Našincům musí být určitě víc okolo čtyřiceti, aby si pamatoval, jak se slavily Vánoce za totáče. On to už někdy tak od roku 1970 bolševik vzdával, „Děduška Maroz“, co jsme ho museli povinně slavit v padesátých a šedesátých letech aspoň ve škole, upadal v zapomnění. Soudruh president Antonín Zápotocký se sice proslavil větou: „život se mění, co bylo není „a pak národu sdělil, že Ježíšek zestárl a přeměnil se na Dědu Mráze. Ale národ český, který má za sebou zkušenosti mnoha staletí, kdy se mu někdo někdy různě snažil namluvit, že „přichází to příští lepší“, zarputile trval na Vánocích s Ježíškem a koledami. A tak místo zpěvu „Děduška Maroz, jolku nam priňos“ se běžně začaly zpívat místo Ježíšku, panáčku..“ rozverné a tradicionalisty odsuzované „Vánoce, Vánoce přicházejí, zpívejme přátelé“ - Koleda-Vánoce, Vánoce přicházejí✨ - YouTube Což byla tehdy taková politická novinka, a odvaha, jako kdyby někdo dneska někdo veřejně a nahlas prohlásil, že není žádných 70 pohlaví, ale jen dvě. A pak lyrik Jiří Suchý složil úžasnou píseň „Purpura“, kde se zpívá „tiše a ochotně purpura na plotně stále voní, nikdo si nevšímá, jak život mění se v dým…“ Zazpívejte si tedy s námi Purpura – YouTube a pak vám nabízím, protože jste se určitě už nacpali kapra a vánočního cukroví, a je čas na chvíli klidu, povídání své kamarádky Evy Kaiserové.

Zaskočil mne Václav Vlk, můj dlouholetý kamarád VV dotazem, slavili jste v letech šedesátých Vánoce nebo ctili dědu Mráze, když tvůj otec byl komunista? Dobrá otázka Václave, jsem odpověděla. Já měla vždy pocit, že můj tatík komunista by nejraději neslavil. Vánoce mu připadaly katolické (kdo by slavil narození nějakého imaginárního děcka, co se narodilo, aniž byl sex (to přede mnou neříkal, ale při svém materialistickém myšlení si to jistě myslel) a Děda Mráz byl divná osoba na saních někde z východu a co my s ním máme společného, nota bene se slaví „s novym godom“ a to maj v SSSR o týden později, než je u nás Silvestr. Táta jednoduše jakékoli slavení nesnášel. Žádné (panáka si můžu dát kdykoli). Ale zasáhla maminka, operní diva. Operním divám je politika ukradená, ony se chtějí líbit a taky chtějí, aby je ctitelé vozili v kočáře, a navíc jejich milované děcko, jedináček, aby bylo spokojené a neutrpělo újmu, když jiní Vánoce slaví. A tak tatínek ustoupil své zbožňované a Vánoce u nás byly! I Ježíšek chodil. Babička upekla cukroví, vánočku. Kapra jsme měli ve vaně, zabít ho musela druhá babička, jelikož můj revolucionář tatínek (její syn) byl útlocitný a zvíře by nezabil. Babička však byla žena venkovská a realistická a se zvířaty to uměla.

Ráno na Štědrý den se sice jedla vánočka, na oběd ale byly jitrnice a jelita a ovar a tláča s cibulí, maminka totiž pravidelně od svého ctitele na Vánoce dostala zabijačku a my jako rodina nevěřících psů půst nedrželi. O zlatém prasátku mi nikdo nic neřekl, takže jsem se cpala vepřovým. Až později jsem pochopila, proč, na rozdíl od šťastnějších spolužáků, jsem zlaté prasátko nikdy neviděla.

Ono je stejně zvláštní, jak dítko bere či vnímá různé zvyky a běh světa. Do školky (1960-1963) chodil Děda Mráz, 5. prosince, chodil pochopitelně bez čerta a anděla a nás naučili: Děduška moroz, jolku nam priňos, lučšej jolky nět, što priňos nam děd. Vryto do paměti nafurt. Děda Mráz nám dal nějaké sladkosti a pomeranč.

