.

Dalším důvodem podhodnocení významu státního zastupitelství veřejností je jeho neprůhlednost. Jeho postavení v trestním řízení a způsoby jeho chování se stále odvozují od komunistických reforem z počátku 50. let spočívajících na převzetí sovětských vzorů. Až do chvíle, kdy státní zastupitelství vystaví výsledky své práce veřejné kontrole podáním obžaloby, naprostá většina jeho rozhodovacích procesů probíhá za zavřenými dveřmi, v podmínkách „čekistického“ utajování. Zjištění pochybení a jejich náprava je pro účastníky trestního řízení zvenčí velmi obtížná, ne-li zcela nemožná. Ututlání zjevných pochybení státních zástupců je časté a nesmírně snadné.

Proto se veřejnost zajímá o státní zastupitelství jen v souvislosti s různými „katastrofickými“ událostmi, které vyvolají zájem novinářů. Taková situace nastala v současnosti, kdy již od jarních měsíců je významným předmětem mediální pozornosti připravované odvolání nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké, ke kterému má dojít ke konci letošního roku.

Bez ohledu na to, jaké důvody vedou k rozhodnutí o jejím odvolání, popřípadě jaké důvody budou ministrem spravedlnosti předloženy vládě a následně veřejnosti k uvěření, a bez ohledu na jejich opodstatněnost, tento způsob odvolávání je sám o sobě důkazem neodpovědného přístupu politiků k této významné instituci. Rozkolísání postavení nejvyšší státní zástupkyně se sice přímo netýká práce jednotlivých státních zástupců, ale určitě vyvolává neklidnou atmosféru uvnitř soustavy a ovlivňuje záporně vnímání státního zastupitelství veřejností. Jistě se dotklo autority Renaty Vesecké vůči podřízeným. Pokud ještě nějakou měla, nyní je po ní patrně veta. Je otázka, zda řízení důležitého státního úřadu šéfem bez autority lze ještě nazývat řízením. A dlouhodobé bezvládí mu musí škodit.

Zvlášť špatné je opakované veřejné oznamování termínu, v němž má být o odvolání rozhodnuto, jeho nedodržení a odsouvání a přesouvání konečné odpovědnosti z ministra spravedlnosti na premiéra. Jiří Pospíšil oznámil úmysl odvolat Renatu Veseckou dříve, než se stal ministrem, ale příslušný návrh dosud vládě nepředložil, ať z jakýchkoli důvodů. Jeho počínání je v tomto ohledu zcela neomluvitelné. Mimo jiné vyvolává pochybnosti, zda by vůbec našel odvahu dovést záměr do konce, kdyby nebylo ultimata strany Věci veřejné, ke které se připojila TOP 09. Chápu ho: úloha „popravčího“ Renaty Vesecké pro něj jistě není příjemná, když v povědomí veřejnosti nesmazatelně zůstává jako jediný důvod jejího odvolání zásah Nejvyššího státního zastupitelství ČR do kauzy Jiřího Čunka, za který by měl jako tehdejší šéf resortu nést odpovědnost spolu s ní.

Historie vzestupů a pádů nejvyšších státních zástupců je důkazem, že tento úřad je úzce propojený se světem vrcholové politiky. Ostatně to ani jinak být nemůže, protože státní zastupitelství je advokátem státu.

O Vítu Veselém, jenž stál v čele NSZ v letech 1997-1999, se traduje, že odešel docela nedramaticky, protože neměl chuť podílet se na dobrodružství „akce čisté ruce“. Vlna nadšení pro ni naopak vynesla do výšin Marii Benešovou, osmnáctiletým působením v prokuratuře protiprávního režimu připravenou vyhovovat politické poptávce. Udržela se pak u moci až do září 2005. Nepořádky v úřadu, nedisciplinovanost, záliba v roli mediální hvězdy, zneužívané k veřejnému vyřizování účtů se samostatně myslícími státními zástupci a „neposlušným“ ministrem by na její pád nestačily. Ztroskotala na podcenění významu politických vztahů: Jiří Paroubek musel volit mezi jejím odvoláním a nebezpečím rozpadu vládní koalice v případě, že by za sebou práskl dveřmi nahněvaný místopředseda vlády Pavel Němec. Ani Renatě Vesecké by patrně nepodrazila nohy aféra kolem zásahu jejího úřadu do kauzy Jiřího Čunka a různé příznaky nedostatečného zvládání úřadu, kdyby se nevzedmula vlna deklaratorního politického nadšení pro potírání korupce.

Svázanost s politikou a současně společenské podcenění významu úřadu nejvyššího státního zástupce dokazuje i způsob obsazování uvolněného křesla. Noví nejvyšší státní zástupci se objevují jako králíci, vytahovaní kouzelníkem z klobouku a je úplně jedno, zda tím kouzelníkem byl Otakar Motejl, Pavel Němec nebo nyní Jiří Pospíšil. „Zásluhu“ na upozornění Otakara Motejla na Marii Benešovou, tehdy přechodně působící v advokacii, si přičítá nezávisle na sobě několik advokátů nevalné pověsti, kteří ji ovšem doporučili v naději, že bude vycházet vstříc jejich zájmům. Pavel Němec při výběru Renaty Vesecké kromě jejích odborných kvalit přihlížel k mínění sociální demokracie jako vedoucí strany vládní koalice. O volbě Pavla Zemana Jiřím Pospíšilem za budoucího nástupce Renaty Vesecké se říká, že pro něj mimo samozřejmou právnickou zdatnost mluví absence osobních vztahů se státními zástupci, které by mu bránily „zahánět do kouta“ ty, které je třeba vést k lepšímu plnění úkolů. Má se navíc těšit podpoře Lenky Bradáčové, předsedkyně Unie státních zástupců, která má na Jiřího Pospíšila osobní vliv. Je-li to tak, šlo by o hlediska rozumná a nepolitická. Po jmenování Daniely Kovářové ředitelkou Justiční akademie a Jiřího Treglera generálním ředitelem Vězeňské služby ČR by tak možná Jiří Pospíšil potřetí prokázal, že má šťastnou ruku při volbě vedoucích pracovníků důležitých institucí resortu spravedlnosti. Zasloužil by za to pochvalu a upřímné přání, aby byl stejně úspěšný také při očištění ministerstva od normalizačních dinosaurů a při obsazování míst ředitelů odborů a vedoucích oddělení kvalitními lidmi, nezatíženými nepřijatelnou minulostí.

„Vytahování z klobouku“ tří po sobě jdoucích nejvyšších státních zástupců třemi velmi rozdílnými ministry spravedlnosti, lišícími se i politickou orientací, má jedno společné: vždy mu předcházelo vyhledávání a výběr z poměrně úzkého náhodného okruhu možných uchazečů, na které ministra upozornili společní známí. Také to je důkazem politického podhodnocení významu tohoto úřadu a současně i setrvačnosti, s kterou se veřejnost smiřuje s uznáním nároku státního zastupitelství na zachování postavení neprůhledné instituce, u které se zastření rozhodovacích procesů rouškou tajemství považuje za samozřejmost. Domnívám se, že významu státního zastupitelství demokratického právního státu by spíše odpovídalo vypsání veřejného výběrového řízení, byť je zákon nepředpisuje.