Existují tři stupně bohatství. Vlastní auto, vlastní dům a vlastní názory. Přesně na to jsem si vzpomněl, když jsem četl nejnovější rozhodnutí Ústavního soudu ve věci pl. ÚS 22/19 a navazující, obsahem o odměnách advokátů 1 ÚS 748/2019.

Advokacie je činnost, která má dvě esenciální složky. Důraz na vysoké morální hodnoty advokátní profese a fakt, že je součástí justice. Není nutné, aby tomu vždy tak bylo, v některých zemích je advokát slouhou na úrovni vedoucího skladu trafiky. Ve všech zemích, které mají právní řád výkon práva na vysoké úrovni, však stoupá společenská prestiž advokátů a jejich vnímání jako esenciální součásti justice strmě nahoru.

Stručně řečeno, čím lepší justiční systém, čím spravedlivější, tím je osoba advokáta hodnocena výš a výš. Dokonce existují země, v nichž důrazně upozorňují právní autority, že bez advokátů není spravedlivého procesu a přispívají k němu víc, než třeba dvoustupňové řízení.

Přesto však čeští advokáti jsou z nepochopitelných důvodů ostrakizováni, pokud jde o tak banální věc, jako jsou prostředky na jejich obživu.

Můžeme po advokátech chtít, aby zastupovali potřebné zadarmo. Můžeme po advokátech chtít, aby činili dobré skutky. Můžeme po advokátech chtít, aby hájili svoje klienty bez ohledu na momentální náladu veřejnosti, ústrky či favorizování těch, které hájí. Předpokladem ale je, že advokáti budou natolik finančně silní, aby se buď najedli, nebo aby mohli alespoň důstojně žít.

V citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, ale i z běžné praxe každý právník ví, kam jsme se s odměnami advokátů dostali. Odměny jsou často směšné a jejich přiznávání vysoce restriktivní. V obou případech projednávaných Ústavním soudem byly přiznané odměny tak ostudně nízké proti rozsahu práce a důležitosti věci - mimochodem dobré práce, protože v obou případech zastupovaní chudí klienti, jeden dokonce psychicky nemocný a invalidní zcela uspěli -, že Ústavní soud zasáhl. Ano, v ČR jsme tak daleko, že Ústavní soud musí sdělovat, že advokáti mají právo na spravedlivou odměnu, jinak nemohou dělat svoji práci a sloužit spravedlnosti.

Tady kladu otázku mířící do řad obecné justice i na Ministerstvo spravedlnosti. Co vám advokáti udělali, že tak zjevnou nespravedlnost ignorujete? Nic vám nebrání rozhodovat tak, aby přiznané odměny včetně jejich výše byly důstojné a umožnily advokátům jejich nezávislost a hmotné zabezpečení při jejich činnosti. A nechápu zejména soudce, kteří to mají na stole každý den. Apeluji na to, že předpokladem skvělé justice chránící práva a hodné následování jsou respektovaní a hmotně zabezpečení advokáti.

Nic nebrání soudcům ani ministerským úředníkům podle této zásady postupovat. Jenom připomenu, že odměny advokátů jsou upraveny pouhou vyhláškou (nikoliv zákonem), a nic jim tedy nebrání vykládat právo tak, aby obstálo i z ústavněprávního hlediska a přiznávat náhrady advokátům odměny v ekonomicky reálné výši. Tedy jednoduše vyšší a odpovídající realitě a požitkům vlastním i třeba státních zástupců. Skoro lidově - advokát musí mít plný žaludek a málo existenčních starostí, je-li to možné. Pak je nezávislý v potřebném rozsahu a může, jak říká Ústavní soud, neomezeně a dle své úvahy konat dobro a zastupovat pro bono, na čem záleží. Dokonce pak může mít vlastní názory, které znamenají skutečnou justici - tedy spravedlnost.