Pražský městský soud v nedávné době opět řešil případ jednoho justičního čekatele, který se snaží na prezidentu republiky vysoudit soudcovskou funkci. Pro veřejnost je bohužel tato kauza okrajovou záležitostí a pokud k ní někdo zaujímá nějaký postoj, řídí se nesprávně převážně svým vztahem k prezidentovi a justici. Pozornost veřejnosti se upírá raději k mediálně preferovaným aférám, takže závažnost posledního soudního výroku v uvedené věci ve vztahu k jeho dopadům na zavedený ústavní systém je podceněna. O co ve stručnosti jde.

Zmíněný uchazeč o funkci soudce se obrátil se žalobou na správní soud s tím, že prezident zatím nerozhodl o jeho jmenování. Žádal, aby soud uložil prezidentovi rozhodnout kladně nebo negativně a v druhém případě rozhodnutí odůvodnit. Městský soud původně žalobu odmítl s tím, že nemá pravomoc o věci ve správním soudnictví rozhodovat. Konstatoval, že není žádným způsobem garantován nárok na jmenování soudcem, kandidát se ho nemůže domáhat, tedy že ke jmenování dojít nemusí. Nejvyšší správní soud později toto rozhodnutí zrušil a vrátil věc k novému projednání. V odůvodnění uvedl, že prezident při jmenování soudců vystupuje jako správní úřad a jeho rozhodování má povahu i formu správních úkonů, přesto soudní rozhodnutí může být pro prezidenta pouze morálním apelem. Nové rozhodnutí městského soudu pak nad rámec názoru odvolacího soudu uložilo prezidentovi rozhodnout o jmenování uchazeče v jím dané lhůtě a v případě nejmenování uvést důvody, které ho k tomu vedly.

Je pravidlem, že z každého sporu odchází vždy jedna strana nespokojená. Pokud by se jednalo o osobní spor, který má dopady pouze na jednu určitou situaci, nebylo by třeba se znepokojovat. Není nutné teď znovu argumentovat pro nebo proti povinnosti jmenovat konkrétní osobu do konkrétní funkce. Zásadní význam má soudní zásah do výkonu a rozsahu ústavních pravomocí prezidenta, ke kterému teď došlo. Ve svém důsledku to znamená, že soudní moc si přisvojuje právo rozhodovat o tom, jak a kým bude obsazován nejen soudcovský sbor, ale v konečném důsledku později logicky i všechny ostatní vrcholné státní funkce a kdo při tom bude mít konečné slovo. Nelze nechat bez povšimnutí, že soudci se snaží dostat pod svou kontrolu nejen prezidenta a s ním i celou exekutivu, ale svým rozhodováním vyřadit i moc zákonodárnou.

Základní systematika naší ústavy je nezpochybnitelně založena na trojdílnosti státní moci – zákonodárné, výkonné a soudní. Dělba a vyváženost těchto mocí se neustále omílá. Ve skutečnosti si justice pozvolna snaží uzurpovat příliš mnoho moci na úkor ostatních partnerů tripartity. Nenápadnou formou se stává nezávislou na exekutivě i legislativě a ohrožuje stabilitu celého systému. Místo aby působila jako „bezpečnostní pojistka“, stává se svévolně a aktivně působícím prvkem. Je neospravedlnitelné, aby nevolená a nikým nekontrolovatelná soudní moc manipulovala těmi, kteří vzešli z demokratických voleb a navíc mají časově omezený mandát. Po čtrnácti letech ústavní praxe nikým nevolená soudní moc provádí zásadní změny ve svůj prospěch, aniž by jí byla dána legislativní pravomoc.

Je samozřejmé, že společenský vývoj vyžaduje v průběhu doby určité změny. Pokud k nějakým ovšem má dojít, potom k nim však má docházet legitimním postupem v předepsaném legislativním procesu. Je to exekutiva a zákonodárná moc, kdo má podle výsledku voleb prosazovat většinovou vůli voličů. Úkolem soudů je pak v zájmu veřejnosti dohlížet, aby platné zákony byly správně aplikovány a nikoliv vytvářet pravidla a zároveň kontrolovat jejich dodržování bez spoluúčasti kohokoliv.

Pokud by se průlomové rozhodnutí ve věci justičního čekatele skutečně realizovalo, znamenalo by to těžkou dezinterpretaci ústavy a její přepsání neústavním postupem. Jakkoliv je snaha mladého čekatele o získání soudcovské funkce pochopitelná, je správné, aby prezident podle svého slibu, kterým se zavázal dodržovat ústavní pořádek našeho státu, hájil své ústavní kompetence a vyčerpal k tomu všechny prostředky, které mu náš právní řád poskytuje. Jeho postavení je nyní totiž opravdu nezáviděníhodné. Když se nepodvolí soudem uložené povinnosti, vyšle zdánlivě – alespoň tak to bude částí oponentů prezidenta nepochybně účelově vykládáno - veřejnosti signál, že rozsudky není třeba respektovat. V opačném případě bude ústava hozena přes palubu a vytvoří se stav, který nebude omezovat jen stávajícího prezidenta, ale podřídí všechny demokraticky volené orgány státní moci soudům. Soudní moc však jako jediná nikomu účty neskládá a za špatná rozhodnutí nenese prakticky žádnou odpovědnost. A kdyby snad zákonodárci a vláda chtěli soudní moc jakkoliv limitovat, hravě takové pokusy pod heslem soudcovské nezávislosti smete ze stolu. Reputace, kterou si soudci svou činností u veřejnosti vydobyli, je přitom nevalná. V poslední době je předvídatelnost jejich rozhodování lepší v boji o soudcovskou expanzi než při ochraně práv občanů. Je tedy lepší preferovat bezbřehou nezávislost soudní moci nebo hájit ústavu jako normu nejvyšší právní síly­?

V Praze dne 25. července 2007

Autor je advokát