V Otázkách Václava Moravce dne 25. října 2009 vedli tři bývalí ministři spravedlnosti – ombudsman Otakar Motejl, advokát Pavel Němec, zatímní děkan plzeňské právnické fakulty Jiří Pospíšil – vcelku kultivovanou debatu o problémech resortu justice, která se z počátku točila hlavně kolem rozhodnutí Ústavního soudu ČR o stížnosti bývalé nejvyšší státní zástupkyně, dnes advokátky Marie Benešové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž byla odebrána soudci Krajského soudu v Praze Vojtěchu Ceplovi ml. pře, v které se sedm žalobců – až na dvě výjimky předních státních zástupců – dožaduje na paní žalované zadostiučinění za to, že je veřejně opakovaně označila za „justiční mafií“. V této souvislosti páni exministři vyslovili různé názory o důvodech nedůvěry veřejnosti k justici a opatřeních, nezbytných pro zlepšení stavu. Kupodivu se shodli na tom, že důvěryhodnosti justice škodí veřejné znevažování autority institucí resortu spravedlnosti, ať již se ho dopouští kdokoliv. Exministr Pavel Němec přesto projevil velmi zdrženlivě nespokojenost s rozhodnutím Ústavního soudu ČR kvůli tomu, že ve svých úvahách předjímal možný záporný ohlas změny soudce u veřejnosti, tedy že se nedržel výlučně právního hlediska věci. Při té příležitosti poukázal na trvalost tendence Ústavního soudu ČR nakládat s právem velmi volně, která se po prvé projevila v jeho podpoře odvolané předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Ivy Brožové proti prezidentovi republiky. Za to vše si vysloužil nelibost Otakara Motejla. Upozornil současně, že jde o spor mezi Marií Benešovou a Vrchním soudem v Praze, jehož výsledkem je pouze to, že věc sice zůstane soudci Vojtěchu Ceplovi ml., ale ten se bude muset sám vypořádat se závaznými pokyny odvolacího soudu na odstranění vad rozsudku. Na okraj dodávám, že mi je kvůli rozhodnutí Ústavního soudu ČR soudce Vojtěcha Cepla ml. docela líto, protože napravovat vlastní pochybení je vždy nepříjemnější než dávat do pořádku zmetek, vyrobený kolegou.

Exministři se také dotkli aféry na Právnické fakultě ZUČ v Plzni, a to způsobem velmi věcným, střízlivým, opravňujícím k optimismu co do její budoucnosti. Tato část jejich vystoupení by mohla přispět k uklidnění veřejnosti, jitřené povídavostí předsedkyně akreditační komise, politoložky Vladimíry Dvořákové, hysterií novinářů i některých politiků, dožadujících se ustavení parlamentní vyšetřovací komise. Pozoruhodnou myšlenku pronesl Otakar Motejl: aféra vznikla jen proto, že novináři neměli o čem psát, kdyby byly volby, nevznikla by. Jeho výrok nelze chápat doslova, nicméně některé mediální kauzy skutečně nakonec za sebou zanechávají dojem, že hlavní příčinou jejich vzniku byla potřeba udržet prodejnost novin nebo sledovanost televize.

