Ačkoli jsem se narodil teprve před šedesáti roky, už sedmdesát let starý film Jan Hus (1954) mě jako kluka pěkně zdrtil vizuální vahou finální scény. Nejprve mi ji procítěně dovyprávěl a přehrál mladší kamarád. Jmenoval se Eduard Babka a měl tátu námořním kuchařem a věčně tedy v luftě. Edova půvabná maminka doma šila.

Děti si spontánně vyprávějí zážitky, to platí dodnes, a zážitkem i pouze viděné. Televizi jsme ale doma dlouho neměli, zatímco Eda a jeho maminka ano. Jednou jsme se, já a on, jako obvykle setkali na ulici a zamířili do - absolutně zpustlé - zahrady za jejich vysokým bílým domem, kde žili čtyři partaje.

Eda později pěkně vyrostl, ale jako dítě byl prcek a… trochu šikanován. I já se na šikaně zprvu podílel, ba už ve školce jsem se k šikanistům přidal a paní vychovatelka to udala. Máma mě uchopila do parády: „Proč mlátíš Edu Babku?“

„Je malej,“ měl jsem už na jazyku, ale cítil, že to není regulérní důvod, anebo je regulérní leda pro šelmu. Natahoval jsem moldánky a povídám: „Proč? Když von se jmenuje E-du-ard!“

Matka tu odpověď zaznamenala do rodinné kroniky a vždycky se usměju, když to čtu. Už nevím, jak proběhlo následné sblížení s Eduardem, ale školka zůstala tou dobou za námi. Začali jsme se scházet a prchali občas před jeho „zlým“ sousedem panem Hajšmanem a chodili do oné zahrady, anebo budovali „bunkr“ na haldě bedniček, kterými si v domě v sedmdesátých letech topili. Lezli jsme i do strašidelného doupěte plného pavučin pod schodištěm, tam vzadu za bílým domem; anebo seděli - ještě s Irenkou Štětkovou a Pavlem Kubešem – v křoví, zatímco Edáček nám působivě vyprávěl filmové příběhy. O upírech (to jen díky západoněmeckému kanálu ARD, který jeho máti vyladila), o nahaté Angelice i o japonské Gappě (“Ivo, a není ta Gappa, ale ten.“). A - rovnocenně tomu - došlo na story o Husovi.

Rovnocenně, avšak Eda věc podivně, svébytně odbyl: až moc, plně se plně soustředil na finále filmu a hořící hranici v Kostnici; a jako bych fascinovaného vypravěče viděl ještě teď. Oči na vrchu hlavy, a když nám vykládal, jak se nebožák dusil, stal se hercem. Vstal totiž… a vzpřímil se. „Takhle tam stál!“ Vžil se vzrušen do Husova brutálního osudu a popřít se nedá, že to působilo masochisticky. Zpětně jsem si tím jist. On i kus národa to tak vždycky vnímali. A my Edu již nemlátili, nicméně trpěl při vyprávění za Jana. „Jo! A takhle. Plameny ho začaly olizovat. A dejm…“ Nu, bylo to něco. Byl jsem i jen z poslechu tragédie šílený. Unesen. Myslil jsem si: „To musel bejt film. Škoda, že jsem ho neviděl.“

To jsem si říkal jistě rok - a rok je v dětství věk. A tu skončila škola a blížil se 6. červenec. Zřejmě se jednalo o rok 1974 a poprvé jsem film Jan Hus viděl. Vzápětí zbytek trilogie. Jak mně vám bylo líto, že jsou prázdniny a nemohu nazítří o „zážitku“ vykládat ve třídě! Vyměňovat dojmy! A umiňoval jsem si, že na to dojde prvního září; ale dva měsíce zážitek pochopitelně zastřely a ve škole jsem upalování člověka už s nikým - stejně šokovaným -nesdílel.

Již je úplně jiná doba. Stejný film dávno dojem nedělá a naprosto nikdo (s výjimkami) neví ani o dvou zapadlých románech Miloše Václava Kratochvíla, podle kterých Otakar Vávra točil. Jmenují se Pochodeň a Mistr Jan.

Vávra později vyprávěl o natáčení ve svých objemných vzpomínkách a jistěže řekl přesně to, co říct chtěl; můžete si to sami přečíst, ale podstatou věci je umná režie, Trnkovy kostýmy a magický Zdeněk Štěpánek hned ve dvojroli, anžto už tady hraje vedle Husa i Žižku.

Edu uhoření na hranici natolik prostoupilo (ale oba jsme snili, že hoříme), že jím vyprávění o filmu skončil, ale následuje ještě významná scéna z Betlémské kaple, kdy čte Mistr Jakoubek (jehož hraje Ladislav Boháč) poslední Husova slova a (výš zmíněný) jednooký chlapák (ještě bez palcátu) přísahá věrnost Husovu učení.

Exteriéry (skvěle obsazeného) filmu se točily, když jsme u toho, v Branišovicích u Milevska, ve Lštění u Vimperku, v Mrači u Benešova a v Žitenicích u Litoměřic. A navzdory tomu, že snímek vyrašil jen šest let po otřesném Únoru 48, slyšíme tu i nábožné písně Jezu Kriste, štědrý kněže a My jsme rytíři boží. Tu druhou zpívá Eduard Cupák v roli kamenického tovaryše Staška, který má být (a taky je) popraven už před Husem.

Höger hraje Václava IV. Vlasta Matulová královnu. Ladislav Pešek je šaškem těch dvou (jménem Miserere) a Pivec představuje Zikmunda (krále římského a uherského).

Objevují se i Eduard Kohout (Lefl z Lažan), Václav Vydra (kurfirst), František Smolík (papežský legát), František Kreuzmann (papežský komisař), Otomar Krejča (Mistr Štěpán Páleč), Miloš Nedbal (novoměstský purkmistr), Marie Tomášová (služka Johanka), Rudolf Deyl (Mistr Stanislav ze Znojma), Jaroslav Mareš (Husův žák Prokůpek), Josef Kemr (Husův žák Ješek), Miloš Kopecký (kancléř), Václav Voska (Čeněk z Vartenberka), Radovan Lukavský (kaplan), Rudolf Hrušínský, Vlastimil Brodský (mladík v Týnském chrámu), František Kovářík, Jiří Steimar, Bohuš Záhorský, Gustav Opočenský atd.

Vávrův film Jan Hus měl být uveden na mezinárodním festivalu v italských Benátkách, ale došlo k zákroku Vatikánu. Ne, papež výslovně nekřičel: „Tak to nebylo!“, to neměl zapotřebí, ale asi nebude sporu, že je film kvalitní částí dobové propagandy.

Není to jediný ohled, ve kterém nebyl nikdy překonán, ale možná hlavní. Má generace už na tohle nezapomene a byli jsme z notné části prostoupeni vědomím, že toho muže upálili „nám“ a poté, co jej do Kostnice vylákali. Zatímco Ježíše jsem, přiznávám, vždycky bral jako mýtus, tohle představovalo ostře se zarývající historickou realitu.

Koneckonců se jí nevysmívám a státní svátek 6. 7. bych nikdy nerušil.

UPÁLENÍ JANA HUSA (youtube.com)