29.3.2024 | Svátek má Taťána


JUSTICE: Hledání pevného bodu v justičním vesmíru

6.4.2012

Podstatná část tohoto článku byla jako referát přednesena na odborné konferenci Právní prostor 2012 v Seči dne 29. března 2012, pořádané společností Atlas Software

Něco divného se dnes děje kolem nás a v justici o to víc. Legislativní smršť díky kreativní činnosti našich zákonodárců narůstá, a pokud by se dnes našel odběratel tištěné Sbírky zákonů, který by každoročně nechával zákony svazovat do tlustých černých knih, jak se to dělávalo kdysi, potřeboval by knihovnu víc než nafukovací. Dávno totiž nestačí jeden svazek (jako ve všech letech do roku 1980), ani svazky dva (jako v 80. letech). Poslední ročníky Sbírky zákonů se vejdou do šesti až sedmi tlustých, těžkých knih. Aby ne, když ročně přijmeme víc než 600 novel, a než začne platit zákon, už jej opravujeme, látáme a flikujeme.

Ale děs a bída u toho nekončí. My praktikující právníci se každodenně setkáváme s tím, že co jeden předpis zakazuje, to druhý ukládá, pro co jeden tvoří podmínky, za to druhý trestá. A když se sejdou tři právníci, neřeší jako kdysi kauzy klientů. Hovoří – světe, div se - o kárném řízení. Jako by právě sankce byly nástrojem, který léčí, namísto aby jen v nezbytné míře a pro výstrahu trestal.

Ústavní soudkyně dr. Vlasta Formánková rozšířila před několika dny mé obzory o definici práva jako jednoho z nástrojů, které vynalezla společnost pro řešení sporů mezi lidmi. Právo ovšem na tuto úlohu není samo – kromě práva má po ruce morálku, etiku a (světe, div se) náboženství. Někdy se mi však zdá, že ani čtyři nástroje této důležitosti na tak velký úkol nestačí.

Podívejme se totiž sami na sebe. Ale jak se k sobě my právníci chováme? Jsme těmi, za nimiž přicházejí lidé tehdy, když nástroje, které sami mají v ruce, selžou. Jsme tedy těmi, u nichž hledají pomoc, radu či zastání. Jsme těmi, kteří znají odpovědi na otázky a za ně a pro ně hledáme někdy odpovědi, jindy doporučení a ještě jindy (v případě soudců) spravedlnost. A někdy jsme jejich možnost poslední.

A ať se nám to líbí nebo nikoli, naše poslání v sobě mnohdy zahrnují také úctu k těm, kteří rady, doporučení či spravedlnost mají přinášet. Koneckonců ne nadarmo obsahují stavovské předpisy etická omezení, podle nichž se advokáti, soudci, exekutoři, notáři či státní zástupci mají chovat tak, aby svým jednáním nesnižovali důstojnost svého stavu, aby svými poklesky neubližovali justici jako celku.

Tak se tedy povídejme, zda se podle těchto pravidel skutečně chováme. Máme se rádi? Pomáháme si? Spolupracujeme a respektujeme sebe a svá postavení? Podporujeme sebe navzájem i jeden druhého v obecném pohledu na společnost jako loď, v níž jsme všichni na stejné straně? Vidíme širokou justici jako jedno velké, společné dílo, k němuž je naším úkolem ruku v ruce přispět? Ani náhodou. Vždyť jen když píšu tato slova, cítím, jak formálně a frázovitě vlastně působí.

Nejsem ovšem ani zdaleka sama, koho toto téma napadá a kdo o něm mluví. Šéfredaktor časopisu Soudce dr. Karel Havlíček se v březnovém čísle podivuje nad tím, že se prezident soudí s předsedkyní soudu, vrchní státní zástupci s ministrem, ministr se soudci a exekutory a (dodávám já) v poslední době se plivají zlé sliny na advokáty. Tatam je doba úcty, respektu a vážnosti. Dnes je běžné soudit se vůči podřízeným a s nadřízeným, komunikační spory se namísto u kulatého stolu řeší přes média. Jak napsal Karel Havlíček, "personální politika se změnila v gladiátorské hry, v nichž jsou poražení házeni lvům."