Večer u příbuzných nás děti navštívil Mikuláš, s sebou měl čerta a anděla. My doznali hříchy, čert chřestil řetězem a dělal blebleble, Anděl se andělsky usmíval a Mikuláš nám dal nadílku. Mandarinky, pomeranče, někdy i banán byl a čokoládové figurky! Byli jsme nadšení. Mandarinky totiž byly jen o Vánocích! O banánech nemluvě. Na to, že čert je strejda a Mikuláš druhý strejda jsme jako děti přišly poměrně brzy, když se strýčkové a tatínkové upravili před nadílkou natolik, že čertovi spadly rohy a Mikuláš neudržel balanc, upadl a pod pláštěm měl strejdovy manšestráky z Tuzexu! Tehdy vzácnost nad vzácnost!

Pochopitelně přišel Mikuláš ještě na divadelní (byla jsem dítko divadelní) ROH nadílku. Tam jsme se dobrovolně hlásily my děti komediantské, a tedy zadarmo dělali program a vystupovali s naučenými básničkami a písničkami a za výkon dostaly první honorář kolekci. Obsahovala hnusné fondánové figurky, které se zavěsily doma na stromeček a nikdo jiný je nejedl než můj tatínek, protože jídlo se nevyhazuje, a nakonec je to sladké a výživné, tak co.

Na stromeček jsme vyráběli ve škole také řetězy z krepového papíru a také balily s maminkou višně v čokoládě do střapatých papírků a staniolu. Tehdy jsem je konzumovala potajmu. Byly s griotkou a moc mi to nechutnalo, ale bylo to zakázané a tedy napínavé, tak jsem si zvykla a už mi to zůstalo.

Jediné, co můj tatínek na Vánocích opravdu miloval byly buráky, neloupané, nevylouskané. Byly také jen o Vánocích, taky se musela vystát fronta jako na mandarinky, pomeranč a banány, ale byl schopen vylouskat pytlík na posezení a já s ním. Jediná újma byla, že jsem pak musela vysbírat z koberce svinčik, který jsme při louskání nadělali.

Štědrý den po vydatném zabijačkovém obědě jsme trávili u televize. Šly pohádky, já vždy čekala na Pyšnou princeznu, tam na studiích dělal táta komparz, takže jsem vždycky čekala na jeho výstup (dělám to doteď, letos by mu bylo 102 let). Pak jsme se šli s tátou projít. Než jsme vrátili, zamkla máma pracovnu (tam totiž byl stromeček a chodil tam Ježíšek).

No a pak, pokud někomu nezaskočila kost a my nejeli na pohotovost, několikrát se to podařilo tátovi, byl to hltoun a milovník jídla vůbec, a pak zazvonil zvonek a já vtrhla do pracovny a pod stromečkem čekaly dárky. Většinou jiné, než jsem si přála, praktické a účelné. Ale taky tam vždycky byla hromada knih. A ty já hltala od 5 let a bylo mi jedno co. A kupodivu se ve výběru knih táta nikdy neprojevil jako uvědomělý revolucionář (takže asi jím zas tak úplně nebyl). Vybíral báječně. Zcela nelevicově, takže Ferdu mravence, kterého jsme měli ve škole jako povinnou četbu, jsem si musela půjčit v knihovně, stejně tak Neználka či Cibulkova dobrodružství. Zato jsem četla indiánky, milovala jsem Děti z Bullerbynu, Kalleho Blomkvista, Jirku postrach rodiny, Tři mušketýry, Kartouzu parmskou, Červený a černý, Waltera Scotta, Marka Twaina, občas mi maminka podstrčila i nějaký dívčí román.

A tak si někdy říkám, jak to vlastně tenkrát bylo doopravdy, tedy s tím slavením Vánoc…

A na závěr nejlepší vanilkové rohlíčky mojí babičky, aneb rum patří všude! Babička ho dávala i do vánočky. (já peču ze tří dávek!)

150 g hladké mouky

20 g moučkového cukru

25 g vlašských ořechů

25 g pražených lískových ořechů

Vanilka

Citronová kůra

110 g másla

1 žloutek

1 lžička rumu

80 g cukru s vanilkou na obalení

Na vál připravíme hladkou mouku, cukr koření, namletou směs ořechů, nakrájené máslo a žloutek. Vy pracujeme těsto. To dáme na 15-30 minut do lednice. Pak vyválíme válečky, krájíme na kousky a tvarujeme rohlíčky. Klademe na suchý, pečicím papírem vyložený plech a v troubě na 170 ˚C pečeme dorůžova. Ještě horké obalíme v cukru.

Václav Vlk st a Eva Kaiserová