Oslavy 150. výročí narození Gustava Mahlera byly velkolepé. Odhalením sochy skladatele, díla Jana Koblasy, byl v Jihlavě otevřen park nesoucí jméno uměleckého génia. Přítomen byl prezident republiky, diplomaté, zástupci samosprávy. Večerní galakoncert přenášela nejen Česká televize, ale i společnosti norské, francouzské a japonské.

A přece, přes všechnu péči, zůstává po oslavách i jistá pachuť.

Park se sochou Gustava Mahlera stojí na místě bývalé synagogy, kterou Mahler s rodinou navštěvoval. Svatostánek by vystavěn v letech 1862–1863, v březnu 1939 ho vypálili jihlavští Němci. Komunistický režim o připomínku synagogy nestál a stejně mělo být zapomenuto i na 1200 Židů z Jihlavy a okolí zavražděných během druhé světové války.

Situace se nezměnila ani ve svobodných poměrech. Na rozdíl od mnoha českých a moravských měst, která zbudovala památník svým židovským spoluobčanům, v Jihlavě podobně nesmýšleli. Tabulku zmiňující vypálení synagogy nechala na své náklady připevnit příbuzná obětí žijící v Izraeli, a když v roce 1994 Židovská obec v Brně, nástupce vyhlazené jihlavské židovské komunity, požádala o restituci pozemku po synagoze, tehdejší starosta Jihlavy ji odmítl. Na místě prý má být vybudován „dopravní uzel městské hromadné dopravy“. K ničemu takovému však nedošlo. Na prostranství po synagoze vzniklo parkoviště a po něm městská tržnice.

Jihlava bez piety O pietní připomínce jihlavské synagogy a obětí šoa z města a okolí se znovu začalo mluvit, když před více než šesti lety vzniklo v Jihlavě občanské sdružení usilující o zřízení pomníku Gustava Mahlera. Na jaře 2006 jsem Jihlavu navštívil. Tehdejší hejtman Miloš Vystrčil stejně jako všichni, kdo stáli za myšlenkou Parku Gustava Mahlera, podpořili též ideu, že jeho součástí má být i památník k uctění povražděných místních Židů.

Práce na vybudování parku začaly v říjnu 2008, o rok později jsem se dotazoval na osud památníku. Starosta Jihlavy Jaroslav Vymazal byl stručný: Jeho vytvoření „nebylo předmětem zpracované projektové dokumentace“, náklady na něj jsou odhadovány na 500 000 Kč. A že mám tedy sdělit, kdo zajistí financování. Je to zvláštní věc: Výdaje na vybudování parku včetně uměleckých děl přišly na více než 42 milionů korun, ale na památník uvádějící jména zavražděných z období šoa peníze nezbyly. Park se přitom rozkládá na původně židovském pozemku, který Jihlava získala v důsledku totalitního barbarství. Navrátit dědicům ho odmítla, desetiletí z něj tyla a nakonec ústy svého starosty v podstatě vzkázala: Chtějí-li Židé mít památník, ať si ho zaplatí.

Židé si však svou válečnou tragédii nemusí připomínat – je stále vepsána do jejich životů. Otázka, zda oběti šoa uctít, je čistě na místním rozhodnutí. Židovské organizace u nás mají za to, že taková připomínka je vhodná. Dává se jí najevo pieta k nevinně zavražděným lidem, kteří na místě žili a přispěli k jeho rozvoji, a současně se tak vyjadřuje odpor k netoleranci a antisemitismu. V dnešní době tento aspekt, žel, nabývá na aktuálnosti.

Radní Jihlavy nakonec – vědomi si zřejmě neudržitelnosti situace – nechali v novém parku instalovat místo památníku strohou pamětní desku. Když se pár metrů od ní oslavoval Gustav Mahler, nikdo ji ve svém projevu větou nezmínil. A zřejmě jako odveta za nepříjemné obtěžování nebyl na slavnost pozván žádný představitel židovských organizací. Jakže to napsal Gustav Mahler, když uvažoval o svém židovství, životě mezi Čechy, Rakušany a Němci? „Všude vetřelec, nikde vítán.“

LN, 13.7.2010

Autor je ředitel Židovského muzea V Praze