„Rozmohl se nám tady takový nešvar….“ Okřídelný citát učitelky Evy z filmu Pelíšky, dnes zvaný „hláška“, se už sám stal nešvarem, jímž pak příliš mnoho komentátorů či autorů různých textů zahajuje své opusy. „To jsou paradoxy, pane Vaněk!“ Další takový… Ale jsme seriózní ekonomický deník, nebudeme tedy mudrovat nad krasopisně na tabuli vyvedeným slůvkem Prcat.

Říkávají filosofové, že jazyk odráží skutečnost – ale také že jazyk skutečnost vytváří. Současná skutečnost se vyznačuje inflací. Nejen peněžní – která je prý do 2 % ročně děsně v pohodě – ale pak také inflací významů a slov. Je způsobena nevědomostí, co ta slova původně znamenala, označovala či vyjadřovala. Takže se pak můžeme dočítat o „deseti špičkových top modelkách“. Ministr dopravy hovoří o „vydefinování“ čehosi, ministr financí o „vyinkasování“ daní a předseda vlády… Tak s ním si to pak vyvyříkáme jindy. Ano, slůvko „pak“ se dnes šíří tiskem jako rakovina – spolu s pomlčkou. Ta má funkci spojovníku, nebo pak rozdělovníku. Jako spojovník funguje docela dobře v našich politicko-hospodářských analýzách. Jako rozdělovník pak podléhá inflaci – nahrazuje ukončení věty a početí té následující, nahrazuje čárky v souvětí, dvojtečku – např. ve výčtu – nebo středník, o němž pak už málokdo tuší, jak vypadá. Slůvko „pak“ může být příslovcem (času), spojkou, pak má svoji oprávněnou spojovací funkci, nebo částicí – pak se taky docela hodí.

Ono se však stalo výplní, bezvýznamnou a hojně zneužívanou stylistickou vatou. Vata se ještě sama o sobě dá snést, když si tak jakoby povídáte s kamarádem v tramvaji nebo jakože v hospodě. Ve veřejně šířených tištěných textech ale docela už tywe jakože obtěžuje.

Moderní čeština se rodila obtížně. První příručku sepsal Jan Hus – latinsky. Odstranil v ní spřežky a zavedl nabodeníčka dlouhá – čárky nad samohláskami – a pak krátká – háčky. V 18. století, kdy vzdělané vrstvy – lidé, kteří uměli číst – hovořily a psaly německy, se pak o češtinu starali obrozenci. Česká gramatika Josefa Dobrovského byla sepsána německy.

Ale k věci. Významným jazykotvorným a stylotvorným fenoménem se pak v první polovině 20. století stal periodický tisk – časopisy a noviny. Jejich autoři používali jazyk hovorový – tedy srozumitelný, přístupný co největšímu okruhu čtenářů, snad také moderní, tedy soudobý – ale zároveň ne primitivní, ani sprostý. A že to byli nějací autoři – počínaje Janem Nerudou, pak bratři Čapkové – Karel má letos 135 let od narození – Euduard Bass, Karel Poláček, Ferdinand Peroutka takhle vlevo dole – letos pak má 130. narozeniny. Tradici dodržovali i autoři mladší – vzpomeňme nedávno zesnulého Jaromíra Štětinu nebo pak Petru Procházkovou.

Jeden pak žasne, co se dnes dočítá v novinách, časopisech a na zpravodajských webech. Bez paků a pomlček se neobejde devět z deseti autorů. Jo, Šebková taky. V jednom středně dlouhém článku jedněch věhlasných tištěných novin jsem paků napočítal sedm, dokonce pak dva v jediném souvětí.

A to pak ještě nemluvím o dílech, která do redakcí docházejí jako tiskové zprávy – zpravidla z různých PR agentur. Když už se v nich pak najde něco zajímavého – nedá se to číst. Jen si říkáte, že to produkoval vysokoškolsky v komunikaci vzdělaný autor, kterému pak text musel schválit vysokoškolsky vzdělaný šéf a agentura jím pak obdařila mediální redakce. Pak čtete veřejně publikovaný výsledek – a žasnete, jak to mohlo projít přes redakčního editora, korektora a vedoucího vydání – až pak mezi lidi. Sdělovací prostředky – dnes pak tak zvaná média – český jazyk sice tvoří, ale nekultivují, nýbrž jej … „KAZÍ!“, řve na mě můj editor – který zaspí pak jen málokdy.

Važme si autorů – soudobých a činných – kteří jazykové inflaci (už jsem zaslechl také půvabný termín „verbální meteorismus“) nepodléhají. Petráček, Zvěřina, Sedláček, Korecký, Weiss, Šmigol.

Psáno pro server Svět hoospodářství.