Rezignace nejvyššího státního zástupce JUDr.Pavla Zemana vzbudila pozornost a vyvolala četné komentáře nezřídka pramenící z naprosté neznalosti jeho činnosti. Aniž bych komentoval jednotlivé trestní případy, ve kterých evidentně postupoval v rozporu se základními principy trestního řízení, s ohledem na jeho veřejně prezentovaný postoj dne 11.3.2019 jsem přesvědčen, že rezignovat měl již dávno. Protože kritická slova na jeho adresu byla tehdy pominuta, dovoluji si je znovu připomenout. V žádném civilizovaném právním státě by totiž takové výroky tolerovány nebyly. Připomeňme si tedy starý děj.

Tak máme před sebou další znamenitě medializovanou trestní kauzu „Kapsch“, do které je postupně „namáčeno“ stále více lidí a stále více lidí ji také komentuje (mnohdy škodolibě, „přejícně“ a nenávistně). Protože však mnozí přemýšliví občané již pochopili, že představy policistů a státních zástupců nenaleznou vždy odpovídající pochopení soudů, pak po dosavadních zkušenostech je nedůvěra k této předběžné manipulaci veřejným míněním zcela na místě. Oprávněné pochybnosti o objektivitě postupu policistů a státních zástupců nerozptýlil ani rozhovor s nejvyšším státním zástupcem JUDr.Pavlem Zemanem, uveřejněný na Seznamu.cz dne 11.3.2019. Pan nejvyšší státní zástupce totiž evidentně nezvážil dopad svých slov, protože některé své posluchače doslova šokoval.

Před krátkým časem totiž prohlásila vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová, že ročně je stíháno cca 40 000 lidí a zhruba 4% z nich je u soudu zproštěno viny. Bez velké námahy je tedy možno zjistit, že podle jejího tvrzení je ročně zproštěno viny cca 1600 osob, což je děsivé číslo, když si uvědomíme, co všechno tito lidé museli podstoupit a jak jim to v osobním i profesním životě uškodilo. Pan nejvyšší státní zástupce však tento údaj upřesnil tak, že se stal ještě děsivějším. Pokud budeme předpokládat, že jím uvedené údaje jsou pravdivé a statisticky podložené, pak ročně je stíháno cca 210 000 osob, z toho pouhá 1/3 končí u soudu (tj.cca 70 000 osob). A z této 1/3 je podle jeho slov pětiprocentní „odpad“, spočívající ve zprošťujících rozsudcích. Zprošťující rozsudky se tedy netýkají pouhých cca 1600 osob, ale cca 3500 osob (tj. „odpadu“), což je více jak dvojnásobek toho, co uváděla JUDr.Lenka Bradáčová.

Vysvětlení tohoto doslova tragického čísla bylo možno nalézt v dalších slovech pana nejvyššího státního zástupce, který doslova uvedl:

„Berte to tak, že je to přirozené, když děláte nějakou práci, tak sbíráte zkušenosti. A možná i ty nasbírané zkušenosti mohli kolegové využít v případu z minulého týdne.“

V civilizovaném právním státě je nepřípustné, aby trestní řízení sloužilo k právním experimentům. Přece nežijeme v pravěku ani starověku, abychom nedostatek poznání pravé skutečnosti nahrazovali pokusy typu „co to udělá?“ – zvláště když při neúspěchu nehrozí žádná sankce, která by měla funkci učení. Je sice pravdou, že zkušenostní poznání bylo nejstarším druhem poznání vůbec, avšak vracet se k této poznávací metodě ve 21.století je něco neuvěřitelného. Vždyť takto jsou nezodpovědnými trestněprávními experimenty ohroženy tisíce lidí – to není žádný „odpad“ ani „třísky, které odlétnou, když se kácí les“, ale živí lidé s rodinami, přáteli a spolupracovníky, kterým někdo pokusně a nezodpovědně změní celý život.

V souvislosti se stále intenzivnější kritikou státního zastupitelství se porůznu objevují snahy bagatelizovat jeho současné problémy poukazem na praxi bývalé „totalitní“ prokuratury. Vesměs se však jedná o kritiku směřující na padesátá léta, která jsou poměrně dobře dokumentovaná, přičemž však tato kritika prokuratury je buď úmyslně, anebo z neznalosti zevšeobecňována a vztahována na celou dobu její existence.

Naprostou většinu těchto hanlivých tvrzení lze snadno vyvrátit, neboť všichni prokurátoři neřešili pouze politické „delikty“, kterých nebylo ani půl procenta celkové kriminality. Politické „delikty“ totiž na úrovni okresů řešili pouze náležitě prověření okresní prokurátoři (kádrové rezervy) a na krajských prokuraturách specialisté na „prvohlavové“ trestné činy (prokurátoři „chovní“, určení k dalšímu politickému růstu). Ostatní („dělní“) prokurátoři řešili hlavně majetkovou, obecnou, mravnostní a násilnou kriminalitu anebo dopravní a provozní nehody (smrtelné a těžké úrazy, havárie, požáry, výbuchy apod.). Někteří z nich přitom nebyli ani členy KSČ a mnohým stranickým funkcionářům doslova „leželi v žaludku“, zvláště když začali trestně stíhat nějakého dobře zapsaného soudruha. Zprošťujících rozsudků bylo minimum, protože jakýkoliv „zprošťák“ byl mimořádnou událostí (a ostudou), která byla probírána na pracovních poradách – a opakované zprošťující rozsudky mohly také skončit kárným řízením. Odpovědnost prokurátorů proto byla podstatně vyšší, než je současná (ne)odpovědnost státních zástupců, a stíhat někoho na zkoušku bylo zcela nemyslitelné. Kdo tvrdí opak, neví o tom nic.

Pokud je tedy někdo trestně stíhán, poté obžalován a nakonec zproštěn viny, pak lze konstatovat, že buď nebyl stíhán ze zákonných důvodů, nebo nebyl stíhán způsobem, který stanoví trestní řád (§ 2 odst.1 trestního řádu), anebo nebyla náležitě zjištěna objektivní pravda (§ 2 odst.5 trestního řádu). Zkušenostní poznatek sice praví, že „fantazii se meze nekladou“, ale fantazírování a vytváření alternativních pravd nemá v civilizovaném trestním řízení místa. Už je opravdu na čase, aby se tomuto řádění „honicích psů trestního řízení“ (toto označení zvolil prezident Unie státních zástupců JUDr.Jan Lata) učinila přítrž. Vždyť trestní řízení má působit nejen individuálně výchovně, ale i generálně výchovně (§ 1 odst.1 trestního řádu), což se tedy státnímu zastupitelství nedaří. Výchova nejistotou a strachem je totiž demokratického státu nedůstojná. Takto tedy již pětadvacet let slibovaná reforma státního zastupitelství rozhodně nevypadá.