Řečeno hokejovou terminologií, kauza údajné korupce exposlanců-trafikantů už má za sebou první třetinu. A třetina zápasu je dost dlouhá doba na zhodnocení, v jaké formě nastoupil tým Vrchního státního zastupitelství v Ostravě.
Statečnost
Rozhodně jim nelze upřít odvahu, což je sympatické. Jít s kůží na trh a vystavit se riziku odborné kritiky i nepřátelství vlivných, toho není každý schopen. Kéž by statečných státních zástupců bylo více! Jak názorně ukázala jiná kauza uměle vykonstruovaného stíhání Karla Randáka (zcela po právu osvobozeného, zatím nepravomocně), stále existují pracovníci trestních orgánů, kteří až příliš ochotně vyhoví přání shora.
Ani odvaha by však neměla být uplatňována bez rozmyslu a nevhodným způsobem.
Svévole
Už když Nejvyšší soud rozhodoval poprvé, výslovně uvedl, že celý stíhaný skutek i s údajným uplácením je u všech tří exposlanců krytý imunitou a obvinění jsou pro něj vyňati z pravomoci orgánů činných v trestním řízení (viz komentář na Jiném právu). Bdělí orgánové si však řekli "to nevadí, my si z výroku soudu vybereme jen to, co se nám hodí, a zbytek budeme ignorovat".
Výsledkem je druhé rozhodnutí, ve kterém Nejvyšší soud jen potvrdil to, co si každý včetně státního zástupce Bajgera mohl přečíst již ve výroku rozhodnutí původního. Takovýto svévolný postup, jen aby mohli někoho za každou cenu odstíhat, není vizitkou opravdového profesionála (Nejvyšší soud označil postup státního zastupitelství za „překvapivý“ a „účelový“).
Dodejme, že nestíhatelnost trojlístku exposlanců neznamená konec případu. Stále běží trestní stíhání Jany Nagyové pro její roli v téže kauze a spekuluje se o zahájení trestního stíhání Petra Nečase. Tím spíše by nás mělo zajímat, zda státní zastupitelství vylepší svůj výkon v následující oblasti.
Formalizmus
Velkým problémem, který dosud zůstával ve stínu sporu o rozsah imunity, je formalizmus v právní úvaze použité při konstrukci údajného trestného činu. Formalizmus je dlouhodobým problémem české justice a je také důvodem, proč se české jurisprudenci občas hanlivě přezdívá česká škola formálně-právní.
Poprvé jsem se s českou školou formálně-právní setkal ještě jako mladý čekatel, kterého posílali zaučit se sledováním jiných státních zástupců. Navštívil jsem tehdy soud, který projednával odvolání ve věci podvodu. Obžalovanou byla majitelka a jednatelka firmy obchodující s akciemi (detaily jsem pochopitelně pozměnil), jinak vzděláním kadeřnice.
Jak jsem pochopil, obchodní partneři firmy ani netušili, že existuje nějaká jednatelka a vždy jednali s panem X, který byl manželem papírové jednatelky a skutečným vlastníkem firmy. Ten to dokonce u soudu ani nepopíral a hlásil se k tomu, že všechny podvodné obchody sjednával on sám a že manželka jen spoléhajíc na něj podepisovala jím předložené dokumenty. Přesto byla odsouzena jako domnělý podvodník paní X a svědectví jejího manžela, který se vlastně doznal k trestnému činu, soud odzíval.
Shodou náhod jsem předsedu senátu potkal o pár měsíců později na jednom semináři. Zeptal jsem se jej, zda si případ vybavuje a zdali neví, proč byla místo pana X souzena jeho manželka. Soudce prokázal perfektní paměť, prohlásil však, že jednatelkou zapsanou v obchodním rejstříku přece byla ona dáma, tak podle jeho názoru dopadl soud zcela správně.
Čtenář, který není pracovníkem české justice, jistě pochopí, co je na takovém stylu uvažování špatně, a jak moc se takový přístup soudů podepsal na mnoha problémech, kterými naše společnost dnes trpí. A jak se projevuje česká škola formálně-právní v trestním stíhání Petra Tluchoře a spol.?
Politická vyjednávání se odehrávají dnes a denně a nejsou tak černobílá, jak je vidí ostravská pobočka VSZ. Jde o spojité spektrum; na jedné straně je standardní politický kuhhandel ve stylu "my půjdeme do koalice, ale já budu ministr financí", případně "my vám podpoříme dva předsedy výborů, ale vy nám prohlasujete dva místropředsedy". Tento druh jednání se děje relativně veřejně, všichni o něm vědí a vždy se pokládal za akceptovanou součást parlamentního systému.