Úspěšná stěžovatelka Marie Benešová vstoupila do debaty exministrů ze záznamu, v němž vyjádřila spokojenost s rozhodnutím Ústavního soudu ČR. Prohlásila, že jeho rozhodnutí je třeba ctít a zdůraznila, že s kauzami nelze „žonglovat“ dle potřeby. Zjevně vnímala výsledek jednání Ústavního soudu ČR mylně jako dílčí úspěch ve věci, ačkoli soud se vůbec nezabýval přípustností způsobu, jímž hanobila své protivníky. Skutečnost, že věc bude znova soudit Vojtěch Cepl ml. ostatně není zárukou, že bude ve sporu úspěšná. Při sledování jejího vystoupení jsem si pomyslel, že soudci Ústavního soudu ČR si mohou blahopřát, že stěžovatelce vyhověli: v opačném případě by nejspíš byli vystaveni znevažujícím výrokům stejně jako soudci Nejvyššího soudu ČR, kteří v kauze „katarského prince“ rozhodli jinak, než si přála. Pokud se exministři v debatě shodli na názoru, že respekt k justičním autoritám je nezbytný pro dosažení důvěryhodnosti justice, pak je na tomto místě třeba připomenout, že Marie Benešová svým mediálním vystupováním v době sporů s bývalým vrchní státním zástupcem Liborem Grygárkem, při vyšetřování pánů Dalíka a Večeři, v kauze „katarského prince“ a konečně v souvislosti s trestním stíháním Jiřího Čunka škodila obrazu státního zastupitelství a ministerstva spravedlnosti, kdykoli se naskytla příležitost. Způsob, jakým se vyjadřovala a vyjadřuje o soudcích Nejvyššího soudu ČR, kteří posoudili rozhodnutí exministra Němce o předání trestního stíhání Hamada al Thani do Kataru odlišně od jejího názoru, byl nepřijatelný kdysi u nejvyšší státní zástupkyně, stejně jako dnes u advokátky. Nakonec se stala „matkou“ označení „justiční mafie“, kterým počastovala skupinu pěti významných státních zástupců, místopředsedy Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučery a advokáta Pavla Němce, které činila odpovědnými za záchranu Jiřího Čunka před soudním projednáním jeho věci. Sestavila z nich cosi na způsob fiktivních „protistátních spikleneckých center“ podle vzoru, který používaly orgány předlistopadového režimu jako nástroj pronásledování odpůrců režimu, ať již skutečných či domnělých. Také v tomto případě byli do skupiny „mafiánů“ zahrnuti lidé, kteří se navzájem neznali, natož aby něco společně podnikali. Měli ale jedno společné: se všemi má Marie Benešová nevyřízené účty z minulosti. Je známo, že jako laik považuji zásah státních zástupců NSZ do kauzy Jiřího Čunka za protiprávní a politicky škodlivý, takže v tomto bodu se dokonce s Marií Benešovou shoduji. Nemohu přijmout ale jiné řešení pochybení než použitím právních prostředků, a to pouze proti těm, kteří se na věci skutečně podíleli. Přirozeně při tom musí být ctěna presumpce neviny, tedy musí být posouzeny okolnosti, za kterých se jednotliví účastníci dopustili pochybení. Marie Benešová s pomáhajícími novináři a politiky ale nešla cestou práva: místo toho se rozpoutalo mediální lynčování, spojené s fízlováním soukromí „mafiánů.“ Přes víceleté soustavné neetické vystupování, navzdory nesympatické minulosti dlouholeté prokurátorky protiprávního režimu a obsazování vedoucích míst ve státním zastupitelství lidmi stejného druhu, přes konfliktní vztahy s nadřízenými a nucený odchod z úřadu si Marie Benešová díky podpoře médií a některých politiků vysloužila virtuální obraz „jediné spravedlivé“, možná též díky tomu, že si ji veřejnost spojovala s nadějemi, vkládanými do naplnění volebního slibu - podvodu ČSSD, „akce čisté ruce“. Veřejnost ovšem nic netuší o tom, že motivy jejího jednání v „kauze katarského prince“ mohou být odlišné od veřejně hlásaných, čemuž se zdá nasvědčovat její dočasné působení v advokátní kanceláři, sloužící zájmům Kataru v ČR, či členství v představenstvu těžařské akciové společnosti se zájmy v oblasti Perského zálivu.

