Způsob výběru soudců je jen technikálie. Klíčová otázka zní: Jaké soudce chceme?

V české justici platí prozatím několik systémů výběru soudců. Ten odpovídá požadavku soudních institucí. Podle jednoho klíče jsou vybíráni soudci Ústavního soudu, podle jiného pak soudci Nejvyššího správního soudu nebo Nejvyššího soudu. A nakonec ostatní soudy obecné svým způsobem sui generis podle úvahy jednotlivých předsedů. Osobně si nemyslím, že by tento způsob výběru byl vadný. Pravomoc soudních funkcionářů vybírat si svoje lidi rozhodně není zcela špatná.

Snaha ministerstva spravedlnosti sjednotit způsob výběru, byť i vyhláškou, je také chvályhodná, alespoň co do nastavení základních pravidel. Jenže když už hovoříme o soudcích, řešíme otázky technické, případně otázky, které stav profesionálů v právu považuje za rozhodující. Vyústěním těchto úvah je pak závěr prezentovaný ministerstvem spravedlnosti: „Chceme v justici lidi, kteří mají cit pro spravedlnost a zároveň jej dovedou podložit logickým uvažováním a výbornou znalostí práva a jeho zručnou aplikací.“

Vysněný ideál

Ministr popisuje věrně dlouhodobý a vysněný ideál procházející snad všemi profesemi, kdy politici svorně předkládají veřejnosti, že na všechna místa je úplně nejlepší nezávislý odborník s širokou praxí, uznávaný odbornou i laickou veřejností a ochotný se spokojit s tím, dělat to zadarmo, nebo za předepsanou – i jednotnou – odměnu pro všechny. Zde narážíme na klasický problém, kde takové supermany sehnat, a to nejlépe v počtu desetitisíců odborníků na jakoukoliv profesi. V případě soudců konkrétně cca 3500 lidí.

Ona totiž není klíčová otázka, jaké technické a dovednostní kvality má mít soudce, jak budou vybíráni a obsazování na jednotlivé soudy, to je jen technikálie dobré správy státu. Skutečně klíčová otázka je, jaké soudce chceme. Josef Baxa na vystoupení před právníky pořádané Lidovými novinami nadnesl tuto otázku jako klíčovou a ona opravdu klíčová je. Jaký má být soudce? Co je jeho základní povahovou vlastností a co od něho veřejnost očekává?

Soudce v očích aktuálního prezidenta republiky musí soudit tak, jak se líbí jemu. Soudce v představách veřejnosti a protikorupčních aktivistů musí být neomezený tvrďák, který rozseká zlé korupčníky a pokud možno je oběsí na provaze. Soudce v očích šéfa pěstírny marihuany by měla být pěkná kočka, když už ho posílá do vězení, tak ať je aspoň na co koukat. Soudce v očích účastníka správního řízení musí naprosto přesně rozumět problému stavebnictví a být kombinací dokonalého technika a právníka úřednického typu. Soudce musí být chápající matkou se smyslem pro potřeby účastníků. Soudce musí být jasnozřivý génius, který prohlídne lži té druhé strany a zamete s ní tak, že si to bude pamatovat navždy. Soudce by měl znát právo! Soudce musí znát právo! Soudce by měl ovládat všechny procesní zákruty a žít striktně ve světě paragrafů, jakmile opustí jednací síň, si jít maximálně zaběhat a vyhýbat se styku s kýmkoliv. Soudce musí znát život a chápat, jaké věci trápí „obyčejné lidi“.

Kdybych měl vyjmenovat, co všechno podle různých názorů musí soudce být, popíšu několik tiskových stran. Jenže to je jenom moje představa, jaký by soudce měl být a jak o něm smýšlejí účastníci procesu. Rozhodně to však není představa, jaký soudce má být a jakého soudce náš stát potřebuje.

Prozatím jsme se v úvahách o osobě soudce dostali k profesionálnímu supermanovi, jak jej vtipně, a evidentně nezamýšleně, definoval ministr spravedlnosti. Co kdybychom ale přestali snít o nereálných superženách a supermužích, přestali za jakýmkoliv výběrem soudců podle potřeb konkrétních regionů či soudů vidět nepořádek, klientelismus nebo podobné nesmysly, co kdybychom pro začátek přijali premisu vyslovenou v americkém právním systému, že soudce musí být dobrý člověk a není na škodu, když zná právo. Pak můžeme začít vymýšlet všechny technikálie. Shodneme se ale na tom základním?

Autor je advokát

LN, 22.6.2017