Na druhé straně spektra je pak uplácení ve formě igelitky s penězi za konkrétní hlasování v parlamentu pro něčí soukromý zájem. Tento druh jednání byl dlouhodobě pokládán za nedovolený (dokud Nejvyšší soud nevydal své překvapivé a ne příliš zdůvodněné rozhodnutí) a za úplně odlišný druh vyjednávání, než je legitimní politické handlování.
Nejelementárnější zdravý rozum praví, že dohoda "funkce za funkci v zájmu strany" má mnohem blíže tomu přijatelnému konci spektra než druhému, nepřijatelnému konci. S tím se státní zástupci samozřejmě museli nějak vyrovnat. V původním usnesení o zahájení trestního stíhání exposlanců však nenajdete ani zmínku, ani čárku o tom, že by kontext politického vyjednávání vzali v úvahu a nějak se s ním vypořádali. Místo toho se v usnesení i ve všech veřejných vyjádřeních dokolečka odvolávají na samotný formální prvek, že nabídka pozice je výhodou a že to je pak nutně podplácení.
Existence formálního prvku je pro ně zkrátka vše. V tom případě by ovšem mělo být trestné i tradiční dohodnuté rozdělení předsednických a místopředsednických funkcí v parlamentních výborech, ne? To jsou také samé výhody pro někoho! Tady úplně chybí korektiv formálního právního uvažování zdravým rozumem.
Nesprávnost postupu státních zástupců v kauze Tluchoř a spol. by se dala nejlépe ilustrovat na příkladu jisté hudební televizní stanice. Někdy si ji pusťte a sledujte inzertní lištu v dolní části obrazu. Když na určité číslo pošlete SMS s křestními jmény sebe a svého partnera, za chvíli se na liště ukáže text "Karel a Monika: 95% Bude to láska na věky!" nebo "Tereza a Robert: 40% Dlouho to nevydrží" a podobně.
Samozřejmě je to podfuk – neexistuje žádná kouzelná krabička, která by něco takového dokázala říci. Přitom ony esemesky jsou prémiové a provozovatel této služby z ní inkasuje nemalé peníze. Přísně formálně vzato to tudíž naplňuje definici podvodu. Ale představte si státního zástupce, který by iniciativně začal provozovatele této služby stíhat jako pachatele trestného činu podvodu! Všichni by si ťukali na čelo, jaký je to hlupák.
Ano, je to možná formálně podvod, ale podvod pouťový, jaký se v nejrůznějších variantách odjakživa pokládá za dovolený, ať už říká formální definice cokoli. Ovšem to pochopí jedině člověk nadaný patřičnou sociální inteligencí, který umí pochopit kontext a neřídí se jen a pouze formálními znaky.
Kdyby ištvanovci do usnesení napsali "dané jednání bylo již za hranicí legitimního politického vyjednávání, protože ...", principiálně bychom jim nemohli nic vytknout. Pochopili kontext – posoudili jej – vyargumentovali si to. Neexistuje jediná správná odpověď, kde přesně tu hranici narýsovat. Bylo by tedy už jen na rétorických vlohách státního zástupce, zda přesvědčí soud, aby ji rýsoval na stejném místě.
Ale pokud kontext úplně ignorují a pokud absolutizují jeden formální prvek, pak se chovají přesně stejně hloupě, jako kdyby stíhali onen horoskop lásky. Bez takové formalistické a bezduché prokuratury se snad raději obejdeme.
Zneužívání postavení
Perličkou je text prvního výslechu Petra Nečase, který je dnes už veřejně dostupný. Když Petr Nečas řekl, že trestní orgány coby "úzká skupinka osob" kriminalizují "jako mávnutím kouzelného proutku" jednání dříve akceptované, cítil státní zástupce VSZ v Olomouci nutnost pohrozit mu pokutou za urážku orgánu. Státní zástupce v zápětí hrozbu ještě zopakoval, když Petr Nečas zlomyslně rozvracel republiku prohlášením, že trestní orgány postupují neobjektivně.
Řekl snad Petr Nečas "státní zástupce je vůl" nebo něco jiného urážlivého? Pak bych hrozbu pokutou chápal. Ale vynucovat si hrozbami pokutou nekrizovatelnost svých právních názorů, to je docela obyčejné zneužívání postavení. Státní zástupce, který se k něčemu takovému uchyluje, je ostudou svého stavu a v mých očích je to desetkrát horší profesní selhání než všechen právní formalizmus světa. A tu pokutu za "ostudu stavu" mi klidně naúčtujte.
Autor je právník, bývalý státní zástupce
LN, 20.11.2013