Naše mateřština dostává na frak denně - v novinách, v televizi i v rádiu, o internetu už ani nemluvě. Každou chvíli slyšíme nebo čteme nějakou pitomost a naše jazyková kultura pomalu upadá. Dodnes mi kupříkladu nikdo nevysvětlil, proč máme psát socialismus se z uprostřed nebo proč nesmíme říkat Cikán, zato Žid můžeme. Je záhadou, proč všichni novináři trvají na chybném pojmenování americké ministryně Riceové, když se ona jmenuje Rice, zatímco říci o zelené poslankyni, že se jmenuje Jacquesová, by bylo smrtelným hříchem, přestože jde na rozdíl od výše jmenované o Češku. A tak dále...

Nicméně tento článek vznikl z docela jiné, daleko malichernější příčiny. Zahlédl jsem v teletextu České televize zprávu o demonstracích v Barmě a mimo jiné jsem četl i to, že spolu s barmskými mnichy protestovaly v ulicích Rangúnu i mnišky. Vytanul mi na mysli pouze entomologický název bekyně mniška, protože s označením řeholnice slovem mniška jsem se patrně v životě nesetkal, ale pro jistotu jsem otevřel ještě Slovník spisovné češtiny pro školu a domácnost (Academia, 2000), v současnosti asi jedinou slušnou publikaci tohoto typu u nás.

A vskutku, u hesla "mniška" tam stálo pouze to, že jde o nočního motýla, jehož housenky jsou škůdci jehličnatých lesů. Poslal jsem tedy upozornění redakci teletextu ČT a napsal jsem, že podle mých znalostí je v češtině ženským ekvivalentem slova mnich výraz jeptiška. Takřka obratem mi přišla odpověď, v němž redakce teletextu uznala své pochybení, svedla je na bezmyšlenkovité přebírání zpráv od ČTK a poděkovala mi. Na stránkách teletextu se ve zmíněné zprávě zanedlouho skutečně objevil výraz jeptiška.

V ten okamžik se ze mě stal malý hrdopýšek a já pocítil nutkavou potřebu podělit se o důkaz své geniality s několika přáteli, o nichž vím, že oproti současnému trendu chovají češtinu stále v úctě a co víc - ovládají ji. Všichni s mým názorem souhlasili, ale protože jsem pak zaslechl slovo mniška i v Radiožurnálu a na Nově, malá pochybnost ve mně vzklíčila. Obrátil jsem se tedy s dotazem na Jazykovou poradnu Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR, abych se ujistil, že jsem z neznalosti mateřštiny nenařkl naše média neprávem. Jaké bylo moje překvapení, když mi z Poradny sdělili následující:

"Je to slovo přechýlené zcela pravidelně pomocí přípony -ka od slova mnich. I Slovník spisovného jazyka českého obsahuje heslo mniška, kde na prvním místě je uveden význam "jeptiška, řeholnice" a na druhém místě "druh bekyně". Jeptiška se obvykle užívá hlavně v kontextu katolické církve, zatímco u členek jiných než křesťanských náboženství se zpravidla mluví právě o mniškách."

V další korespondenci s Poradnou jsem se dozvěděl, že jediným právoplatným a směrodatným kodexem je u nás čtyřsvazkový Slovník spisovného jazyka českého. Nic proti tomu, rád bych si jej pořídil, přestože jeho cena by jistě nebyla malá. Zapátral jsem tedy na internetu, ale tam jsem se ke své hrůze dozvěděl, že tato publikace vyšla začátkem 60. let a posledního vydání se dočkala v roce 1989! Není tedy divu, že na internetu je jen několik inzerátů, v nichž zoufalci shánějí tento unikát, a že v prodejně nakladatelství Academia na Václavském náměstí nemají prodavačky o existenci této starožitnosti ani potuchy...

Lze se potom divit, že náš jazyk tolik upadá, když zásadní a jediný platný předpis byl vydán naposledy před osmnácti lety a jeho nová podoba bude podle sdělení ÚJČ k mání až za několik dalších let? Všechny učebnice a slovníky českého jazyka můžeme v podstatě zahodit, protože neobsahují, ani nemohou, onu sumu hesel, která je shromážděna v nedosažitelném, de facto dnes už fiktivním kodexu! Nakladatelství Academia totiž napřelo všechny síly k vydání záslužných publikací jako je například Slovník jazyka staroslověnského (tři díly, pětačtyřicet sešitů) nebo pětadvacetidílný Staročeský slovník, což jsou knihy, jež jistě nesmírně potěší jednu miliontinu naší populace, ale zbytku obyvatel jsou naprosto k ničemu.

A tak se ptám: K čemu - a proč vůbec - máme Ústav pro jazyk český a jaký důvod pro svou existenci má nakladatelství Academia, když za osmnáct let nejsou schopny dát dohromady stěžejní dílo našeho spisovného jazyka? Vždyť péče o neustále se vyvíjející, stále obohacovaný a pozměňovaný současný český jazyk by měla být prioritním cílem a hlavním smyslem bytí těchto institucí!

K čemu nám je znalost toho, jak mluvili naši praprapředci, když se nemůžeme poučit, jak máme správně hovořit my? Co dělali celou dobu ministři a ministryně školství, potažmo kultury? Rozhazovali stamilióny a miliardy na nesmyslné projekty, ale na nový kvalitní slovník spisovné češtiny nebo aspoň na dotisk toho starého a jeho vydávání v pravidelných intervalech a v dostatečném množství jim nezbylo? Takoví politici a jim podřízené příslušné instituce by zasloužili jediné - zavřít.

Jen škoda, že už nemáme trest smrti, jinak bychom se mohli řídit slovy klasika, který pravil: Kdo nedbá jazyka svého, žití nezaslouží.