Protože vše souvisí se vším, od aféry plzeňské právnické kauzy se debata přenesla k procesu s „katarským princem“ a poklidná atmosféra byla rázem ta tam. Došlo ke konfliktu mezi exministrem Pavlem Němcem a jeho momentálními „kolegy“. Němec své jednání hájil jak tehdy platnou zákonnou úpravou, tak státním zájmem, vyjádřeným doporučením ministra zahraničí Cyrila Svobody, a zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ČR. Ten označil za nezákonný postup pražských soudů, kteří „prince“ soudili a nezákonně drželi ve vazbě, ač jim to zákon a rozhodnutí ministra zakazovaly. Jiří Pospíšil poukazoval na to, že se případ asi nepodaří v ČR uzavřít (jak lze uzavřít nezákonně vedený proces?), ale příliš na Pavla Němce neútočil. Zato Otakar Motejl si servítek nevzal a označil kauzu za začátek konce důvěryhodnosti české justice, za zlé dědictví éry působení Pavla Němce a také místopředsedy Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučery. Odmítl námitku mezinárodněpolitického státního zájmu, neboť ani ten by podle něj neměl omezit nezávislost justice a průchodnost práva na našem území. Skutkově nevzal v úvahu rozsudek Nejvyššího soudu ČR, ač v duchu svých zásad a bez ohledu na svou vysokou funkci by se měl před ním pokorně sklonit. Dal tak najevo, že stejně jako Iva Brožová nebo Marie Benešová se cítí roven bohu a žádná autorita mu není dost vysoká. Nakonec prohlásil, že to byl první případ, kdy soudci „dostali přes hubu“. Nicméně starý lišák byl natolik opatrný, že neobvinil Pavla Kučeru z ovlivnění soudců, kteří vynesli historický rozsudek ve prospěch postupu Pavla Němce, jak to poměrně nedávno provedla soudkyně Monika Křikavová. Výtku proti Pavlovi Kučerovi omezil na to, že v kritické době vydal teoretický článek, myšlenkově souhlasný s rozsudkem. Zjevně netušil, jak dlouhá je výrobní doba příslušného časopisu: v době, kdy Pavel Kučera zadal článek ke zveřejnění, nikdo nevěděl, že Pavel Němec bude nucen podat stížnost pro porušení zákona proti zvůli pražských soudců. Pro úplnost je třeba dodat, že žádný soudce „nedostal přes hubu“, ačkoli exministr Pavel Němec měl dostatečnou pravomoc, aby narušitele zákona při nejmenším vykázal ze soudcovského sboru. Jak je zřejmé z ostouzení soudců Nejvyššího soudu ČR soudkyní Monikou Křikavovou v době „Ceplova“ řízení ve věci žaloby sedmi žalobců proti Marii Benešové, byla to nemístná velkorysost.

Tak se Otakar Motejl projevil po Marii Benešové jako další „jediný spravedlivý“ v tomto pořadu. Jejich vystoupení spojil jeden rys: oba uznávají potřebnost respektu k justičním autoritám, ale sebe z pravidla vynechávají. Ombudsman si dovolil komentovat případ, který je Nejvyšším soudem ČR definitivně uzavřen s příznivým výsledkem pro exministra Pavla Němce. Zpochybňovat rozsudek a právní názor, který k němu vedl, odporuje vlastním Motejlovým zásadám. Pokud je přesto porušuje, je to o to horší, že patří k nejvyšším ústavním činitelům a jeho příklad má neblahý vliv na mínění veřejnosti laické i odborné. Oba „jediní spravedliví“ se tak ostatně nezachovali jen v tomto případě: stejným způsobem se projevovali v aféře předání případu Jiřího Čunka z Přerova do Jihlavy. Je-li Marie Benešová „matkou“ označení „justiční mafie“, Otakar Motejl je jeho „kmotrem“.

