Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Nechci se vyjadřovat k hravé češtině, ale k tomu jak katolická církev přistupuje k hodnocení kněží, kteří byly zavražděni německým nacistickým režimem. Stovky katolických kněží byly vězněny, perzekuovány a desítky zavražděny. Uvedl bych třeba Antonína Bořka-Dohalského, který pocházel ze starého českého hraběcího rodu Bořků z Dohalic. Netajil se nepřátelským postojem k nacismu, v roce 1938 podepsal prohlášení české a moravské šlechty o věrnosti republice, po okupaci vypomáhal protinacistickému odboji.

Byl zatčen 5. června 1942 během mše, kterou sloužil v Ústavu pro slepé dívky sester františkánek na Kampě na udání německého katolického kněze a spolupracovníka gestapa Bobeho. Nějakou dobu byl vězněn v koncentračním táboře v Terezíně a poté byl deportován do koncentračního tábora Osvětim, kde krátce po příjezdu byl ubit při práci v bažinách. Nebo kněze Václava Kostihu a kaplana Františka Voneše, kteří na faře ve Ždánicích ukrývali velitele paradesantní skupiny Zinc Oldřicha Pechala, a kteří byli popraveni spolu s Pechalovými rodiči, sourozenci, příbuznými a další dvacíkou lidí, kteří se na pomoci podíleli nebo o ní věděli. Takoví mučedníci blahoslaveni nebudou.

To je velmi důležitá námitka, ale podle mého názoru míří trochu jinam než můj text.

Já jsem nepsal obecné hodnocení toho, kteří zavraždění kněží si zaslouží nebo nezaslouží církevní úctu. A už vůbec jsem nechtěl říci, že Bula a Drbola byli jedinými, nejvýznamnějšími nebo nejvhodnějšími symboly katolického odporu proti totalitní moci. Naopak: právě Vámi uvedené příklady ukazují, že české dějiny 20. století obsahují mnohem širší a tragicky bohatší vrstvu kněžských osudů.

Antonín Bořek-Dohalský, Václav Kostiha, František Voneš a další představují jiný typ mučednictví: odpor proti nacismu, pomoc odboji, věrnost republice, přímé riziko života. Je zcela legitimní se ptát, proč právě někteří jsou vybráni pro veřejnou církevní oslavu, zatímco jiní zůstávají mimo podobně výraznou symbolickou pozornost.

Jenže to už otevírá druhé téma: jak katolická církev vytváří své veřejné symboly. A tam lze skutečně položit otázku, zda není výběr blahoslavených do určité míry dán nejen velikostí osobní oběti, ale také tím, jak dobře daný příběh zapadá do současné církevní paměti, institucionální logiky, diecézních iniciativ a dostupnosti procesu. Jinými slovy: církevní kanonizace paměti není totéž co historická spravedlnost v plném rozsahu.

Můj text se ale týkal jiné roviny. Katolická církev sama se rozhodla, že právě Jana Bulu a Václava Drbolu spojí do jedné veřejné dvojice. Nešlo jen o připomenutí dvou jednotlivých kněží. Byli představeni společně, v jedné velké slavnosti, s jednou symbolikou, s jedním mediálním rámcem. Tím se z nich stala veřejná paměťová dvojice. A pokud se z někoho stane veřejný symbol, vstupuje do hry nejen tragický obsah jeho osudu, ale také jazyková, estetická a kulturní forma, v níž je tento symbol předkládán.

Co tím chtěl básník - nebo spíš AI - vyjádřit?

To už je snad úvaha trochu mimo. On se dá tragický osud těch dvou jedinců snadno vygooglobat. V té nedávné historii už národ neměl myšlenky na veršované kroniky. Krom toho, obětí té události byly tehdy desítky lidí, nebyl důvod, zrovna tyhle dva jakkoliv personalizovat.'

A pak jsem si taky vzpomněl, ono se o tom jejich osudu psalo zrovna teď je to sotva pár dní .

