16.5.2021 | Svátek má Přemysl


JUSTICE: Kauza Roztočil

24.12.2008

aneb Kontinuita komunistického soudnictví zůstává zachována

Když Rostislav Roztočil v r. 2005 společně s Romanem Čabradou úspěšně uprchl z věznice Bory do Rakouska, stal se rázem mediální hvězdou. Zájem o něj provázel pak i oba procesy o povolení obnovy procesu a následné obnovené řízení ve věci, ale postupně opadal.

Čerstvá zpráva o odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem ČR měla jen nepatrný ohlas. Když jsem se ji dověděl, zamrazilo mě. Dovolání je vysoce formalizovaný nástroj, takže je možné, že nakonec budu muset uznat správnost právních úvah soudců Nejvyššího soudu, i když dle mého soudu obhájkyně Božena Hokeová, původem zkušená trestní soudkyně, při jeho psaní nepochybila. Vysvětlení zdánlivě nesmyslné předešlé věty je v přísloví, které praví, že sejdou-li se dva právníci, mají na jednu věc čtyři protichůdné právní názory a všechny jsou správné, i když se vzájemně potírají. Nicméně skutečnost, že usnesení Nejvyššího soudu ČR je zatím posledním článkem souvislé linie soudcovského myšlení, na jejímž začátku stojí rozsudky Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČSSR z r. 1985, potvrzuje, že kontinuita komunistického soudcovského myšlení nebyla ve svých účincích Listopadem 1989 přerušena a u některých soudů přetrvává do dneška.

Není patrně náhodná souvislost s čerstvou informací, že asi pětina současných soudců jsou bývalí členové KSČ, další tehdy soudili také, aniž by vstoupili do strany, ale soudcovský úřad by stejně nemohli vykonávat, kdyby loajalitu k protiprávnímu režimu neprokázali jinak. Dokonce stále soudí i několik soudců, kteří posílali za mříže disidenty včetně Václava Havla. Soudkyně Oldřiška Rysová, předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze, která odsoudila v r. 2007 Rostislava Roztočila na třináct let do vězení, se stala soudkyní ve stejném roce, kdy odsouzený emigroval, a v době, kdy původní proces probíhal, již u krajského soudu působila. Okolnost, že se z řízení nevyloučila pro podjatost, nevyžaduje komentář. Předsedkyní odvolacího senátu byla původně, až do vyloučení pro podjatost na základě stížnosti spolku Šalamoun, Jaroslava Maternová, soudkyně Vrchního soudu v Praze, která se v r. 1985 jako členka senátu Nejvyššího soudu ČSSR podepsala pod rozsudek nad Roztočilem. Soudcem tak vysoké úrovně směl být jen člověk, o jehož oddanosti KSČ nemohlo být nejmenších pochyb.

Kontinuita jednání senátu Oldřišky Rysové s rozhodováním soudů v r. 1985 je zřejmá od jeho prvních kroků. Rostislav Roztočil byl zřejmě odsouzen již ve chvíli, kdy ještě jako svobodný člověk vystoupil na ruzyňském letišti z letadla, takže pojem „spravedlivý proces“ je pro následující dění u krajského soudu nepřípadný. Byl zatčen hned u letadla a následující den na něj soud uvalil útěkovou vazbu, ačkoli přicestoval bez eskorty a účast na soudním jednání byla jeho bytostným zájmem.

Nadbytečnost uvalení vazby jako projevu podjatosti soudu pak obžalovaný dokázal po propuštění na svobodu, kdy se až do rozsudku dobrovolně účastnil soudních jednání. Výslechy svědků byly vedeny tak, aby se potvrdilo, že v r. 1985 skutečně vypovídali tak, jak to vyplývá z protokolů. Až na jednoho všichni svědčili jen o tom, co slyšeli, nebo co se stalo po vraždě na místech značně vzdálených od místa činu. Všichni znali Rostislava Roztočila ze společenského styku, ale vesměs vyjadřovali pochybnost, že by obžalovaný byl schopen tak hrůzného činu.

