Švýcarský lékař, psycholog a psychoterapeut, zakladatel analytické psychologie. Patří k velkým lékařům lidských dějin a je jedním z velkých myslitelů 20. století. Jungovo myšlení poznamenalo svět moderní psychologie víc, než si mnozí uvědomují. 26. července uplyne 150 let od jeho narození.

Carl Gustav Jung se narodil 26. července 1875 v Kesswilu, švýcarském městečku na břehu Bodamského jezera. Rodina předpokládala, že jako syn evangelického faráře půjde v jeho stopách, přesto se mladý Carl po dlouhém váhání rozhodl pro studium medicíny. Teprve v průběhu studií objevil psychiatrii, která mu učarovala. V roce 1900 získal lékařský diplom a praxi zahájil v ústavu pro duševně choré poblíž Curychu, kde začal rozvíjet výzkum slovních asociací.

V roce 1903 se oženil s Emmou Rauschenbachovou, s níž měl pět dětí. Jeho kariéra dostala rozhodující impuls, když se v roce 1907 setkal se Sigmundem Freudem a stal se jeho nejbližším spolupracovníkem. V průběhu několika let však Jung nahlédl limity Freudovy psychoanalýzy a začal na základě své lékařské a psychoterapeutické praxe formulovat své vlastní teorie, což nevyhnutelně vedlo k rozchodu s Freudem a jeho učením. Postupně tak vystavěl vlastní psychologický systém, který bývá nazýván analytická psychologie.

Jung byl velmi vzdělaný a sečtělý, kromě rodné němčiny hovořil anglicky a francouzsky, ale také latinsky a řecky. Oblast jeho zájmů byla neuvěřitelná, zabýval se filozofií i dějinami náboženství, zajímal se o mýty, pohádky, studoval astrologii, starověkou gnózi, středověkou alchymii i východní náboženství, snažil se pronikat do tajemství snů, meditace i jógy, psal o psychologickém významu moderního umění i fenoménu UFO. Celý život byl aktivní, cestoval, přednášel, psal články, studoval.

Carl Gustav Jung zemřel 6. června 1961 v nedožitých 86 letech. Jungův dům v Küsnachtu, zvaný Bollingenská věž, slouží jako Muzeum C. G. Junga a knihovna.

Duše

Oproti světu 19. století, který chápal člověka mechanicky, jako jakýsi stroj, a věda se pokoušela definovat psychologii bez duše, Jung se pojmu duše nebál, naopak napomohl pojem duše naplnit obsahem. Byl to Jung, kdo poprvé použil termíny introvert, extrovert či archetyp a slovo persona pro masku, za kterou se skrývá skutečný člověk. Spolu s Freudem upozornil na existenci psychických komplexů, díky čemuž si lépe uvědomujeme podvědomé dimenze pod našimi konkrétními zkušenostmi.

Kromě pojmu duše Jung nově uchopil také představu náboženství. Jeho vlivný učitel Freud byl ateista a náboženskou víru považoval za produkt lidského nevědomí, něco jako neurotický mechanismus nebo iluzi, která vychází z neschopnosti čelit nespravedlnosti ve světě, z touhy po bezpečí a ochraně, případně pro potlačení představ o smrti.

Jung se naproti tomu domníval, že náboženské představy, symboly a archetypy jsou přirozenou součástí lidské psychiky, nelze bez nich lidské duši porozumět. Chápal náboženství jako archetypální výraz kolektivního nevědomí, v němž nacházíme symbolické spojení s hlubšími vrstvami lidské psychiky. Jakkoli Jung choval náboženské představy v úctě a sám se považoval za věřícího, přesto nikdy skutečně neporozuměl postavě Ježíše Krista a představu Boha chápal toliko jako psychický obsah, který nemá žádnou realitu mimo lidskou psýché.

Nevědomí

Zdá se, že Jungův hlavní příspěvek k psychologickému vědění představuje jeho koncept „nevědomí“, jež není pouze jakýmsi odkladištěm potlačených sexuálních a agresivních pudů a traumat, jak se domníval Freud, nýbrž světem, který je stejně nepostradatelnou a skutečnou součástí života jedince jako vědomý, přemýšlející svět ega, jen je nekonečně širší a bohatší.

„Všechno, co vím,“ napsal Jung, „ale o čem v tuto chvíli nepřemýšlím, všechno, čeho jsem si byl jednou vědom, ale nyní jsem to zapomněl, všechno, co jsem vnímal svými smysly, ale nezaznamenal svým vědomím, všechno, co nedobrovolně a bez věnování pozornosti cítím, myslím si, pamatuji si, chci a dělám, všechny budoucí věci, které ve mně nabývají tvar a jednou vejdou do vědomí – to vše obsahuje moje nevědomí.“

Žádný člověk nikdy nevnímá věci, lidi a události kolem sebe v úplnosti, ani jim nikdy v úplnosti nerozumí. Může vidět, slyšet, hmatat a chutnat. Právě počet a kvalita jeho tělesných smyslů limitují, kolik toho z okolního světa vnímá, kolik toho „zachytí“, obsáhne svým vědomým poznáním.

