V nechutném praní špinavého prádla totiž zanikají širší souvislosti celého případu. Na jednu stranu je naprosto skvělé, že vyšlo najevo, jak se v Česku vykonává trestní spravedlnost a že její ovlivnění politickými záměry je více než jisté. Na druhou stranu jako bychom zapomněli, že žalovaná byla sama nejvyšší státní zástupkyní. Za jejího působení se prorůstání politických vlivů a šlendrián v práci orgánů činných v trestním řízení rozbujel měrou přibližující nás poměrům průměrné banánové republiky.
Pokud Marie Benešová chtěla kritizovat, proč nekritizovala na základě odborných argumentů nebo skutečných důkazů?
Navíc použití slova mafie, a vůbec urážek podobného typu, bývalým soudním funkcionářem proti druhému soudnímu funkcionáři je pošlapáváním justice jako celku.
Pokud chceme vyvolat důvěru v justiční systém, nemůžeme připustit jeho urážky, pouze kritiku. Je jasné, že nový podíl na nastalém stavu v kauze Čunek má právě Nejvyšší státní zastupitelství, které neuvolnilo nikdy všechny informace, nevysvětlilo nám, proč policie hledala i tam, kde neměla a kam nesměla, proč se její postup z počátku případu rovnal mírně svaté válce proti Čunkovi. To nijak neomlouvá chabý morální kredit Čunkův a ani jeho pravděpodobné nelegální jednání. Jakou důvěru justice má, když se soudce Nejvyššího soudu v jednací síni neumí chovat a všichni aktéři do politických půtek zatahují svoje současné či bývalé funkce. Veřejnost musí být jednoznačně přesvědčena, že když se takhle chová justice, nelze spravedlivě vyšetřit ani krádež jablek ze sousedovic zahrady. Bohužel se prohlubuje trend zahájený již přístupem JUDr. Ivy Brožové, že ačkoliv jde možná vnitřně o správnou věc, na veřejnost to působí jako volání já chci, protože jsem úředník, já mám nárok na funkci, mně nesmíte šahat na plat, apod.
Důvěra v justiční systém je na bodu mrazu, a do toho ještě tento spor. Má však své světlé místo, a tím je přístup JUDr. Cepla. Veřejnost má právo vědět, co se děje v jednací síni, jaké jsou úvahy soudu a jen ať se pokochá úrovní účastníků. Možná je Vojtěch Cepl i radikální a přísný, ale dobře, jen ať ti, kteří žijí na druhé straně jednacích stolů, jednou vidí, jaké to je, být účastníkem soudního sporu. Zcela správný je i jeho postup, že s ničím neotálel a zveřejnil rozsudek i v jeho písemné podobě. V pro společnost rozhodující otázce dává odpověď na to, co se dělo při schůzkách u kávy organizovaných nejlepším telefonistou z řad ministrů spravedlnosti, Pavlem Němcem.
Pro mě jako pro právníka však rozsudek skrývá i odpověď na to, jaké úvahy soudce měl a proč žalobu zamítl. Právě proto mohu se zcela klidným svědomím říct, že rozhodnutí je vadné. Již z obsahu žaloby bylo totiž zjevné, že žalobci -označující se svou justiční hodností, tudíž nikoliv jako soukromé osoby - se zlobí za kritiku výkonu jejich funkce. Ve sporu nejsou aktivně legitimováni, je to urážka justice, nikoliv jich jako soukromých osob. Proto měl soudce žalobu hodit žalobcům na hlavu, slovy zákona zamítnout. Jestli někdo něco chce, tak ať se Česká republika obtěžuje a jestli si tohle opravdu myslí její vrcholní funkcionáři v pozicích zodpovědných osob příslušných složek, tak ať paní Benešovou zažaluje. Pak by bylo projednání věci na místě. Když už ale soud měl za to, že žaloba je přípustná, měl rozhodnout o tom, že se paní Benešová musí omluvit na veřejnosti nikoliv žalobcům, a měl využít svého práva změnit navrženou omluvu.
Myslím, že by bylo velmi správné, kdyby paní Benešová na své náklady musela zveřejnit v denním tisku omluvu za to, že ač právnička, vyjadřuje se způsobem dehonestujícím justici jako celek a způsobem, který ke slušnému a čestnému jednání právníka nepatří. Pokud je pravdou, že se všichni chtějí odvolat, myslím, že odvolací soud rozhodnutí Krajského soudu v Praze změní způsobem shora zmíněným. Rozhodně lze ale doporučit alespoň části zúčastněných, aby zvážili, zda mají v justici své místo.
LN, 7.6.2008
Autor je advokát