Jediný žijící přímý účastník poslední cesty zavražděného, recidivista Jan Bašista, si již přesně nepamatoval, za co byl v r. 1985 odsouzen, a rozhodně prohlásil, že obžalovaného nezná, ačkoli Rostislav Roztočil má výrazné, snadno zapamatovatelné rysy. Ukázal pak sice na stejnou fotografii, na které označil svého spolupachatele v r. 1985, ale to může také dokazovat, že tehdejší kriminalisté byli dobrými učiteli…V každém případě se jedná o osamělý důkaz.

Soud se vůbec nezabýval velmi podrobnou výpovědí vrátného z koleje o posledním večeru pobytu Nabila al Kallini. Z ní nad veškeru pochybnost vyplývá, že v době, kdy ho měli Roztočil se spolupachateli utloukat na mostě přes Labe, Egypťan ještě seděl na koleji a čekal na telefonický hovor. Slabou stránkou obžaloby je mrtvola. Po vytažení z řeky se nepodařilo zjistit totožnost zesnulého, proto byla asi po dvou týdnech zpopelněna. V té době policie již několik měsíců pátrala po Nabilu al Kallini. Není vůbec jasné, a soudy to neznepokojuje, proč až po letech policie přišla na myšlenku, že se jednalo o pohřešovaného Egypťana. A oba soudy se poctivě snažily zastřít skutečnost, že některé identifikační znaky mrtvoly odporují údajům ze svědeckých výpovědí o pohřešovaném. Soudkyně Rysová např. nezaprotokolovala svědectví, že k zvláštnostem Egypťana patřil zvyk nosit i v nejparnějším létě dlouhé spodky, kdežto zesnulý si koncem ledna oblékl krátké. Když jí to obhajoba vyčítala, prohlásila, že nelze vyloučit, že by si zrovna ve svůj úmrtní den nemohl Nabil al Kallini z jakýchkoli důvodu obléci krátké spodky. A odvolací soud odbyl námitku obhajoby vyjádřením, že do protokolu se zapisují jen podstatné informace. Toto je vizitka způsobu dokazování, prováděného senátem Oldřišky Rysové a posvěceného odvolacím senátem Martina Zelenky.

Podstatné ale je, že oba pražské soudy potlačily všechny poznatky, které nasvědčují tomu, že obžaloba je účelovou konstrukcí postavenou z podnětu a pro potřeby československých tajných služeb. V podstatě tak vzkázaly veřejnosti, že mezi nimi a komunistickými soudy z r. 1985 není žádný rozdíl. Čím se v původním řízení soudy nesměly z politických důvodů zabývat, tím se současné soudy nezabývaly, ač měly mravní povinnost vyvodit důsledky ze změny politických poměrů: měly prolomit tabu, která platila pro jejich komunistické předchůdce.

Ve skutečnosti senát Oldřišky Rysové nehledal pravdu a spravedlnost, šlo mu jen o neprolomitelnost soudního rozhodnutí, byť je vydal komunistický soud, který nelze považovat za nezávislý soud právního státu. Svým přístupem k této části problematiky Roztočilova procesu pražské soudy vyloučily možnost nápravy případné křivdy na odsouzeném spáchané v r. 1985. Zásada „in dubio pro reo“ ve spojení s presumpcí neviny zůstala opět jen na papíře.

Pochybnosti o důvodnosti obžaloby vyslovil již v r. 1982 v rámci extradičního řízení rakouský soud, který pečlivě přezkoumal celou dodanou dokumentaci. Sotva by ponechal Rostislava Roztočila v Rakousku, kdyby bylo opodstatněné podezření, že je pachatelem brutální vraždy. To je jedna ze skutečností, kterou soudy v letech 2006-8 nevzaly v úvahu stejně jako v r. 1985.

Až v řízení před senátem Oldřišky Rysové vyšla najevo významná okolnost, která není z trestního spisu z let 1982-5 zřejmá: téměř všichni účastníci řízení byli kvůli vraždě Nabila al Kallini vyšetřováni již v letech 1976-8, přičemž proti nim bylo užíváno fyzické i psychické násilí. Vyslýchající jim již v r. 1976 tvrdili, že Roztočil vraždil, ale nevyslýchali ho a nechávali ho na svobodě, takže mohl v r. 1980 v klidu emigrovat. Osudné trestní stíhání se rozběhlo naplno, až když byl v bezpečí v Rakousku. Vyšetřovací spis z té doby se buď nedochoval, nebo není zájem jej vytáhnout na světlo. Lze předpokládat, že si svědci v této skryté části řízení vytvořili formulace výpovědí, které pak přednesli před orgány činnými v trestním řízení v letech 1982-5.

