Advokáti to nemají jednoduché. Kdekoho baví se do nich opřít, a když už vystupují v knize nebo ve filmu, tak jako odporné postavy, které pomáhají padouchovi v jeho kejklích. A přitom je moje profese pilířem justičního systému, protože advokát za každé situace na straně obviněných hájí jejich oprávněné zájmy.

Neplatí ani úsloví, že co advokát, to milionář. Veřejnost má zkreslené představy o jejich příjmech. Jako u jiných profesí, i zde platí: mnoho povolaných, málo vyvolených.

Průměrný příjem advokáta je nižší než průměrná mzda a směrem od Prahy do pohraničí klesá. Část klientů obslouží advokáti zdarma, což je sdělení, o které se bulvár ani média nezajímají a finanční úřad je v daňovém přiznání nezohlední. A pak je tu advokát ustanovený (ex offo), tedy povolaný státem.

Advokát ex offo poskytuje právní pomoc účastníku soudního řízení, obviněnému či poškozenému, který není schopen se sám zastupovat nebo nemá možnosti, aby si advokáta zvolil sám. Jeho odměnu pak platí stát podle tarifu – vyhlášky, která určuje odměnu podle předmětu sporu (například žalované částky) nebo trestní sazby, kterou je klient ohrožen (třeba tři až pět let).

Tento systém fungoval od poloviny minulého století přibližně do roku 2006, kdy jedna z mnoha novel občanského soudního řádu umožnila, aby se advokát před soudem vyskytoval ve zcela novém postavení – jako opatrovník osoby, jejíž pobyt není znám, která je někde v zahraničí, jíž se nedá doručit obsílka nebo pro zdravotní komplikace není schopna před soudem vystupovat.

Od těch dob si soudy mohou vybrat, zda účastníkovi ustanoví advokáta jako právního zástupce (a zaplatí ho odpovídajícím způsobem), nebo jako opatrovníka, jemuž však advokátní tarif přiznal odměnu symbolicky nízkou – 400 korun za úkon (například za odvolání nebo za dvě hodiny účasti u soudu).

Jako kdyby už tak nebylo soudní řízení příliš složité k pochopení, zavedl duplicitní postavení se stejnou odpovědností, stejnou advokátovou prací, ale zásadně odlišnou odměnou pod hranicí prosté rentability.

A v tuto chvíli se na scénu dostává Ústavní soud, jemuž v posledním období řada advokátů zaslouženě tleská. Už loni v září svůj postoj k výše uvedenému lehce naznačil a v minulých dnech prohlásil otevřeně, že nízké odměny za výkon funkce opatrovníka jsou protiústavní, a příslušné pasáže advokátního tarifu zrušil. Dvojí odměnou byla porušena zásada rovnosti v návaznosti na právo podnikat a právo získávat prostředky pro životní potřeby prací. Každý člověk, i advokát, má totiž právo na spravedlivou odměnu za odvedenou práci. Možná nás veřejnost nemusí milovat, ale jednoho dne nás každý občan může potřebovat. A pokud si nás nemůže dovolit, možná ho uklidní, že dle Ústavního soudu nás stát má potřebným nejen ustanovit, ale má nám i férově za práci zaplatit.

Autorka je prezidentka Unie rodinných advokátů

MfD, 4.2.2020