"V minulém roce to byli Irové, kteří zastavili proces schvalování NICEJSKÉ SMLOUVY, to je úplně normální," nechal se ještě jako předseda Senátu slyšet Petr Pithart v Interview BBC dne 13. června 2003 (lze dohledat na www.bbc.co.uk a na www.kdu.cz). Pithartovský termín "NICEJSKÁ SMLOUVA" pro Smlouvu z Nice čili Niceskou smlouvu si dovolujeme v citátu zvýraznit, neboť jej na rozdíl od Petra Pitharta za až tak "úplně normální" nepovažujeme.

Francouzští a nizozemští voliči nás odmítnutím Smlouvy o ústavě pro Evropu pěkně vypekli! Režim Niceské smlouvy (podepsané roku 2001) nadále platí, a tak kdejaký domácí rozumbrada dostal spoustu a spoustu dalších, dodatečných příležitostí papouškovat po Petrovi Pithartovi termín "NICEJSKÁ SMLOUVA" stále dokola. V důsledku toho dnes na člověka dotyčný pithartovský termín doslova útočí ze všech stran - dokonce i z "odborně" a "specializovaně" se tvářících příruček a internetových stránek. Běží přitom o blábol non plus ultra, který do kuriózního hybridu spletá dějiny poválečné evropské integrace na straně jedné a dějiny křesťanského dogmatu (s pojmy jako "nicejský koncil" a "nicejsko-cařihradské vyznání víry") na straně druhé. Expanze daného blábolu zašla dokonce tak daleko, že jestliže politik (Miroslav Ouzký z ODS) označí na veřejnoprávním televizním kanálu dotyčný právní akt správně jako "Smlouvu z Nice", moderátor mu okamžitě skočí do řeči a název přitom opraví na "zaběhaný" pithartovský blábol (srov. záznam z diskusního pořadu Špona ze dne 13. prosince 2003, hrdě vystavený na www.kdu.cz)! S razancí a aktuálností, jež v Evropě ani jinde ve světě nemá obdoby, se tak přímo na vrcholné české politické scéně a v českých médiích odehrává tradiční téma z židovských anekdot: tragikomické důsledky či vedlejší efekty toho, že kdosi se v jisté diskontinuitě se svým dosavadním životním směřováním v zájmu adaptace na poměry "nechal pokřtít".

V daném případě máme samozřejmě na mysli "pokřtění" obrazné, dané tím, že Petr Pithart spojil od určitého okamžiku svou tuzemskou politickou kariéru s KDU-ČSL. Momentálně se nejspíš, jak vidno, nachází kdesi ve stádiu intenzivního dohánění "katecheze"... Přitom nám (ještě jako druhý nejvyšší ústavní činitel České republiky) bezděčně "pokřtil" také Niceskou smlouvu. Tím spustil v Česku, jež ve dvacátém století proslulo jako bašta sekularizace, jaksi ex cathedra hotovou lavinu. Přejmenování Niceské smlouvy čili Smlouvy z Nice na "NICEJSKOU SMLOUVU" se u nás od onoho pithartovského "spouštěče" šíří takřka geometrickou řadou… Fraška v české veřejné sféře související s bezděčným "pokřtěním" Niceské smlouvy zatím nebere konce. Pokusme se alespoň popsat její mechanismus.

Otrlí političtí cynikové otevřeně tvrdí, že závratnou a vysoce výnosnou politickou kariéru lze dnes v postkomunistické a antikomunistické ČR paradoxně udělat právě u "komančů". (Politiků se v této majetkem bohaté a pozvolna vymírající partaji nedostává, takže prý berou prakticky každého...) Opravdoví šíbři diskrétně mlčí, o to příčinlivěji však uplatňují obdobnou kariérní strategii poněkud jinde - v tradičně sekularizovaných (ateistických) českých zemích se připojují ke stranám a hnutím podle názvu "křesťanským" (tam také "nejsou lidi", navíc tam bývá velice slibný koaliční potenciál) a jejich jménem pak porůznu švitoří a cvrlikají. Většinou přitom ovšem musejí ledacos narychlo studijně dohnat, což se ne vždy optimálně zdaří…Určitým "šiboletem" (vyjádřeno starozákonním termínem: rozpoznávacím heslem, jehož špatné vyslovování dotyčné jednoznačně prozrazuje) se pro dotyčné od roku 2001 stala Niceská smlouva čili Smlouva z Nice, tedy smlouva podepsaná ve francouzském letovisku Nice. Ten, kdo prodělal křesťanskou katechezi jaksi "organicky" a nezkráceně, z uvedeného právního aktu sotva může udělat NICEJSKOU SMLOUVU (a přenést jej tak kamsi mimo Evropu, totiž do Malé Asie, a o sedmnáct století zpět). Český rádoby křesťanský rétor takříkajíc ryze kariérní (rychlokvašený) tak učiní, ani okem nemrkne. (Připomeňme, že nechybělo mnoho, a pithartovské švitoření o "NICEJSKÉ SMLOUVĚ" by dnes zaznívalo přímo z Hradu. To by byl teprve "fíčák"!) Tak to jistě fungovalo už před interview Pitharta pro BBC, tak to zafungovalo i při onom (podle našeho názoru pro další vývoj určujícím až fatálním) interview, které citujeme úvodem.