Stejně jako v případě Marie Benešové mám pochybnost o oprávněnosti ombudsmanova nároku na pomyslný titul „jediný spravedlivý“, a to kvůli rozporu mezi jejich virtuálními obrazy a prostou skutečností. Profesní a lidský vývoj Otakara Motejla z něj činí muže paradoxů. Za oblibu u veřejnosti vděčí nejen osobitému charismatu, ale také pověsti advokáta disidentů, jimž skutečně byl. Ale nemluví se o tom, že vedle toho se těšil při nejmenším shovívavosti dobových represních orgánů. Projevilo se to mimo jiné v tom, že v době, kdy se za dopravní nehody s následkem smrti ukládaly nepodmíněné tresty, byl za usmrcení chodce potrestán odnětím svobody na jeden rok s podmíněným odkladem na 18 měsíců Nakonec pak ještě byl amnestován tehdejším prezidentem Gustávem Husákem (pro srovnání: „katarský princ“ byl za požívání sexuálních služeb nezletilých příležitostných prostitutek nepravomocně odsouzen na 30 měsíců odnětí svobody nepodmíněně). A také se neví, že jako soudce Nejvyššího soudu ČR se Otakar Motejl stal v době krátce po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy členem speciálního trestního senátu, který projednával a většinou vyhovoval stížnostem generálního prokurátora pro porušení zákona v neprospěch odsouzených proti rehabilitačním rozsudkům. Mezi postiženými oběťmi zločinů komunismu byl tehdy mimo jiné otec čestného předsedy ČSSD Slavomíra Klabana. Dalším paradoxem je jeho vztah k místopředsedovi Nejvyššího soudu ČR Pavlovi Kučerovi, kterého v r.1993 při obsazování nově zřízeného soudu prosadil do jeho funkce, ale dnes jej označuje za ostudu soudcovského stavu, ač zřejmě nerozumí skutkové podstatě špinění, kterým ho zahrnula exprokurátorka Marie Benešová a různá novinářská šmíra. Až komicky působí paradoxní skutečnost, že když v červenci 1996 obhajovala Petra Buzková v televizním pořadu Aréna nezbytnost naplnění ústavy zřízením úřadu veřejného ochránce práv, v čele pětičlenné skupiny oponentů nestál nikdo jiný než tehdejší předseda Nejvyššího soudu ČR Otakar Motejl spolu s exministrem spravedlnosti Jiřím Novákem. Tvrdili tehdy, že úřad veřejného ochránce práv bude jen další neužitečnou budovou s úředníky. Dnes, kdy úřad slouží uspokojení jeho ješitnosti, Otakar Motejl už o užitečnosti úřadu nepochybuje a stojí o funkci tolik, že před druhým zvolením do funkce veřejného ochránce práv se pokořil žádostí o hlasy komunistického poslaneckého klubu, ač by se od něho jako disidenta dalo spíše očekávat, že raději neuspěje, než by měl být zvolen hlasy komunistů. Jako ministr spravedlnosti nebyl zdaleka odolný vůči politickým vlivům: když se tehdejší nejvyšší státní zástupce Vít Veselý vzepřel požadavku na podřízení postupů státních zastupitelství potřebám „akce čisté ruce“, nechal ho odvolat. Odvolal pět předsedů krajských soudů, většinou mladších, než byl sám, a těsně před opuštěním křesla ministra zbavil funkcí vrchního státního zástupce v Praze Karla Brücklera a středočeského krajského státního zástupce Ctirada Löffelmanna pro údajnou nedostatečnost jejich manažerských výkonů. V případě Ctirada Löffelmanna měla sehrát roli také jeho neochota podrobit se bezpečnostním prověrkám. Karel Brückler byl patrně nepřijatelný mimo jiné kvůli zájmu o řádné vyšetření postupu PČR při obsazení IPB a v dalších podezřelých kauzách.

Všechny prvky procesu ztráty a případné pozdější obnovy důvěryhodnosti justice a státních zastupitelství by bylo možné zkoumat na jiných modelových případech, z nichž zdaleka nejzávažnější je zásah státních zástupců NSZ do trestního stíhání bývalého vicepremiéra Jiřího Čunka. Oba „jediní spravedliví“ se k němu donedávna vyjadřovali velmi kriticky, a to opakovaně a hodně hlučně, útočíce na důvěryhodnost „mafiánů“ jak v očích veřejnosti, tak na nestrannost a profesní vyspělost příslušných státních orgánů. O této kauze se v debatě nemluvilo, přestože má bezprostřední spojitost s řízením na ochranu osobnosti sedmi žalobců proti Marii Benešové. Ostatně na ni zapomněli i předsedové ČSSD a KSČM, kteří ještě nedávno volali po ustavení poslanecké vyšetřovací komise a Jiří N. Paroubek si brousil zuby na odvolání Renaty Vesecké z funkce nejvyšší státní zástupkyně. Až to působí dojmem, že kolem aféry podivného zastavení trestního stíhání Jiřího Čunka bylo nějakou zvláštní dohodou nastoleno perpetuum silentium. Škoda, že se asi nikdy nedovíme, kdo byli účastníci případné dohody, jaká byla její cena, ať již ve vyjádření finančním nebo jiném, a kdo ji zaplatil.

člen spolku Šalamoun