Ale ohromné množství „dat“ zůstává smysly nezachyceno, zůstávají pod prahem vědomí – staly se, ale byly vstřebány podprahově, bez našeho vědomí, naše psyché je zachytila „nevědomky“, aniž jsme si jich kdy byly plně vědomi.

Nevědomí krom toho sestává z množství dočasně „zapomenutých“ zážitků, myšlenek, dojmů, vzpomínek a představ, jež se nám dočasně ztratily z dohledu, aby ve vědomí vytvořily prostor pro nové zážitky a myšlenky. Takto „zapomínat“ je nutné a zdravé, kdyby se tak nedělo, pak by vše, co zažíváme, zůstávalo nad prahem vědomí, naše mysl by byla zcela přeplněná a život by byl neúnosný.

Data, která jsme vědomě či nevědomě přijali a nevíme o nich, tedy jsou stále zde, tvoří obsah našeho nevědomí a nepřestávají tak či onak ovlivňovat naši vědomou mysl.

Jung přirovnává vědomí člověka k ostrůvku obklopenému širým oceánem nevědomí, z něhož se tento ostrůvek během života vynořuje (první léta dítěte jsou zcela nevědomá), po celou dobu své existence z něho žije, aby se do něho posléze jakoby navrátil.

Povaha lidské existence je tedy z psychologického hlediska dvojaká. Nejsme jednolité, zcela vědomé bytosti, které beze zbytku ovládají své chování. Jsme jen z části vědomí, s určitou mírou rozumové a volní kontroly, zároveň však i nevědomí, zbavení do jisté míry možnosti určovat své životní postoje, myšlenky, city a chování.

Kromě svého osobního nevědomí sdílejí lidé podle Junga také jakési kolektivní nevědomí, tedy jakousi vrozenou hlubinnou vrstvu psychiky, v níž je v podobě „prapůvodních obrazů“, náboženských představ, symbolů a archetypů uložena „kolektivní paměť lidstva“, jakási „vzpomínka na minulost“ (či na preexistenci?), přesahující individuální zkušenost.

V procesu individuace, tedy osobnostního zrání, se vědomí a nevědomí jedince učí vzájemně se přizpůsobovat. Proces bude završen, když se vědomí a nevědomí naučí žít v míru a vzájemně se respektovat a doplňovat. Nerovnováha může vyústit do psychických patologií, obojí krajnosti jsou nebezpečné, když se vědomí odštěpí od nevědomí (disociace), stejně jako když obsahy nevědomí, např. potlačené nebo traumatické vzpomínky, emoce či nezvládnuté pudy, zahltí vědomí.

Sny

Jazykem a „postavami“ nevědomí jsou symboly a archetypy a komunikačním prostředkem mezi oběma „světy“, mezi nevědomím a vědomím, jakýmsi klíčem k nevědomí, jsou sny. Odrážejí naše skryté myšlenky, pocity a touhy, které se v bdělém stavu nemusí projevit. „Sny jsou reakcí na náš vědomý postoj, a to stejně, jako když reaguje tělo na to, jestliže se přejíme nebo s ním nějak špatně zacházíme. Sny jsou přirozená reakce sebereagujícího psychického systému.“

Podle Junga mohou sny odrážet to, co prožíváme vědomě, případně kompenzovat jednostrannost vědomých postojů, někdy se v nich může „hlásit o slovo“ nějaká nazrávající změna či naopak hrozící nebezpečí, jehož si snící dosud není „vědom“...

Proto Jung věnoval snům tolik pozornosti, nechal své pacienty jejich sny vyprávět, zapisoval a analyzoval své vlastní sny, zachycoval je v malbách a kresbách. O snech ale také přemýšlel, ba snil, usiloval o jakousi aktivní imaginaci, kdy v sobě probouzel obrazy a symboly, zakoušené ve snech. Ve snaze navazovat s nimi vnitřní dialog, aby lépe poznal své nitro, se dostal zřejmě až na samu hranici duševního zdraví.

Jungova analytická psychologie má dodnes řadu vyznavačů, obdivovatelů i kritiků. Bývá považován za rozporuplného vědce, za podivínského mystika i za geniálního a charismatického myslitele. Ať tak či onak, Jungovo myšlení ovlivnilo moderní psychologii víc, než si připouštíme. A nejen ji.