V pondělí 20. října 2014 zazněla ve zpravodajství České televize zpráva, že se odkládá nástup trestu Romana Janouška, později upřesněná údajem o průtazích ve vypracování písemného vyhotovení rozsudku příslušnou předsedkyní senátu Vrchního soudu v Praze. Jak rychle se zpráva vynořila, tak rychle opět bez vysvětlení zmizela.

Pravda je pouze tolik, že soudkyně Jaroslava Maternová nezvládla údajně pro nával jiné práce vydání rozsudku v základní lhůtě, takže musela požádat předsedu soudu o její prodloužení. Není to nic mimořádného, stává se to i v jiných případech. Nebyl žádný zvláštní důvod, proč by Česká televize měla informovat veřejnost o zpoždění právě v kauze Romana Janouška, navíc způsobem, který zpočátku budil dojem, že soud skutečně rozhodl o odkladu nástupu odsouzeného do výkonu trestu. Někdo ale asi považoval rozvíření zájmu za důležité, redakce zpravodajství si zprávu dostatečně neprověřila, nevyhodnotila ji jako bezvýznamnou a vyvolala krátkodobý planý poplach.

Událost by nestála za zmínku, kdyby nesignalizovala napjaté očekávání části společnosti, zda se vyplní sýčkování, že magnát Roman Janoušek stejně do vězení nepůjde. Podezíravost podporují vzpomínky na kauzu Tomáše Pitra, který se místo nástupu do vězení nechal hospitalizovat a pak se náhle ukázalo, že je ve Švýcarsku.

Obecně je ochota soudů k povolování odkladu nástupu trestu velmi malá. Jsou známy případy eskortování nemocných, upoutaných na lůžko, z domova do věznice. Větší naději na úspěch žádosti mají odsouzení, kteří se nacházejí v nemocnici a ze zprávy lékařů je dáno, že by okamžité uvěznění ohrozilo jejich zdraví nebo i život. Pokud předseda senátu nevyhoví žádosti o odklad, má se nemocný odsouzený ve stanovené lhůtě dostavit do věznice s doklady o svém zdravotním stavu a s léky. O jeho dalším osudu pak rozhodnou vězeňští lékaři, kteří mohou navrhnout soudu jeho dočasné nebo trvalé propuštění na svobodu. Podařilo se to v roce 2004 osmdesátiletému bývalému generálnímu řediteli Čs. rozhlasu Karlu Hoffmannovi, který tehdy nastoupil na Pankrác za zpěvu Internacionály. Po krátkém čase byl ze zdravotních důvodů na žádost vězeňských lékařů propuštěn na svobodu, když prezident Václav Klaus odolal tlaku jeho sympatizantů (Hoffmann sám nežádal) na udělení milosti.

Záležitost s „poplašnou zprávou“ dává tušit, že odklon od obvyklého postupu v případě žádosti o odklad nástupu trestu Romana Janouška by patrně poškodil beztak nevalnou důvěryhodnost justice podezírané lidem obecným z prodejnosti.

Z jiného soudku je souběžná zpráva o vydání eurozatykače na „vora v zakoně“ Andranika Soghojana, pravomocně odsouzeného k výkonu trestu v trvání 22 let, který nenastoupil výkon trestu. S odkladem nástupu trestu si nemusel lámat hlavu. Z vazby se dostal na svobodu po vyhlášení nepravomocného zprošťujícího rozsudku soudem 1. stupně, ač žalobce podal odvolání. Krátce po propuštění odcestoval do zahraničí a již se nevrátil. Za svobodu děkuje ušlechtilé úctě k lidské svobodě soudců Ústavního soudu ČR, kteří rozhodli, že vazebně stíhaný odsouzený musí být v případě zproštění okamžitě propuštěn na svobodu bez ohledu na mínění žalobce. Kdyby ústavní soudci projevili méně ušlechtilosti, Andranik Soghojan by nebyl za horami, ale v cele a soud by nemusel vydat eurozatykač. Dodejme, že podobných „Soghojanů“, byť asi méně nebezpečných, je určitě více a další desítky jich během příštích let přibudou.

Zvýšenou citlivost na lidskou svobodu projevovala také exministryně Daniela Kovářová, která několik stížností pro porušení zákona ve prospěch odsouzených doprovodila rozhodnutím o odkladu nástupu nebo přerušení výkonu trestu. V jednom případě pak zásluhou udavačů mezi úředníky a exministra Jiřího Pospíšila byli za přípravu jejího rozhodnutí odsouzeni dva bývalí zaměstnanci ministerstva k podmíněným trestům a zákazům činnosti v oboru. Jiří Pospíšil se pak postaral o změnu trestního řádu, kterou ministry spravedlnosti připravil o právo nařídit odklad nástupu nebo přerušení výkonu trestu. Nadále je může uplatnit Nejvyšší soud ČR po obdržení stížnosti pro porušení zákona.

Ve srovnání s oběma výše popsanými možnostmi aspoň dočasného návratu na svobodu, z nichž mohou mít prospěch odsouzení bez ohledu na zdravotní stav, mi připadá přístup k nemocným žadatelům o odklad nástupu trestu necivilizovaně drsný.