Při čtení sporných rozsudků si často kladu otázku, jakým nárokům má vyhovovat trestní řízení, aby vyhovovalo pojmu spravedlivého procesu, kromě samozřejmého požadavku, že jeho průběh a závěry mají být v přísném souladu se zákony a judikáty vyšších instancí. Na první místo bych postavil zásadu, že trest není slepou pomstou. Má být přiměřený nezpochybnitelně prokázané vině. Víra soudce nemůže nahradit důkaz. Lpění na této zásadě je pojistkou proti omylnosti soudce. Odsouzený má být souzen pouze za to, z čeho jej viní obžaloba, nikoli za dávné hříchy. Soud má maximálně vycházet vstříc požadavkům obžalovaného i poškozeného na dokazování, nikdo nemá být krácen v právu na soudní ochranu svých práv.

Ve světle těchto zásad se nemohu smířit se stále přežívající vírou některých soudců, že jejich profesionální zkušenost, intuice a víra ve správnost jejich hodnocení skutkových zjištění a subjektivních úmyslů obžalovaných mají větší váhu než nezpochybnitelné důkazy. Zvláště v případě, že soud „uvěří“ ve vinu a přebije svou vírou absenci důkazů. Nemohu také přijmout názor zejména státních zástupců, ale i některých soudců, že ten, kdo už byl jednou odsouzen, je více podezřelý ze spáchání neobjasněných trestných činů než dosud netrestaný obžalovaný, takže v nejistotách je třeba rozhodnout v jeho neprospěch. Takový přístup k již dříve trestaným obžalovaným považuji za přímé porušení zásady rovnosti postavení občanů v trestním řízení vylučující uplatnění presumpce neviny, následně i zásady „in dubio pro reo“ a zejména ve výsledku vedoucí k porušení zásady přiměřenosti trestu v poměru ke skutečné vině. Spojení nadhodnocené víry v božskou jasnozřivost soudce s podjatým přístupem k dříve odsouzenému obžalovanému může zplodit katastrofálně špatný rozsudek.

Pro ilustraci výše uvedených vývodů může posloužit řízení proti vícenásobné podvodnici, které proběhlo u jednoho pražského soudu. Mimo jiné byla obviněna, že od svého bývalého zaměstnavatele postupně vylákala značnou peněžní částku pod záminkou, že mu obstará velký a výhodný úvěr. Zatímco v jiných žalovaných případech obžalovaná podvody doznala a nanejvýš měla námitky proti uváděné výši škody, k tomuto se nepřiznala. Soud neměl proti ní jiný důkaz než tvrzení poškozeného, který v prvním kole prvoinstančního řízení soudu sdělil, že jí půjčil asi 1,5 milionů Kč. V druhém kole, tedy po odvolání, na základě vlastních záznamů ale prokazoval toliko škodu přes 900 tisíc Kč. Nepředložil žádné písemné potvrzení o předání a převzetí peněz, neuvedl jediného svědka, který viděl jejich předání. Velký rozdíl ve vyčíslení škody ve dvou částech trestního řízení spolu s absencí objektivních, stranami řízení nezpochybnitelných důkazů o vyplacení peněz činí obvinění v tomto bodu obžaloby pochybným.

Připouštím, že výpověď poškozeného před soudem působila věrohodně a působila na city: jednalo se o starého, zřejmě vážně nemocného muže, který má za sebou krach firmy. Všechny tyto okolnosti ve své výpovědi patřičně zdůraznil. Mohl vyvolat v členech senátu soucit. To však nemění nic na tom, že jeho tvrzení nebyla o nic více a lépe podložena objektivními důkazy než obhajoba obžalované. Přesto přišla ke cti oblíbená zásada českých soudců: in dubio contra reo.

Je možné, že odsouzená tak stráví ve vězení o pár měsíců více, než by jí vzhledem ke skutečně spáchaným podvodům náleželo. Také je možné, že kdyby přišla do střetu se zákonem a byla obviněna jen z tohoto jednoho podvodu, před soud by se vůbec nedostala. Zdá se mi, že v tomto případě je rozhodnutí soudu bližší věštění z křišťálové koule než výkonu spravedlnosti.