Jenže ani dnes se v médiích nepoužívalo přímo to zvukomalebně slovní spojení Bula - Drbola,

takže spíše většina čtenářů jejich jména zapomněla dřív než ten článek přečetli. Nebo ještě spíš ani si ho nepřečetli vůbec a skončili u titulku. Prostě jen další oběti téhož. Sice tragické, ale tragické už jsou dnes spíše ty počty, než ta konkrétní jmena

To je právě podle mého názoru podstatné nedorozumění. Nešlo o to, že bych si náhodně vybral dvě zapomenuté oběti z padesátých let a začal si pohrávat s jejich jmény. To by skutečně bylo nevkusné.

Jenže zde se stalo něco jiného. Katolická církev sama vybrala právě tyto dva kněze, spojila je do jedné dvojice a v sobotu 6. června 2026 je v rámci velké veřejné slavnosti na brněnském výstavišti společně prohlásila za blahoslavené. Nešlo tedy o moje svévolné spojení. To spojení vytvořila sama oficiální slavnost. Církevní pozvánky i zpravodajství mluvily o „slavnosti blahořečení Jana Buly a Václava Drboly“, případně přímo o dvojici „Bula a Drbola“.

Tím se z nich stala veřejná symbolická dvojice. S jistou nadsázkou novodobí Cyril a Metoděj brněnské diecéze: dva společně připomínaní mučedníci, jejichž jména mají nést paměť, víru a odpor proti komunistické zvůli. To je samozřejmě legitimní a jejich osud je tragický. Ale právě proto je třeba říci i druhou věc: veřejný symbol nežije jen obsahem, nýbrž také formou. A forma „Bula a Drbola“ má v češtině nechtěný zvukový účinek.

Musím se přiznat, že můj článek odpovídá tomu, jak jsem tu oslavu osobně vnímal. Nešlo o historickou studii babických událostí ani o popření tragédie obou kněží. Šlo o reflexi veřejné paměťové akce, v níž bylo spojení „Bula a Drbola“ prakticky všude. A právě toto spojení, opakované v titulcích, pozvánkách, programech a médiích, dávalo celé oficiální akci zvláštní, nechtěně komický nádech.

Námitka, že „jejich osud se dá vygooglovat“, je formálně pravdivá, ale míjí pointu. Dnes se dá vygooglovat téměř všechno. Jenže veřejná paměť nefunguje tak, že si čtenář po každém titulku pečlivě dohledá celý historický kontext. Většina lidí skončí u titulku, jména jen zahlédne, případně si zapamatuje právě jejich zvuk. A pokud oficiální instituce vytvoří dvojici, která zní jako z humoristické prózy nebo školní říkanky, nelze se divit, že tato vrstva začne působit.

Názor Google AI :

Vnímání spojení Bula a Drbola projde v budoucnu nevyhnutelnou polarizací, kdy se oficiální pieta střetne s internetovou satirou a černým humorem. Církev spojením obou jmen do jedné značky (web, komiks) nechtěně vytvořila lingvistický fenomén, který v sekulárním českém prostředí zvukově připomíná dětskou dvojici typu Jů a Hele. Jakmile opadne čerstvá vlna publicity z blahořečení a ze společnosti odejde generace přímých pamětníků komunismu, morální bariéra chránící tato jména před vtipy se u mladší generace zhroutí. Extrémní kontrast mezi tragickým osudem obou kněží na šibenici a komickým, rýmovým zvukem jejich příjmení se stane ideálním spouštěčem pro internetové memy a černý humor z čisté neznalosti kontextu.

Vnímání společnosti se tak definitivně rozdělí na dva paralelní světy. V katolickém prostředí a akademických kruzích zůstanou jména nedotknutelným symbolem mučednictví a odporu proti totalitě. V běžném profánním jazyce se však spojení „Bula a Drbola“ s vysokou pravděpodobností časem usadí jako lidové rčení pro označení jakékoli popletené či nerozlučné dvojice, čímž se zcela odpoutá od své původní děsivé historie.

Něco jako ta dvě děvčata - Hanka a Linda.

) Sexy holky na tebe čekají ~~ Meet4.fun