Za takových okolností by ovšem mělo být jejich svědectví procesně nepoužitelné a tak k němu měla soudkyně Oldřiška Rysová přistupovat. Postup totalitních orgánů v této věci v letech 1976-1985 nápadně připomíná „změkčenou“ podobu proslulých procesů z padesátých let. Dále se pražské soudy v procesu z r. 2006-8 vysloveně odmítly zabývat podivnými okolnostmi Roztočilovy emigrace, které v souhrnu působí dojmem, že odsouzený sice v r. 1980 opustil Československo ilegálně a na vlastní náklad, ale současně přinejmenším s tichým souhlasem československých orgánů. Ač jsem se s Rostislavem Roztočilem opakovaně na toto téma bavil, nemám jasno, zda ví, jakou úlohu svým odchodem za hranice sehrál.

V této souvislosti stojí za zmínku, že se soudy v procesu v letech 2006-8 nevypořádaly s obsahem dochovaných dobových článků rakouského tisku, který věnoval odsouzenému značnou pozornost. Jednoznačně popisovaly jeho případ jako intriku čs. tajných služeb. Důvody Roztočilovy emigrace vysvětlovaly různě: pro některé byl zběhem ze služeb čs. tajných služeb, jemuž má obžaloba znemožnit vybudovat si existenci v „nepřátelské cizině“, pro jiné byl agentem, jemuž obžaloba z vraždy měla posloužit jako krycí legenda. Všem společně bylo jasné, že obvinění z pachatelství vraždy je nepodložené. Nepodařilo se vypátrat, proč mediální kampaň vypukla a odkud novináři čerpali údaje.

Nápadná je odlišnost Roztočilova emigrantského údělu od většiny jeho současníků: zatímco emigranti, kteří odešli za hranice bez dětí, se s nimi z velké části setkali až po Listopadu, jeho děti za ním legálně vycestovaly právě v době, kdy se nacházel v extradiční vazbě, a dosud žijí v Německu.

Podezřelé jsou i okolnosti Roztočilových styků se starou vlastí v letech 1993-2000, kdy postupně legálně získal tři pasy a volně cestoval přes naši hranici v obou směrech. Až v r. 2000 na něho čekala při vstupu do ČR zásahová jednotka. Nešlo tedy o zatčení při náhodné kontrole cestovních dokladů, ale o předem připravený zásah.

Rostislav Roztočil vypráví o státně-bezpečnostním pozadí svého odsouzení v r. 1985 legendu, jejíž prověření není možné bez nahlédnutí do archivů bezpečnostních složek na obou stranách hranice. V našich archivech se zachoval pouze trestní spis z řízení o trestném činu nepovoleného opuštění republiky. Sám Roztočil ale vypráví, že StB se snažila s ním navázat v Rakousku spojení jednak přes své rezidenty na konzulátu, jednak prostřednictvím vyslaného emisara, který ho měl v táboře Traiskirchen vydíráním nutit k návratu do vlasti. Dvouměsíční pobyt emisara v Traiskirchenu v té době, i jeho setkání s Roztočilem lze doložit. Dnes žije v Praze jako vážený občan a projevuje se jako zásadový „komunisto- a StBbijec“. Je cizím státním občanem, takže případné záznamy o jeho spolupráci s StB, pokud by existovaly, nemohou být zveřejněny. Obhájkyně navrhla soudu několikrát jeho předvolání jako svědka, ale soudkyně Oldřiška Rysová se ani nenaučila vyslovovat jeho jméno, natož aby návrhu obhajoby vyhověla.