Jedná se zde o zvláštní a velmi zajímavou formu tzv. hyperkorektnosti, jevu, kterým se v české jazykovědné literatuře delší dobu soustavně zabývá zejména Petr Sgall (srov. Sgall, P.: Poznámka k pojmu hyperkorektnost, NAŠE ŘEČ 1/2006). O hyperkorektnosti hovoříme u "tvaru vytvořeném z přehnané snahy o jazykovou správnost a jen domněle správném". Pro specifickou formu hyperkorektnosti, s níž máme co do činění u pithartovského (a již zdaleka nejenom pithartovského!) pojmenování "NICEJSKÁ SMLOUVA" pro Smlouvu z Nice čili Niceskou smlouvu, bych pro účely případné odborné diskuse navrhoval pracovní označení "hyperortodoxnost". V populárnější publicistice by pak mohla být podávána jako specifická verze toho, co se tamtéž označuje poněkud rozostřeným termínem "zbožná lež (PIA FRAUS)".

Autor těchto řádků pociťuje při setkání s přehnanou korektností a přehnanou pravověrností všeho druhu zřejmě obdobnou nechuť jako např. prezident Václav Klaus. Odmítá ji sdílet. A nejenom to! Aby dal svůj postoj najevo, reaguje se zdůrazněnou, vyostřenou "nekorektností". Proto při ohledávání, rozboru a klasifikaci sledovaného termínu "NICEJSKÁ SMLOUVA" používáme nikoli korektní (správný, spisovný) výraz "PITHARTOVA (hyperkorektnost, hyperortodoxnost, zbožná lež)", ale záměrně nekorektní (hovorový) výraz "PITHARTOVO (hyperkorektnost, hyperortodoxnost, zbožná lež)".

Pithartovo zbožná lež, hyperortodoxní výraz "NICEJSKÁ SMLOUVA", prodělává prakticky nezadržitelný vzestup a rozmach. Moment, od něhož se nadále šířila a šíří samovolně, automaticky, situujeme do okamžiku, kdy bylo Pithartovo interview pro BBC zveřejněno na internetu. Důvod je nasnadě: Kdo v Česku o Smlouvě z Nice cokoli sepisuje a pídí se po odpovídajícím výrazivu "na netu", je právě pithartovskou "zbožnou lží" uváděn na scestí… Výsledkem onoho neblahého procesu je to, že sledovanou "zbožnou lež" nacházíme už i tam, kde jsme si ji ještě před rokem či dvěma nedokázali představit ani v nejhorších snech.

Vypadá to zkrátka a dobře tak, že Milouš Jakeš (bývalý generální tajemník KSČ, jehož politicky sebevražedný projev z Červeného Hrádku sloužil jako populární humoristická atrakce v rámci předvolební kampaně Občanského fóra na jaře roku 1990) se po letech dočkal satisfakce. Ze svého vejminku může škodolibě sledovat, jak se ausgerechnet přičiněním někdejšího mluvčího Občanského fóra Petra Pitharta nezadržitelně rozmáhá a šíří po České republice jakýsi "jakešovský syndrom". Zatímco jakešovské diktum o "CHOVU BOJLERŮ" (místo správného: BROJLERŮ) sklízelo před šestnácti lety zaslouženě celonárodní posměch, hyperkorektní, hyperortodoxní pithartovské (a nejenom pithartovské) cvrlikání o "NICEJSKÉ SMLOUVĚ" v posledních letech zažívá naopak v Česku nerušený boom.

A tak po vzoru čelného "pokřesťanštěného" politika u nás v současnosti přídavná jména "NICEJSKÝ (-Á, -É)" a "NICESKÝ (-Á, -É)" kdekdo zaměňuje stejně bezstarostně a bezelstně, jako svého času Milouš Jakeš zaměňoval "BOJLERY" a "BROJLERY". Pithartovo zbožná lež - Jakešovo pomsta!