V posledních dnech je veřejnost zahlcována informacemi v médiích, v nichž je velmi často zmiňována otázka údajných pokusů o ovlivňování justice. Sledoval jsem především dějovou linku jednoho soudce, jenž k mému údivu před několika dny vypovídal na veřejném jednání podvýboru Poslanecké sněmovny pro justici a soudní samosprávu o tom, za jakých podmínek ve dvou případech jednal s jedním vysokým státním úředníkem. Tímto soudcem uvedené vysvětlení, proč se podruhé setkal se jmenovaným vysokým státním úředníkem, mne nikterak nepřesvědčilo. Nestačím se divit. Žasnu. V této situaci ovšem nestačí se jen divit, ale je nezbytné k této závažné problematice zaujmout jednoznačný názor, jak by se soudce v podobných situacích měl správně zachovat. Předkládám tedy veřejnosti jako soudce svůj názor a doufám, že podobný (byť možná s lepší formulační obratností) názor sdílí většina českých soudců:

1. Soudce, jehož osloví [byť i veřejně známý („vysoký“)] státní úředník s žádostí o schůzku („iniciátor schůzky“), si musí především ujasnit, co má být předmětem této schůzky.

2. V situaci, kdy iniciátor schůzky v jakékoli formě participuje v právní věci, kterou (podle rozvrhu práce příslušného soudu) má oslovený soudce projednat a rozhodnout o ní, je nepřípustné, aby se soudce s touto osobou mimoprocesním způsobem setkal a jednal s ní, ledaže by šlo o záležitost týkající se např. výkonu funkce daného úředníka, nijak nesouvisející s předmětným soudním případem (např. názor na vhodné soudcovské kandidáty, na zamýšlenou legislativní úpravu atd.).

3. Učinil-li iniciátor schůzky mimoprocesním způsobem na soudce jakýmkoliv způsobem nátlak nebo vyslovil-li „přání“ anebo „doporučení“, jak by mělo být (mohlo být, případně by bylo žádoucí, aby bylo) rozhodnuto v konkrétní právní věci, je elementární povinností soudce neprodleně (tj. řádově v hodinách) o tom učinit písemný úřední záznam a založit jej do soudního procesního spisu; oznamovací povinnost soudce příslušnému policejnímu orgánu stran podezření z trestněprávního jednání tím není dotčena.

4. Jde o zjevně nestandardní (flagrantní) jednání soudce, který v situaci ad 3 neučiní písemný úřední záznam, případně nesplní svou oznamovací povinnost příslušnému policejnímu orgánu a (navíc s výraznou časovou prodlevou) o tomto jednání informuje média. V takové situaci totiž – odhlédnuvše od shora uvedeného – mohou ze strany veřejnosti vskutku vznikat pochybnosti o osobě daného soudce (a to dokonce jdoucí i na vrub jeho nezávislosti a nestrannosti) z hlediska jím zvoleného postupu.

5. Rozhoduje-li soudce o právní věci, před jejímž projednáním a rozhodnutím o ní se setkal s iniciátorem schůzky, pak lze presumovat, že tento soudce při rozhodování v uvedené právní věci disponoval (také) informacemi, jež získal při daném jednání mimoprocesním způsobem (tj. mimo zákonem předepsanou proceduru), což může zakládat pochybnosti o jeho nepodjatosti či nestrannosti v předmětné právní věci, případně zakládat podezření z neetického chování, jež podle okolností může být příslušným subjektem vyhodnoceno jako podezření z kárného provinění.

6. Výše uvedené závěry se přiměřeně uplatní i ve vztahu k příslušnému soudnímu funkcionáři, který – rozhoduje-li v konkrétní právní věci – by měl postupovat obdobně jako soudce shora, jinak v případě podezření z trestněprávního jednání splněním své oznamovací povinnosti příslušnému policejnímu orgánu, a v ostatních případech podle nastanuvších okolností (odmítnutí nebo ukončení schůzky s poučením, že ze strany dané osoby jde o nevhodné, nežádoucí či nepřípustné chování atd., jistěže s příslušným vyrozuměním nadřízeného iniciátora schůzky).

soudce Nejvyššího soudu