Rostislav Roztočil se ve svém vyprávění zmiňuje o určitých jednáních s rakouskou policií a zpravodajskou službou štábu NATO. Mluví-li pravdu, měly by se v jejich archivech najít odpovídající záznamy. Mimo to lze s určitostí předpokládat, že rakouské orgány prověřovaly uprchlíka obžalovaného pro vraždu a provázeného mediální kampaní a jistě o něm vedly záznamy. Nahlédnutí do archivů zahraničních bezpečnostních služeb by bylo možné cestou mezinárodní právní pomoci. Popud by musel vyjít od soudkyně Oldřišky Rysové, která ale na objasnění této složky Roztočilova případu není vůbec zvědavá. Jasno by mohli do věci vnést dosud žijící příslušníci komunistických tajných služeb, kteří se zabývali Rostislavem Roztočilem, pokud by se v nich probudilo svědomí a přimělo je promluvit . To se ale nedá očekávat.

Aniž bych zacházel do podrobností, na základě důkladné znalosti kauzy si troufám tvrdit, že pracovní hypotéza, že Rostislav Roztočil si odnesl do emigrace zátěž odpovědnosti za vinu skutečného pachatele, není sice prokázaná, ale také ji nelze vyloučit. Pokud by v řízení v letech 2006-8 šlo o zjištění pravdy a zajištění průchodu spravedlnosti, s ohledem na platnost zásady „in dubio pro reo“ ve spojení s presumpcí neviny by se k jejímu prověření museli soudci Oldřiška Rysová, Jaroslava Maternová a Martin Zelenka postavit přesně opačně, než předvedli.

Důvody, proč soudy v letech 2006-8 s Rostislavem Roztočilem tak špatně nakládaly, mohou být ještě i jiné. Odsouzený si dle mého soudu zkomplikoval vztahy k českým orgánům útěkem z vězení a pohrdavým vyjadřováním o úrovni ostrahy ve věznici, které lehkomyslně svěřoval senzacechtivým reportérům. Za jeho útěk tři týdny před nařízeným veřejným jednáním soudu k návrhu jeho sestry na povolení obnovy procesu zaplatilo několik příslušníků vězeňské služby značnými nepříjemnostmi. Např. ředitel věznice byl odvolán, ačkoli se v úřadě ještě ani skoro neohřál a nebylo spravedlivé trestat ho za mezery v systému ostrahy, který se utvářel v průběhu předešlých let. Uvalení vazby na Rostislava Roztočila po jeho návratu z Německa a trvání na ní tak mohlo být nízkou pomstou za pokoření českých orgánů, kterého se dopustil.

Vztah soudkyně Oldřišky Rysové k obžalovanému mohla ovlivnit i okolnost, že se musela podrobit vydávacím podmínkám německého soudu, jež byly zčásti shodné s argumentací návrhu na povolení obnovy procesu, který v r. 2004 podala prostřednictvím spolku Šalamoun Roztočilova sestra Stanislava Rupp. Oldřiška Rysová se o odůvodnění návrhu vyjadřovala s pohrdáním a nepřipustila, aby navrhovatelku v řízení zastupoval člen Šalamouna. Nedovolila si sice návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnout v neveřejném jednání, ale bylo předem jasné, že se bude snažit mu nevyhovět. Během vynuceného řízení o povolení obnovy neopomenula žádnou příležitost k projevům znechucení, kdykoli zazněla zmínka o možném ovlivnění rozsudku z r. 1985 zájmy čs. tajných služeb.

Obhájkyně se nyní obrátí se stížností k Ústavnímu soudu ČR, od něhož lze s jistou mírou optimismu očekávat, že věc vrátí k novému projednání Krajskému soudu v Praze. Odsouzený se ale zřejmě bude současně domáhat ochrany u německého soudu, který se musí vypořádat se zatykačem Krajského soudu v Praze. Očekávám, že z toho bude mezinárodní ostuda. Není totiž zdaleka jisté, že německý soud vyhoví žádosti o vydání Rostislava Roztočila, protože jej v r. 2006 vydal ke stíhání do ČR s podmínkou, že mu bude poskytnut spravedlivý proces včetně provedení důkazů, navržených obhajobou. Soudkyně Oldřiška Rysová se ovšem s vydávacími podmínkami vypořádala „po bolševicku“, což může německý soud patřičně ocenit poskytnutím ochrany její oběti.

Může se nakonec stát, že Rostislav Roztočil se nedočká spravedlnosti od českých soudů a ve zdraví dožije v Německu jako ve zlaté kleci, neb všude jinde mu bude hrozit zatčení na základě českého zatykače.

V Praze 21.12.2008



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.