Někdy se tragédie dějin potká s komikou jazyka. Ne proto, že by byla směšná sama tragédie, ale proto, že čeština má vlastní zvukovou paměť, rytmus a nechtěné asociace.

Jména Bula a Drbola označují v českých dějinách osoby spojené s velmi vážným a tragickým příběhem. Právě proto je třeba hned na začátku říci, že následující úvaha se netýká jejich osudu, viny, neviny, utrpení ani historického významu. Týká se pouze jazyka. A jazyk je někdy nečekaně neukázněný. Ne záměrem, ale tím, že si žije vlastním životem. Spojuje slova podle zvuku, rytmu a kulturní paměti, nikoli podle piety.

Spojení Bula a Drbola zní českému uchu zvláštně. Má v sobě tvrdost, opakování slabik a především jakousi nechtěnou pohádkovou grotesknost. Není to proto, že by tato jména sama o sobě byla komická. Sama nejsou. Komický účinek začíná vznikat až jejich spojením. Vedle sebe vytvoří zvukový útvar, který se z běžné historické reference náhle přesouvá do oblasti říkanky, pohádky, literární hříčky nebo dětského názvu.

A právě zde se nabízí zvláštní česká asociace: Kubula a Kuba Kubikula.

Vančurův název je samozřejmě záměrně jazykově hravý. Je vystavěn na opakování, měkké komice slabik, rytmu a mírně neohrabané zvukové buclatosti. Kubula, Kuba, Kubikula — už samotný název je malý jazykový mechanismus. Nepotřebuje ani děj, aby vyvolal úsměv. Stačí ho vyslovit. Čeština zde pracuje jako hudební nástroj: ku-bu-la, ku-ba, ku-bi-ku-la. Slova se převalují v ústech, zakopávají o sebe a vytvářejí komický účinek dříve, než nastoupí význam.

U spojení Bula a Drbola vzniká podobný efekt, jen nechtěně. Zvukově zde slyšíme něco jako zkrácenou, drsnější a historicky nepatřičnou ozvěnu Vančurovy jazykové hry. Bula — Drbola. Opět krátké tvrdé slabiky, opět opakování souhlásek a samohlásek, opět rytmická neohrabanost, která se v češtině snadno posune do groteskna. Rozdíl je ovšem zásadní: zatímco Vančura tvoří komický jazyk vědomě, dějiny nám zde dodaly kombinaci jmen, která má podobný zvukový účinek bez ohledu na to, jak vážný je její obsah.

To je na celé věci nejzajímavější. Komika tu nevzniká z morálního postoje, ale ze samotné zvukové struktury. Jazyk neví, že má být pietní. Jazyk nesoudí historický kontext. Jazyk pouze skládá hlásky. A pokud se mu náhodou sejdou jména, která znějí jako název dětské knížky, udělá to, co dělá vždy: vyvolá asociaci.

Tento jev dobře ukazuje zvláštní povahu češtiny. Některá spojení slov u nás začnou působit groteskně dříve, než je vůbec začneme vykládat. Někdy stačí tvrdá souhláska, opakovaná slabika, nečekané spojení dvou jmen nebo příliš rytmická dvojice. Zcela vážný obsah se může na okamžik dostat do konfliktu s tím, jak zní jeho označení.

Právě tento konflikt je důležité správně pochopit. Není to výsměch osobám. Není to zlehčení tragédie. Je to rozpoznání vrstvy, která existuje nezávisle na obsahu. Lidská řeč není průhledné sklo, kterým se díváme přímo na skutečnost. Řeč má vlastní materiál: hlásky, rytmus, délku slov, přízvuk, paměť literatury, dětských knih a kulturních asociací. A tento materiál někdy vstoupí do textu nečekaně a rušivě.

Ve veřejném prostoru se podobné věci často špatně snášejí. Máme sklon předpokládat, že pokud někdo upozorní na komický zvuk vážných jmen, pak se nutně vysmívá vážným věcem. Jenže to není totéž. Mezi výsměchem tragédii a konstatováním zvukové komiky existuje podstatný rozdíl. První je morální postoj. Druhé je jazykové pozorování.

Bula a Drbola nezní jako Kubula a Kuba Kubikula proto, že by šlo o stejný významový svět. Nejde o paralelu historickou, mravní ani literární. Jde o podobnost fonetickou. Obě spojení pracují, byť v jednom případě náhodně, s podobným účinkem opakovaných slabik, tvrdého rytmu a téměř říkankové skladby. V jednom případě z toho vzniká pohádková poetika. Ve druhém nepříjemný kontrast mezi zvukem a dějinnou vážností.

Možná právě proto je ta podobnost tak nápadná. Kdyby šlo o neutrální jména v neutrálním kontextu, pouze bychom se pousmáli. Jenže zde se zvukově komická kombinace objevuje u tématu, které komické není. Tím vzniká napětí. A toto napětí je samo o sobě zajímavé, protože ukazuje, že jazyk nikdy zcela neposlouchá společenské příkazy. Můžeme mu předepsat úctu, ale nemůžeme mu předepsat, jak má znít.

Čeština v tomto ohledu umí vytvořit groteskní účinek i tam, kde bychom ho nečekali. Umí vytvořit zvukovou blízkost mezi tragickou kapitolou dějin a dětskou literaturou. Umí postavit vedle sebe vážnost a komiku tak, že člověk neví, zda se má pousmát, nebo okamžitě dodat omluvu. Ale právě tím nám připomíná něco podstatného: svět není stylově jednotný. Dějiny nejsou psány jedním tónem. Vedle patosu, utrpení a moci existuje i náhoda, trapnost, jazyková neobratnost a zvuková fraška.

A možná je v tom i obecnější česká zkušenost. Česká kultura velmi často vnímá dějiny skrze napětí mezi tragédií a groteskou. Ne proto, že by si tragédie nevážila, ale protože příliš dobře ví, že moc, ideologie a velká slova se v konkrétní řeči často zvrhnou v cosi podivně komického. V českém prostředí se vznešenost často rozpadá už při vyslovení. Patos narazí na zvuk. Dějinná vážnost narazí na jméno. A člověk si uvědomí, že jazyk je někdy poslední obrana proti příliš hladké oficiální vážnosti.

Spojení Bula a Drbola je tedy zvláštní případ. Je historicky vážné, ale foneticky nechtěně komické. Připomíná Kubulu a Kubu Kubikulu, nikoli obsahem, ale zvukem. Komická není tragédie. Komická není památka lidí. Komický je pouze jazykový efekt, který vzniká, když se určitá jména náhodou seřadí vedle sebe.

Jazyk si někdy dělá, co chce. A i když bychom ho rádi přinutili k důstojnosti, občas nám připomene, že pod povrchem každé velké historické věty stále zůstává obyčejná čeština: tvrdá, hravá, neohrabaná a zvukomalebná.