Ve světle těchto zásad se nemohu smířit se stále přežívající vírou některých soudců, že jejich profesionální zkušenost, intuice a víra ve správnost jejich hodnocení skutkových zjištění a subjektivních úmyslů obžalovaných mají větší váhu než nezpochybnitelné důkazy. Zvláště v případě, že soud „uvěří“ ve vinu a přebije svou vírou absenci důkazů. Nemohu také přijmout názor zejména státních zástupců, ale i některých soudců, že ten, kdo už byl jednou odsouzen, je více podezřelý ze spáchání neobjasněných trestných činů než dosud netrestaný obžalovaný, takže v nejistotách je třeba rozhodnout v jeho neprospěch. Takový přístup k již dříve trestaným obžalovaným považuji za přímé porušení zásady rovnosti postavení občanů v trestním řízení vylučující uplatnění presumpce neviny, následně i zásady „in dubio pro reo“ a zejména ve výsledku vedoucí k porušení zásady přiměřenosti trestu v poměru ke skutečné vině. Spojení nadhodnocené víry v božskou jasnozřivost soudce s podjatým přístupem k dříve odsouzenému obžalovanému může zplodit katastrofálně špatný rozsudek.
Pro ilustraci výše uvedených vývodů může posloužit řízení proti vícenásobné podvodnici, které proběhlo u jednoho pražského soudu. Mimo jiné byla obviněna, že od svého bývalého zaměstnavatele postupně vylákala značnou peněžní částku pod záminkou, že mu obstará velký a výhodný úvěr. Zatímco v jiných žalovaných případech obžalovaná podvody doznala a nanejvýš měla námitky proti uváděné výši škody, k tomuto se nepřiznala. Soud neměl proti ní jiný důkaz než tvrzení poškozeného, který v prvním kole prvoinstančního řízení soudu sdělil, že jí půjčil asi 1,5 milionů Kč. V druhém kole, tedy po odvolání, na základě vlastních záznamů ale prokazoval toliko škodu přes 900 tisíc Kč. Nepředložil žádné písemné potvrzení o předání a převzetí peněz, neuvedl jediného svědka, který viděl jejich předání. Velký rozdíl ve vyčíslení škody ve dvou částech trestního řízení spolu s absencí objektivních, stranami řízení nezpochybnitelných důkazů o vyplacení peněz činí obvinění v tomto bodu obžaloby pochybným.
Připouštím, že výpověď poškozeného před soudem působila věrohodně a působila na city: jednalo se o starého, zřejmě vážně nemocného muže, který má za sebou krach firmy. Všechny tyto okolnosti ve své výpovědi patřičně zdůraznil. Mohl vyvolat v členech senátu soucit. To však nemění nic na tom, že jeho tvrzení nebyla o nic více a lépe podložena objektivními důkazy než obhajoba obžalované. Přesto přišla ke cti oblíbená zásada českých soudců: in dubio contra reo.
Je možné, že odsouzená tak stráví ve vězení o pár měsíců více, než by jí vzhledem ke skutečně spáchaným podvodům náleželo. Také je možné, že kdyby přišla do střetu se zákonem a byla obviněna jen z tohoto jednoho podvodu, před soud by se vůbec nedostala. Zdá se mi, že v tomto případě je rozhodnutí soudu bližší věštění z křišťálové koule než výkonu spravedlnosti.