JUSTICE: Dva klíčové rozsudky
Oba rozsudky jsou průlomové a jsou důkazem další emancipace české justice, která je předpokladem fungující demokracie. Dělba moci mezi mocí ústavodárnou, výkonnou, soudní a mediální tvoří základ moderní demokracie v euroatlantické civilizaci, přičemž moc soudní a mediální plní i funkci kontrolní: přezkoumává rozhodnutí parlamentu a vlády.
Oba rozsudky mají ještě jeden společný znak, který je symptomatický pro dnešní dobu: Jen potvrzují to, co všichni dávno vědí. O tom, že v případě Dr. Milady Horákové šlo o vraždu, se ví od padesátých let a po roce 1989 se pro to našly i důkazy. Šlo o nezákonnou manipulaci, na které se paní Ludmila Brožová-Polednová iniciativně podílela.
Podobně v případě tzv. justiční mafie, v níž kvůli tomuto označení špičky české justice zažalovaly stínovou ministryni spravedlnosti za sociální demokracii Marii Benešovou, šlo jen o potvrzení toho, o čem se ve všech médiích rok spekulovalo či přímo psalo, že někteří představitelé české justice se pokusili ovlivnit vyšetřování korupční kauzy vicepremiéra Čunka, aby se nerozpadla křehká koalice a nepadla vláda.
Prvoinstanční pražský městský soud, kterému předsedal soudce Petr Braun, paní Brožovou-Polednovou odsoudil k osmiletému vězení, paní Brožová-Polednová se ale odvolala k vrchnímu soudu, který ji osvobodil. Nejvyšší soud, jak řekl po jednání jeho mluvčí, konstatoval: „Její čin je zločin z doby komunismu a nemůže být promlčen. Soud musí rozhodnout, zda je vinna, či nevinna.“ Podle Nejvyššího soudu je čin paní Brožové-Polednové nepromlčitelný kvůli její prokázané přímé účasti. Ombudsman a bývalý ministr spravedlnosti Otakar Motejl to komentoval slovy: „Přišlo to ale pozdě, protože 15 let se tady tyto kauzy z dob komunismu likvidovaly a zametaly právě promlčením.“ My můžeme dodat: Takhle byl zbaven obvinění už i prokurátor Karel Vaš, který poslal na smrt generála Heliodora Píku.
V druhém případě zase Vojtěch Cepl mladší pomocí řady svědků a citací z novinových článků podrobně zrekonstruoval, co se v klíčových chvílích Čunkova případu dělo. Díky tomu se potvrdily všechny dřívější pochyby i schůzky v restauracích, na nichž místopředseda Nejvyššího soudu Pavel Kučera pronesl zásadní kompromitující větu ve smyslu: „Nezávislost justice musí jít stranou!“ Rovněž se prokázalo, že paní Vesecká z případu stáhla všechny žalobce, kteří chtěli pana Čunka obžalovat. Soudce Cepl doslova řekl: „Ve věci Jiřího Čunka se objevily nepovolené intervence.“
V rozsudku stojí: „Činnost žalobců ve věci nestandardních postupů v případu Jiřího Čunka lze nazvat koordinovanou spoluprací. Instančně a procesně nebyl k této spolupráci žádný důvod. Tvrzení žalované Benešové o manipulování s kauzami má proto prokázaný skutkový základ.“
V tomto případě ale nejde jen o to, že ostudu si zavinily špičky justice samy tím, že paní Benešovou žalovaly, ale hlavně šlo přece o to, že kdyby případ pana Čunka nechaly dojít až k soudu, nezůstala by řada otázek bez odpovědí a prestiž justice by se naopak zvýšila. Takhle dostala naše justice jen další ránu.
Oba klíčové rozsudky prokazují to, co ve Spojených státech vědí občané již léta, a sice, že k tomu, aby se pravda, byť je jakkoliv nebezpečná, vyjevila, stačí jeden odvážný soudce.
Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6
(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)
Autor je novinář a spisovatel