Řeknete, že těm, co takto činí, se dá rozumět. Pro média je pochvala míň než nic a konflikt, vražda, urážka či sex hlavní oblastí zájmu a tématem vhodným na první stránku. Dlužníků je dnes víc než věřitelů, a jak jinak získat to, co chci, než si to pořídit, i když na to nemám? Mám přece na to právo, kterým se lze zaštítit jako palcátem. Nic není jednodušší než dštít na věřitele a dlužníků se namísto toho zastávat jako nevinných. A, "last, but not least", chápu ministry – potřebují se lidu zalíbit. A profesní komory zas pochopitelně hájí svoje práva!

V poslední době jsou těmi ďábly nejrohatějšími (pravda, vedle lobbistů) advokáti, kteří prý vedou spory pouze pro tučné palmáre. Zbytečno tvrdit, že si vyhlášku o nákladech advokáti nevymysleli, ba že od jejího přijetí úpěnlivě, leč marně ministra zrazovali. Marno uvádět, že způsobem v médiích kritizovaným, tedy živobytím založeným na přísudcích a nákladech řízení, se živí pouhá hrstka z nich.

Obvykle se živím poskytováním rad a odpovědí, přesto dnes položím pár otázek: Proč se to děje, vlastně už víme. Ale je to dobře? Komu spory a hádky poslouží? Co když každý malý útok jedné profese proti druhé je kapkou nedůvěry proti instituci zvané justice, proti základům státu, proti společenské smlouvě, kterou naši předkové kdysi pro uklidnění vztahů spolu vzájemně uzavřeli?

Trochu mě mrazí, když si uvědomím, jak lehce se z kapek vytvoří potok a z potoka řeka. I když - zatím možná jen slyším trávu růst. Zatím totiž vím, že se katastrofa nekoná. Říkají nám, že lidé nevěří justici. Možná to tak vychází ve statistikách a průzkumech. Možná se to jen tak mezi lidmi povídá, ale skutečnost tomu zatím – a naštěstí – neodpovídá. Stále totiž lidé ve sporu podávají žaloby a obracejí se k soudu, čemuž odpovídá přes dva miliony návrhů, které každoročně do justice dorazí. Kdyby lid skutečně jednal tak, jak tvrdí tazatelům v různých dotaznících, vzal by jeden na druhého klacky, odmítl by poslušnost policii a zřídil by si domobranu.

Dokud je čas, a než se tak stane, tak se ptám: Opravdu je třeba, aby spory byly tak vyhroceně osobní? Tak útočné, podpásové a pokořující? Sám boj je nejspíš evolučně nezbytný, ale uvítala bych v něm více elegance, velkorysosti a sexappealu. Někdy mám pocit, jako bych sledovala malé kluky na pískovišti. Nechcete už, pánové, konečně dospět?

Britský evoluční biolog Matt Ridley říká: Vše, co člověk činí, koná kvůli vlastní reprodukci: Proboha, chlapi, nechte toho čechrání peří a svádějte nás jiným způsobem! Bojujte o nás jinak! Buďte velkorysí! Nechte to být! Nemůžete vyhrát! Vyhrajete jednu bitvu a prohrajete válku! O nás i o justici.

V nadpisu jsem slíbila, že se pokusím najít pevný bod v justičním vesmíru: Myslím, že jím je justice sama! Jako instituce! Jako nezbytnost, a to se všemi svými složkami, mezi které patří policie stejně jako státní zastupitelství, soudci jako exekutoři, advokáti jako notáři. Protože bez ní by nám bylo nesrovnatelně hůř. I když zamrzí, že se za nás, za justici a za symboly příliš mnoho vysokých státních činitelů nepostaví. Což koneckonců neplatí jen pro justici.

Chraňme instituce, neboť na nich stojí naše civilizace a náš stát. Až je zcela zesměšníme, až je zničíme, nezbude nám nic, na čem bychom mohli stavět. Nezbude pak nikdo, kdo by odpovídal na dotazy, kdo by pomáhal a chránil. Pak nám totiž nezbude nic jiného než ty klacky.

Však jen otevřete okno a chvíli poslouchejte. Štípání dříví a lámání klacků už se někde v dálce ozývá…

Autorka je advokátka a šéfredaktorka Rodinných listů